Článek
V newsletteru Pod čarou popisuje každou sobotu Matouš Hrdina společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Důvodů a cest, kterými vznikají nové módy a trendy, je celá řada, a kdybych je znal všechny, nejspíš místo psaní tohoto newsletteru trávím život jako rentiér na soukromém ostrově v Karibiku. Minimálně jednu líheň trendů však není tak těžké odhalit – řada nových mód se rodí díky tomu, že různá životní selhání, frustrace a nejistoty zkoušíme proměnit v lákavou a chvályhodnou věc.
Typický příklad této situace se objevil nedávno, když se v mainstreamových médiích rozletěly články o virálním „trendu“ zvaném rawdogging. Ten má údajně spočívat v tom, že (zejména mladí) muži tráví dlouhé hodiny v letadle místo poslechu hudby, sledování filmů, chroupání chipsů či jiného zábavného krácení času jen nekonečným tichým sezením vylepšeným maximálně zíráním na letovou mapu. Bližší pohled do historie používání tohoto výrazu ale ukazuje, že je to poněkud složitější a vznik údajného trendu prozrazuje spoustu věcí o hodnotových proměnách současného mužství.
Slangový výraz rawdogging původně označoval nechráněný sex bez kondomu, ale v posledních letech se na sociálních sítích začal ironicky používat pro popis jakékoliv nudné a rutinní aktivity prováděné bez různých berliček či zábavného rozptýlení – tedy například mytí nádobí bez poslechu rádia, usínání bez prášků na spaní, večírky bez alkoholu nebo jakékoliv zdlouhavé čekání nevyplněné projížděním sociálních sítí.
Na samotném vtípku nebylo nic specificky mužského a ke komentování svých aktivit ho mohly používat i ženy. Když ho pak ale magazín GQ v hojně citovaném článku použil pro konkrétní situaci vysedávání v letadle, vztáhl ho již ke specificky mužským trendům a psychologii – oslovení respondenti výslovně zmiňovali, že asketické odpírání jakýchkoliv požitků při dálkovém letu je maskulinní věc, kterou dávají na odiv tvrdost, sebekontrolu a vůbec všechny vlastnosti, které by teoreticky měly dělat muže cool.
Původní náhodný vtip najednou zapadl do širokého spektra jiných aktuálních mužských trendů a „filozofií“, které mají společný důraz na askezi, odpírání požitků a stoické snášení nepohodlných situací.
Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.
Při ponoru do internetové manosféry narazíme na zástupy mužů propagujících různé nesmyslné diety a vyčerpávající fitness programy, které z každého obratem udělají novodobého válečníka či lovce mamutů. Jiní zase horují za brzké vstávání, otužování či odmítání masturbace, a ve výčtu různých forem dobrovolného sebetrýznění by šlo ještě dlouho pokračovat – stačí se ostatně podívat na oblíbené rady Jordana Petersona připomínající kázání nesnesitelného učitele.
Pokud by vše bylo rámováno klasickou seberozvojovou logikou „nejdřív musíš dřít a pracovat na sobě, abys to někam dotáhl a pak si užíval peněz a úspěchu“, nebylo by na tom ještě nic nepochopitelného. U většiny aktuálních asketických mužských trendů je ale finální vize vítězného hédonismu jen velmi vágní nebo úplně schází a vše se redukuje jen na dřinu a utrpení, které jsou cílem samy o sobě a mají z nás udělat lepšího člověka. Mlčenlivou meditací v letadle ostatně těžko dosáhneme velkých hmatatelných životních vítězství a motivace k tomuto chování tedy musí ležet někde jinde.
Mnich nebo povaleč
Odpověď se začne rýsovat ve chvíli, kdy vezmeme do úvahy současnou ekonomickou a společenskou situaci ve většině (nejen) západních zemí včetně Česka. Příjmové nerovnosti jsou vysoké, sociální prostupnost malá, bohatství se koncentruje v rukou stále menšího počtu lidí, ekonomickou situaci zejména mladých lidí ztěžuje krize bydlení a budoucnost nevypadá nijak růžově.
Zmiňované klasické sny o penězích, slávě a moci vydobytých usilovnou prací, talentem a kuráží tak u čím dál většího počtu mladých mužů i žen ztrácejí na uvěřitelnosti. A právě kvůli tomu pak také začínají bujet nové, často trochu paradoxní módy a trendy.
Nikdo rád a dobrovolně nežije s vědomím toho, že jej v životě možná už nic moc dobrého nečeká a z hlediska dříve zaběhaných představ o úspěchu a kariéře jaksi prohrál. Takový náhled je psychicky dost nesnesitelný. Nejlepší adaptační strategií je proto ohnout své hodnoty a ambice tak, aby aktuální životní situace nepůsobila tak temně a začala být něčím tolerovaným nebo dokonce cool a chvályhodným. A najednou se otevře široké spektrum cest, kterými to lze provést.
Tou první mohou být právě zmiňované, především u mužů oblíbené asketické trendy. Když se z dřiny a odpírání stane aspirační věc sama o sobě, už není potřeba onen finální přislíbený úspěch – sociální kapitál, důstojnost a sebeúctu si životem ve stylu středověkého mnicha naženeme i tak.
Zoufat si ale nemusí ani ti, kteří na cvičení, studené sprchy a mlčenlivou askezi prostě nemají morál. Pro ně se nabízí další podmnožina trendů, které frustraci z bezvýchodné a nejisté budoucnosti naopak nechávají zcela volný průběh. V posledních letech nemine měsíc, aniž by se neobjevil nový virální mikrotrend, který vždy označuje přibližně totéž – povalování a línou rezignaci na cokoliv.
Lifestylovými rubrikami tak prolétl goblin mode nebo bed rotting, tedy trendy, které malují na růžovo hnití v posteli a osamělé vyjídání ledničky. A jsou tu i možnosti pro ty, kteří si chtějí zachovat alespoň nějaké zdání normality a sociálního života – do sféry „rezignačních“ trendů lze zařadit i quiet quitting, lazy girl jobs a další módy opěvující nenáročnou mdlou kancelářskou práci, která nyní ve srovnání s ještě smutnějšími životními alternativami najednou nabývá na atraktivitě.
V tomto případě je proces účelového převrácení hodnot ještě výraznější. O pár dekád zpět by bylo osamělé depresivní bloumání a líné vyplňování tabulek v kanclu něčím opovrhovaných a obávaným, a pokud se někdo rozhodl jít „proti systému“ a stát se flákačem nebo umělcem, vždy to alespoň mělo jistý kontrakulturní rozměr a neslo to v sobě nevyřčený předpoklad, že někdo záměrně odmítl mainstreamový úspěch a vydal se jinou cestou. Pokud je ale tento úspěch tak jako tak nedostupný, je potřeba celé hodnotové schéma proměnit.
Bloger Joshua Lora tento obrat nedávno pojmenoval trefným výrazem „mainstreamizace loserství“. Upozorňuje, že glorifikace povalečství tu byla odjakživa, ale nově se z ní vytratil radostný, kolektivní, sociální aspekt – neflákáme už se společně, ale tolerováno je i individuální domácí zahnívání, a najednou je zcela normální, že se dvacátníci chlubí tím, že nechodí na večírky a mezi lidi.
Sociální sítě sice v posledních měsících plnily nadšené výkřiky nad „brat summer“, ale s odstupem to vypadá, že krásní mladí lidé žijící divoké prázdniny za zvuků nového alba Charli XCX byli k vidění nikoliv naživo, ale jen zprostředkovaně na sociálních sítích, a je proto otázkou, jestli zhýralé léto plné „indie sleaze“ nebylo hlavně virtuální fenomén.
Lora podotýká, že v době, kdy je nejen mládež zasažena epidemií depresí, úzkosti a osamělosti, vše zhoršuje či rovnou podmiňuje ekonomická krize a digitální platformy nabízejí snadnou možnost eskapismu, není nic divného na tom, že se proměňují hodnoty a řada lidí začíná svou neutěšenou situaci obhajovat jako trend. A ilustrovat to lze i lokálními statistikami – když téměř polovina českých žáků devátých tříd trpí depresemi či úzkostmi, je jasné, že jim zvládání života může výrazně ulehčit právě i nějaký nový trend vydávající sílící problém či frustraci za cool přednost.
Svět jako kasino
V neposlední řadě je třeba zmínit ještě třetí významnou podmnožinu trendů, jejímž prostřednictvím se lze srovnat s klesající šancí na reálný společenský úspěch a vzestup. Ne každý si sám před sebou dokáže obhájit úplnou rezignaci a osamělý rozklad, a ne každý se také umí namotivovat do samoúčelné askeze a dřiny. Je tu i spousta lidí, kteří zkrátka racionálně zváží své šance na úspěch a z kalkulace jim jasně vyjde stejné zjištění, ke kterému odjakživa docházeli chudí lidé kupující za poslední korunu los do loterie – je prostě potřeba vyzkoušet bezostyšný gambling.
Jedním ze současných hodnotových společenských obratů je tak právě i normalizace gamblingu všeho druhu. Začíná to již u sportovních sázek – bloger Drew Austin nedávno výstižně popsal, jak se díky rozmachu online sázkových platforem a aplikací stalo sázení „čistou“ a přijatelnou aktivitou i pro lidi, kteří se dřív ostýchali ponořit do polosvěta bookmakerů a kamenných sázkových kanceláří. Sázení se stalo tolerovanou nebo dokonce obdivovanou aktivitou i v zemích, kde vůči hazardu panovaly silnější morální předsudky, a stala se z něj neoddělitelná součást image jisté kategorie mladých mužů na sociálních sítích.
U sázení na fotbal ale gamblerský obrat jen začíná. Do módy (či alespoň do kategorie společensky přijatelných aktivit) se dostává i řada dalších forem gamblingu, které mají vždy stejnou motivaci. Vydělat si „poctivou prací“ (ať už coby zaměstnanec nebo třeba zakladatel firmy) na běžné statusové symboly typu domu se zahradou a dobře živené rodiny je stále těžší, a pokud vynecháme otevřenou kriminalitu (ze které se virální trend na sítích dá udělat jen těžko), zbývají právě různé formy riskantních finančních sázek.
I Financial Times tak začaly upozorňovat, že se na TikToku začaly množit zástupy pochybných finančních influencerů, kteří milionům sledujících dávají velmi riskantní investiční rady, propagují kšefty s obskurními kryptoměnami a další aktivity, které více než seriózní nakládání s penězi připomínají právě otevřený gambling.
S jejich výchozí názorovou pozicí – systém je schválně nastaven tak, aby vám bránil zbohatnout – se nedá nesouhlasit. V situaci, kdy je v řadě západních zemí včetně Česka pro mladého člověka bez movitého zázemí takřka nemožné vydělat byť jen na hypotéku, je pochopitelné, že se pak řada lidí ztotožní i s pochybným řešením, které finanční influenceři ověšení zlatými řetízky nabízejí – musíte hodně riskovat a překračovat mantinely. Jak konstatuje jeden z odborníků oslovených Financial Times, měsíční spoření po stokorunách z vás boháče neudělá, a najednou tak dává smysl pořídit kryptoměnu založenou na internetovém memu.
Tento typ rad navíc nedávají jen obskurní influenceři, ale bohužel i mnohem respektovanější postavy veřejného života. Velkou diskuzi vyvolala čerstvě vydaná kniha On the Edge od známého amerického analytika a volebního prognostika Natea Silvera, který v ní věnuje stovky stran právě bezostyšné chvále gamblingu.
Není se čemu divit – Silver hned v úvodu přiznává, že než se stal analytikem, byl profesionálním hráčem pokeru a sportovním sázkařem. Neustálé statistické vyhodnocování rizika a promyšlené sázení mu tak připadá jako skvělý návod pro život a z obdivu ke gamblingu vyvozuje celou životní filozofii. Svět podle něj patří úspěšným dravcům, kteří se nebojí riskovat (proto také v knize zpovídá i řadu vlivných postav Silicon Valley), kdežto žáby na prameni jsou politici, vědci a vůbec všichni opatrní (a z běžného pohledu nejspíš docela normální) lidé.
Působí to svůdně, ale řada polemik rychle konstatovala, že to nejdůležitější Silver ve svém gamblerském pamfletu pomíjí. Jakýkoliv gambling je založen na tom, že může vyhrát jen hrstka šťastlivců a zbývající drtivá většina sázkařů přijde o peníze. Normální člověk proto nemá moc velkou motivaci se do sázení pustit. Může ji povzbudit pečlivě budovaná iluze, že právě vy budete tím vyvoleným (k tomu pomáhají oni influenceři s garážemi plnými naleštěných limuzín), anebo ještě lépe čisté zoufalství – tedy přesně ona motivace člověka, pro kterého se běžné cesty k úspěchu stále více uzavírají, a tak si jde koupit los.
Nade vším pak stojí princip „the house always wins“, tedy že v konečném důsledku vždy vyhrává jen kasino či jiný provozovatel sázek. Zmiňuje to ostatně i sám Silver, který přiznává, že byl z několika kasin a sázkových kanceláří doživotně vykázán, což se stane každému příliš úspěšnému hráči, jenž umí počítat karty nebo jinak zvýšit standardní mizerné šance na výhru.
A jak podotýkají Leif Weatherby a Ben Recht ve skvělé eseji pro časopis The Point, chybná je už Silverova základní představa, že úspěšní miliardáři museli riskovat. Většina z nich totiž již z bohatých poměrů vzešla a navíc vždy volili takový typ podnikatelských aktivit, při kterých se příliš neriskuje a jen se zhodnocuje existující kapitál – jinými slovy, skutečné či pomyslné kasino nesází nikdy na nic a jen kasíruje peníze od hráčů.
V souvislosti se Silverovou knihou řada komentátorů začala vzpomínat i na starší publikaci antropoložky N. Dow Schüllové Addiction by Design, která už před více než deseti lety popsala, že moderní (tedy většinou digitálně zprostředkovaný) gambling na psychologické rovině mnohdy vůbec nespočívá v tom, že by naivní hráč navzdory neúprosné statistice doufal v pohádkovou výhru. Řada gamblerů prostě miluje stav, kterému Schüllová říká machine zone, a který spočívá v hypnotickém ponoření do nekonečné hry u automatu – motivací není možná výhra, ale samotná hra.
Když se touto optikou podíváme na aktuální normalizaci a oblibu gamblerských trendů a principů v digitální kultuře, najednou jasně zapadne mezi řadu jiných, výše zmiňovaných trendů. Ty spolu na první pohled zdánlivě nemají nic společného a často se proti sobě dokonce vymezují – stoický rawdogging může být protireakcí na obsesivní sjíždění internetových feedů, které jsou právě onou gamblerskou machine zone, a bezhlavé sázkařství může být zase projevem statečného odporu proti rezignovanému postelovému hnití. Ve výsledku jde ale jen o různé manifestace stejného základního problému a stejné obranné psychologické reakce.
Závažné společenské problémy – v tomto případě tedy ekonomické nerovnosti, malou sociální prostupnost a mizerné životní perspektivy mladých – je možné řešit jen na kolektivní, nikoliv individuální rovině. Sami svou neutěšenou životní realitu změnit nedokážeme, a tak nezbývá než nějak pozitivně přerámovat způsob, jakým se na ni díváme (není divu, že jiným oblíbeným pojmem digitálního slangu je tzv. copium).
Je otázkou, jestli opěvování askeze, rezignace či divokého gamblingu konstruktivně zlepší životy mladých, ale lovcům virálních mód to alespoň poskytuje dobrý návod k tomu, kde hledat další horké trendy – najednou totiž dává naprosto jasný smysl, že místo drahého oblečení, kabelek či kosmetiky se stává žádoucí módní věc třeba i z normálního jídla.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.
