Pod čarou: Skuteční dobrodruzi nelezou po horách, ale bloudí v Polabí

Když přijde řeč na oblíbené výletní destinace, lidé většinou začnou sypat z rukávu tipy na útulné krkonošské chaty, malebné jihočeské rybníky nebo treky v Tatrách. A když se místo souhlasného pokyvování zmíním, že se mi to líbí třeba v Polabí, často se na mě kamarádi dívají jako na blázna.

Roviny, pláně a nížiny všeho druhu většinou nebývají považovány za kdovíjak atraktivní krajinu. Rozhodně nepřitahují turisty, zůstávají stranou pozornosti, a pokud už se nad nimi někdo zamyslí, většinou je to jen proto, aby je efektivně zastavěl, osil obilím či jinak využil. A proto také plochá místa příliš často nebývají předmětem umělecké imaginace.

Krajinu nikdy nevnímáme samu o sobě. Dříve či později si do ní začneme promítat nejrůznější myšlenky, hodnoty či obavy. Už stovky let tak v literatuře či výtvarném umění dominují především rozervané horské štíty, hluboké lesy, útesy a jiné dramatické krajinné prvky, u kterých se jasný symbolismus přímo nabízí. Pokud už někdo hledá inspiraci v nekonečné placce, většinou jde o pouště či arktické pustiny, nikoliv kukuřičné pole kdesi u Nymburka. A když už si takové placaté krajiny všimneme, často je pro nás symbolem nudy a frustrující prázdnoty.

Banálním plochým místům by ale více pozornosti rozhodně prospělo, a to nejen proto, že se na nich dá najít mnoho zajímavého, od přírody přes památky až po pohodlný cyklistický terén. Jsou totiž i dobrou učebnicí toho, jak ve společnosti, kultuře a veřejném prostoru vymezujeme, co stojí za zmínku a co se naopak zcela vymyká našemu vnímání a pozornosti.

Se svou zálibou v placatých místech jsem si dlouho připadal jako podivín. Časem jsem ale narazil na spřízněné duše a poslední dobou to vypadá, že roviny se možná přece jen začínají dostávat do pomyslného světla reflektorů. Důkazem může být loni vydaná kniha A Flat Place z pera britské spisovatelky Noreen Masud, která navzdory svému doslovně plochému námětu posbírala řadu ocenění a pozic v žebříčcích nejlepších knih roku 2023.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Masud se v ní postupně toulá nejrůznějšími plochými krajinami ve Velké Británii, od polderů a bažin východní Anglie až po skotské Orkneje, a ve zdánlivě prázdných a zaměnitelných místech hledá odpovědi na svá osobní traumata (pokud nemáte čas na knihu, doporučuji i tuto kratší esej).

Z dětství stráveného v izolované domácnosti v Pákistánu pod kontrolou despotického otce si odnesla komplexní formu posttraumatické stresové poruchy, která není na rozdíl od té „běžné“ způsobena jedním silným traumatickým zážitkem, ale dlouhodobým pobytem ve stresujícím a nepřátelském prostředí. Typickým následkem bývá emoční otupělost a nedostupnost a plochá krajina může být ideálním projekčním plátnem pro analýzu a boj s tímto typem potíží.

Díky své bolestivé, ale v mnohém přínosné výchozí pozici mohla Masud popřít a vyvrátit řadu stereotypů, které míváme s nekonečnými rovinami spojeny. Podotýká, že plochá místa na nás kladou větší nároky, protože na rozdíl od hor či oceánů nebudí tak snadno silné emoce a musíme se na ně pracněji naladit.

Často způsobují frustraci kvůli tomu, že jsou zdánlivě přehledná, ale zároveň v nich chybí orientační body a jejich zaměnitelnost v nás vyvolává úzkost. V Nizozemí tak znají zmatečnou „polderovou slepotu“ a v dobách kolonizace amerického západu se zase objevovalo „prériové šílenství“ u přistěhovalců, kteří si s nekonečnou prázdnotou nedokázali poradit. Především ale vůbec neplatí, že by plochá místa byla prázdná.

Navzdory častým předsudkům nejsou definována absencí obsahu, ale jejich detaily nejsme zvyklí vnímat. Jinými slovy, pokud zíráme na vysokou horu, přehlížíme rovinu okolo, a když v rovině ona hora, strom či jiný výrazný objekt chybí, stává se pro nás neviditelnou. A pokud jde ještě navíc o nestálou krajinu, kterou postupně proměňují řeky či moře, její neviditelnost se ještě umocňuje.

Neviditelná místa nemohou být považována za krásná či zajímavá, a nezasluhují si tak ochranu. Roviny proto vždy byly považovány maximálně za praktický prázdný prostor vhodný ke zúrodnění a jinému ekonomickému využití a zaplnění. Nemůžeme je nechat na pokoji, protože samy o sobě zdánlivě neříkají žádný příběh. Není divu, že s nimi nemáme spojeno moc pozitivních asociací, a v konečném důsledku se to projevuje i v jazyce.

Masud vzpomíná na pandemické „zplošťování“ statistické křivky nakažených a ukazuje, že slova jako plochý či přízemní ve většině jazyků neoznačují nic extra příjemného. Plochosti a přízemnosti se snažíme bránit a unikat. Výsledkem pak může být nejen přímá destrukce a znečišťování unikátních plochých krajin a regionů (do kterých si zpětně promítáme ony negativní asociace), ale i ošemetné psychologické dopady na naše myšlení.

Fádní plochosti a prázdnotě se bráníme i v řadě oblastí každodenního života a mezilidských vztahů a zdánlivou prázdnotu pak vyplňujeme zbytečnostmi, konzumem, honbou za zážitky a vypjatými emocemi. Paradoxně to často vede i k opačnému příklonu směrem k askezi a minimalismu, který vypadá jako jasné řešení, ale je to jen stejný problém v jiném kabátě. Minimalistický interiér se nám stále líbí a vnímáme ho, protože v něm i tak „něco“ zajímavého je, byť je to prázdnota a nepřítomnost věcí. Fádní a běžný pokoj, jídlo či člověka ale přehlédneme, protože naši pozornost odráží svou nicneříkající obyčejností a absencí čehokoliv pozoruhodného.

Pocity spojené se zíráním do nekonečné roviny také dobře ukazují jeden ze zásadních problémů v psaní o krajině a přírodě. Většinou si do nich promítáme vlastní mysl, ale mnozí spisovatelé si to odmítají přiznat, celou věc si racionalizují a v krajině zkoušejí hledat jakési objektivní vlastnosti či hodnoty. Výsledkem pak často bývá blouznění o tom, že „jaká krajina, takoví lidé“, a že tedy roviny vedou u svých obyvatel k rozletu, hory zase k uzavřenosti, že krajina má „paměť“ a podobně. Stále jde ale jen o projekci hodnot a názorů autora, což právě dobře vysvětluje Masud i někteří jiní sebekritičtí tvůrci (v českém kontextu to ve svých knihách trefně glosuje botanik Jiří Sádlo).

V neposlední řadě je zajímavé, jak se přehlížení a mentální vytěsnění plochých krajin dál umocňuje kvůli tomu, jak se vzpírají technologickému záznamu. Pokud jste někdy zkoušeli vyfotit majestátní výhled do ploché roviny bez výrazných dominant, víte, že je to docela obtížný úkol, notabene když to děláte z lidského přízemního pohledu, nikoliv z rozhledny či dronu. Fotce či videozáznamu chybí nezbytná hloubka i báň široké oblohy, která bývá neodmyslitelným doplňkem ploché krajiny, a výsledkem je jen banální linka horizontu v nejasné vzdálenosti.

I oceňované virtuální světy ve fantasy hrách jako Skyrim či Witcher připomínají spíš mísy plné zajímavých objektů a obehnané vysokými horami, protože dobrodružství uprostřed zcela plochého pole by bylo jaksi méně strhující. Roviny jsou tak jednou z věcí, které si s digitálním prostředím zásadně nerozumí – jejich půvab dokáže alespoň lehce zachytit snad jen virtuální procházka v Google Street View, když se postavíte na okresní silnici někde uprostřed americké Nebrasky a začnete se rozhlížet dokola.

Když se na plochá místa pozorně díváme vlastníma očima, zjistíme, že v nich nejsou výrazné objekty, ale naopak subtilní a zajímavé textury, ale ty jsou zase jednou z věcí, které stroje uvidí jen těžko – nedávno jsem v Pod čarou psal o tom, jak je pro algoritmus Instagramu zcela nepodstatná hebká či drsná textura kvalitních látek, a s vlnícím se obilím nebo tetelícím se vzduchem na pláni je to podobné. Pokud už se v digitální estetice pracuje s „prázdnými“ prostory, bývají to nejrůznější postapokalyptické scenérie či liminální nemísta typu opuštěných budov, protože i na nich lze očima stroje „něco“ vidět.

Opět se tak bráníme frustrujícímu dojmu z plochých krajin, které svá tajemství vydávají velmi neochotně i naživo, natož ve zprostředkovaném záznamu. Pokud ale frustraci, nudě a vzteku zkusíme chvíli vzdorovat, začne nám docházet, jak důležitou učebnicí pro nás mohou placatá místa být.

Ukazují nám totiž, jak se smířit s existencí v chaotickém světě bez důvěrně známých kulis a orientačních bodů, nebo jak v životě hledat hloubku a význam i bez dramatických podnětů. Učí nás, že kultura a společnost nepřikládají všem věcem stejnou váhu. Některá místa, lidé i myšlenky jsou neviditelná zcela záměrně, a dokud se na ně nezačneme soustředit, zůstávají nám utajeny různé benefity i nepravosti. A koneckonců je to vzdělání docela levné a dostupné – stačí jen nasednout do vlaku směrem na Kolín či Gdaňsk, koukat z okna a čekat, co na nás z pláně promluví nazpět.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.