Pod čarou: Řídit místo volantu prstem? Dotykové displeje nemusíme mít všude

V létě roku 2017 se u pobřeží Singapuru srazil americký torpédoborec USS John S. McCain s liberijským ropným tankerem Alnic MC. Při nehodě zahynulo deset amerických námořníků, desítky dalších byly zraněny, a nehoda tak byla pečlivě vyšetřována. Mezi hlavními příčinami srážky byly nedostatky ve výcviku posádky, ale i skutečnost, že torpédoborec byl řízen pomocí dotykových displejů, což v krizové situaci dál posilovalo chaos a protichůdné povely ke směřování plavidla.

Ve zpětném pohledu se zdá absurdní, jak někoho mohlo napadnout, že pro řízení rychlého ocelového kolosu je dotykový displej vhodnější než staré dobré kormidlo či jiné obdobné zařízení, a americké námořnictvo pak také od dotykových displejů na kapitánském můstku zase rychle upustilo. Kupodivu to ale ve vojenské sféře nebyl jediný podobný případ.

V roce 2021 se anonymní pilot amerického letectva svěřil novinářům, že nová vychvalovaná stíhačka F-35 je jistě fascinující stroj, ale její řízení poněkud komplikuje všudypřítomnost dotykových displejů v kokpitu. Při krkolomných manévrech ve vysokém přetížení a navíc ve stresu a v rukavicích totiž pilot potřebuje intuitivně a po hmatu rychle používat praktická tlačítka, ne něco složitě hledat ukazováčkem na tabletu.

Většina z nás nejspíš denně neobsluhuje stíhačky či torpédoborce. Na bezpečnost je ale třeba dbát i při řízení běžného auta, a i v tomto sektoru se poslední dobou s dotykovými displeji roztrhl pytel. Na palubní desku je začalo cpát stále více výrobců, obrazovky se zvětšují a nabízejí stále více funkcí, a situace došla až tak daleko, že dotykové šílenství musely trochu zabrzdit regulace shora.

Nezávislé konsorcium Euro NCAP, které provádí nárazové zkoušky automobilů, letos na jaře oznámilo, že auta, která budou chtít od roku 2026 získat nejvyšší pětihvězdičkovou bezpečnostní certifikaci, budou muset mít zásadní funkce ovládané fyzickými prvky, nikoliv dotykovým displejem – konkrétně jde o blinkry, výstražná světla, klakson, stěrače a aktivování nouzového SOS signálu.

Dotykové displeje bývají umístěny na středové konzoli, při jejímž ovládání řidič nemůže věnovat plnou pozornost vozovce, a samozřejmě mají i spoustu dalších nevýhod. V roce 2022 se v testu švédského automobilového magazínu Vi Bilägare ukázalo, že většina běžných řidičských úkonů na dotykovém displeji ve srovnání s tlačítky mnohem déle trvá. Pokud by snad někoho napadlo hledat řešení v hlasových asistentech, i ty se ukázaly podobně nepraktické a zdlouhavé.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Přílišné spoléhání na dotykové displeje vede i k tomu, že v rámci bezpečnostních opatření začínají být do aut montována zařízení sledující, zda řidič věnuje pozornost řízení a nikoliv obrazovkám. Multifunkční displeje příliš neocení ani samotní řidiči, protože studie ukazují, že jen menší část z nich využívá zábavní funkce nabízené palubním operačním systémem. A ze všeho nejabsurdnější, ale také nejvíce vypovídající je protiargument některých automobilek, že pokud ustoupí od všudypřítomných displejů, řidiči se budou více koukat do mobilu a dále tak ohrozí bezpečnost.

Nabízí se otázka, proč výrobci aut (o konstruktérech stíhaček ani nemluvě) tak zatvrzele nahrazují všechna tlačítka dotykovými displeji, i když to v daném případě nedává smysl, ohrožuje to bezpečnost a vadí to i samotným zákazníkům a uživatelům jejich výrobků.

Pro odpověď je potřeba vrátit se do roku 2007, kdy firma Apple představila první iPhone a tím i první globálně úspěšné zařízení ovládané dotykovým displejem. Ten v té době působil jako magický zlepšovák vystřižený ze sci-fi filmů, a zrovna v sektoru mobilních telefonů skutečně šlo o revoluční změnu.

Právě smartphone je totiž zařízením, u kterého má touchscreen jasný smysl. Umožňuje snadné ovládání složitých a proměnlivých rozhraní a tím i jednoduché využívání nespočtu funkcí, které chytrý telefon nabízí (dnes už trochu zapomínáme, že hlavní předností iPhonu a jeho klonů nebyl samotný displej, ale právě spojení různých funkcí, které jsme dřív museli řešit kombinací počítače, mobilu, hudebního přehrávače, satelitní navigace a hromady dalších zařízení).

Postupně se ale začalo ukazovat, že dotykové displeje mají i svou stinnou stránku. Už v roce 2014 New York Times upozorňovaly, že dotykové displeje jsou ve srovnání s běžnou tlačítkovou klávesnicí či papírovými knihami horším nástrojem ke čtení a psaní. Při brouzdání elektronickými dokumenty si toho zapamatujeme méně než při otáčení papírových stránek a při psaní na dotykovém displeji nemůžeme pracovat s hmatovou pamětí. Musíme koukat, kam pokládáme prsty, a tím děláme i více překlepů a píšeme pomaleji a kostrbatěji. Tento jev ostatně důvěrně zná každý mileniál, který si dodnes pamatuje, jak poslepu naklikat a odeslat SMS zprávu na tlačítkové Nokii, což je se smartphonem neproveditelný úkol.

Hlavní problém ale nastal kvůli postupnému zlevňování dotykových displejů. Ty vizuálně (až donedávna) budí dojem elegance, luxusu a designové čistoty, a tak je výrobci začali cpát takřka všude, kde jsme si do té doby vystačili s tlačítky. Dotykem najednou ovládáme pračky, sporáky a veškeré další domácí spotřebiče včetně osvětlení (nervy při rozsvícení dotykovým displejem mi ostatně tečou i v naší redakci), najdeme je i na automatech a pokladnách všeho druhu, a ve výčtu míst, kam touchscreeny pronikly, by šlo pokračovat donekonečna.

Ve většině případů jsou na daném místě k ničemu, jejich použití je složitější a méně spolehlivé než u tlačítek, a hlavně neplní onu základní funkci, díky které tak zářivě uspěl iPhone – spojení a nabídka mnoha různých funkcí dává smysl jen tam, kde je skutečně využijeme, nikoliv v případech, kde se nám jejich využívání snaží jen vnutit výrobci. Multifunkční zařízení sice existovala i v „tlačítkových“ dobách, jenže jejich konstrukce byla mnohem nákladnější a především nemohla svou funkci jednoduše měnit prostřednictvím jednoduchého nainstalování aplikace či jiné softwarové změny, což je důležitou ekonomickou devízou zařízení s dotykovými displeji.

Drew Millard tak loni v povedené analýze pro The Atlantic podotkl, že dotykové displeje se v poslední době paradoxně mění ze symbolu modernity a luxusu na známku nekvalitního levného šuntu. Jsou příznakem toho, že výrobce může fungování daného zařízení snadno na dálku změnit či rovnou znemožnit, a na rozdíl od tlačítek je u nich také možné dodatečně opravit dílčí designové chyby. Jsou navíc levnější než manuální tlačítka s omezeným množstvím funkcí, a ta se tak stávají známkou prémiového výrobku – typicky třeba u dražších elektronických čteček, které mají tlačítka pro listování stránkami, kdežto ty levnější nabízejí jen samotný dotykový displej.

Hmat je důležitým smyslem právě i pro navozování dojmu kvality a luxusu. Všichni si snadno vybavíme hmatový rozdíl mezi lacinou a drahou látkou a všichni také intuitivně poznáme rozdíl mezi uspokojivě hmotným a hlasitým klapnutím poctivého zařízení a slabým skřípáním levné nápodoby – od doby, kdy jsem si pořídil drahou myš s těžkým ocelovým kolečkem pro ultrarychlé scrollování po stránce se moje pracovní spokojenost dramaticky zlepšila.

Jednou z hlavních výhod tlačítek je ve srovnání s dotykovými displeji jejich zdánlivá obstarožní jednoduchost a neměnná funkce. Experti ve zmíněné analýze podotýkají, že právě omezené množství funkcí dané věci a tím i limitovaná možnost volby nám často usnadňuje práci a zabraňuje rozptylování – tomu ostatně nasvědčuje i boom nejrůznějších nových digitálních imitací klasických psacích strojů, ale i renesance klasických budíků a samozřejmě tlačítkových telefonů.

V jednom z rozborů důvodů, proč je stíhačka F-35 dost problémový a nepovedený stroj, jsem narazil na výstižnou metaforu. Zastánci nového letounu tvrdí, že jde o jakýsi švýcarský nůž. Jenže typickou vlastností švýcarského nože je, že sice umí spoustu věcí, ale každou z nich dost mizerně. Kdyby to tak nebylo, montéři by nejspíš do práce nenosili brašnu s pilníky a šroubováky, ale právě jen švýcarský nůž.

Spousta věcí je nenahraditelných právě proto, že umí dělat jen jednu věc, zato velmi dobře, a projevuje se to u řady zařízení, do kterých jsou nyní montovány dotykové displeje a s nimi i spousty dalších zbytečných funkcí. Kávovar umožňující přípravu deseti variant kávy bude nejspíš výrazně horší než jednoduchá moka konvička či jiné klasické náčiní. Jeden kvalitní nůž je lepší než deset aušusových a běžný vypínač dělá přesně to, co je zapotřebí, a stačí k tomu jedno kliknutí místo zdlouhavého rozbalování složitých menu pro intenzitu osvětlení každé žárovky ve vaší kanceláři.

To vše je ovšem v naprostém rozporu s filozofií, kterou dnes protlačuje většina výrobců spotřební elektroniky či aut. Jejich ideálem je zařízení, které (údajně) umí cokoliv, ale bere uživateli veškerou kontrolu nad svým fungováním. Nemá žádná tlačítka, rozhraní za dotykovým displejem lze kdykoliv měnit, a v optimálním případě jej bude možné ovládat jen hlasem – jde to ostatně vidět na boomu zatím velmi nepodařených udělátek typu Humane AI Pin, která mají fungovat jako jakýsi univerzální lokaj, jehož fungování je ovšem zcela v moci výrobce a nikoliv koncového uživatele.

Jako vždy se pak prohlubuje rozdíl mezi bohatými, kteří mají nad životem mnohem větší kontrolu než chudí, a v tomto případě se to uskutečňuje na banálně doslovné rovině – jedni mají drahá, ale velmi funkční a praktická tlačítka, kdežto ti druzí jsou odsouzeni k ťukání na všudypřítomné tablety.

Jedním z nejlepších argumentů proti tvrzení, že lidé přece dotykové displeje všude chtějí a oceňují, nejsou jen stížnosti zmatených řidičů, kteří si nemohou pustit rádio, ale i samotná scenérie, kterou na všudypřítomných obrazovkách vídáme. Pro efektivní práci s informacemi se lidé potřebují pohybovat ve skutečném či pomyslném 3D prostoru (z toho vycházejí i techniky paměťových map či paláců) a proto je také pracovní plocha počítače dodnes imitací skutečného kancelářského stolu s psacím strojem, šanony a složkami i odpadkovým košem.

V současném digitálním prostředí není žádný důvod, proč by měla ikona pro ukládání vypadat jako polozapomenutá disketa a koš jako skutečný plechový kýbl, ale přesto tak stále vypadají, protože je z designového hlediska nedokážeme nahradit ničím funkčnějším.

Tomuto jevu se říká skeumorfismus a opakované neúspěšné pokusy o jeho vymýcení z digitálního prostředí ukazují, jak důležitý je pro lidi dojem hmatatelného fyzického prostoru a náčiní, nebo alespoň jeho obrazové imitace. Právě zmiňovaná firma Apple stála na počátku minulé dekády v čele trendu designového minimalismu, který se snažil smartphony i další zařízení vyhladit uvnitř i navenek a do té doby běžné realistické ikony nahradit jednoduchými abstraktními dlaždicemi.

Teď se ovšem situace otáčí, ikony zase začínají vypadat jako realistické imitace skutečného nářadí, a rozhodně to nelze svést jen na neustále proměnlivé kolo trendů – svou roli jistě hraje i fakt, že všechna minimalistická abstraktní rozhraní vypadají stejně a nic v nich nelze najít, což potvrdí každý, kdo si stejně jako já vedle sebe na ploše telefonu neprozřetelně umístil hranaté zelené ikony WhatsAppu, Spotify a Lítačky.

Každá technologie po svém vzniku postupuje po stoupající a zase klesající křivce, od prvotního nadšení přes neodvratnou deziluzi až po klidnou normalizaci. Nejinak je to i s dotykovými displeji. Ty coby rozhraní pro ovládání chytrého telefonu změnily svět, ale na většině dalších míst se z nich stala jen laciná dekorace zbytečně komplikující život a v neposlední řadě i příznak přespříliš dotěrného výrobce ubírajícího agendu a svobodu uživateli daného zařízení.

Mohlo by se zdát, že žijeme v odhmotněné digitální budoucnosti, ale efektivní pracovní postupy si dodnes vyžadují precizní práci s hmatem, a zdaleka nejde jen o bušení kladivem do kovadliny či jiné stereotypně manuální práce – i pořádná myš a klávesnice či vhodně umístěná páčka stěračů v autě dokáže výrazně zlepšit život a není důvod, proč se o rychlost a efektivitu i uspokojivý pocit z klapajících tlačítek připravovat jen proto, že dotykový displej na jejich místě vypadá tak leskle a moderně.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.