Článek
V newsletteru Pod čarou popisuje každou sobotu Matouš Hrdina společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
„Teenageři fascinovaně objevují starou technologii“ je už řadu let oblíbené téma lifestylových rubrik a zdroj pohoršených i pobavených komentářů starších generací. Nedávno tak v zahraničních médiích proletěla zpráva, že po vinylech a magnetofonových kazetách jsou horkým retro trendem i CDčka. Jiní teenageři poznávají půvaby papírových novin a už velmi dlouho se v životě každé nové mladé generace objevuje etapa, kdy se nadchne pro analogovou fotografii a pár týdnů fotí rozmazané momentky odpadkových košů a oprýskaných stěn.
Na nostalgii a oživování obstarožních technologií často není nic zásadně zajímavého, a i když jde o vděčné novinářské téma, většinou to jsou jen prchavé a samoúčelné mikrotrendy – CDčka už se samozřejmě jako hudební nosič do mainstreamu nevrátí, papírové noviny nespasí fakt, že se z nich stala cool rekvizita pro tiktoková videa, a ten nejpraktičtější foťák už každý z nás léta nosí v kapse v podobě smartphonu.
Některé nostalgické trendy ale i tak prozrazují spousty zajímavých věcí o našich potížích s novými technologiemi. Řada (nejen) mladých lidí začíná před chytrými telefony dávat přednost „hloupým“ mobilům a v posledních letech se dokonce objevily zprávy, jak se trendovním objektem stávají klasické pevné linky s jejich neodolatelnými obřími sluchátky, tlačítky a oblými plastovými tvary.
Telefonování bez úzkosti
Renesance tradičních mobilů schopných jen volání a odesílání esemesek je ještě relativně pochopitelnou záležitostí. Negativní vlivy sociálních sítí a přehlcení informacemi jsou denně diskutovaným problémem, spousta lidí se pokouší o digitální detox a odložení smartphonu je v tomto ohledu velmi účinnou léčbou. Klasický mobil také stále plní svou hlavní funkci – tedy možnost neustálé dostupnosti a komunikace, kterou si neseme v kapse – a proto to ještě není zdaleka tak zastaralá technologie.
Nostalgická popularita pevných linek ale budí mnohem víc otázek. Je to totiž v první řadě jen symbol a typický „prázdný“ trend. Ve skutečnosti je už téměř nikdo nepoužívá a na vzestupu není ani samotné telefonování, právě naopak. Telefon připojený drátem do zdi je překonanou technologickou etapou, z drtivé většiny domácností už dávno zmizel (konkrétně ČR má v rámci EU jeden z nejnižších podílů pevných linek v domácnostech v přepočtu na 100 obyvatel), a je tak už spíš muzeálním předmětem – mám tedy podezření, že řada teenagerů točících nadšená tiktoková videa o pevných linkách obdivuje jen nepřipojené „mrtvé“ přístroje.
Přesto ale nejde nad celou věcí mávnout rukou s tím, že jde jen o klasické okouzlení předměty „z časů našich babiček“, které asi někdy zažil úplně každý. Právě na pevných linkách se dá totiž skvěle demonstrovat, jak fungují dopady nových technologií na společnost, a jakými cestami se s nimi postupně sžíváme.
Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.
Jiným, s pevnými linkami v mnohém souvisejícím „telefonním“ trendem je už dlouhá léta fakt, že jak moje generace mileniálů, tak i ty mladší trpí stále silnější averzí k telefonním hovorům (je to fenomén, který zjevně začal růst už na začátku minulé dekády). Úzkost z telefonování bývá často mylně a stereotypně zejména staršími kohortami svalována na to, že mladí jsou neurotické sněhové vločky, které nezažily vojnu a fronty na banány, ale tak jednoduché to nebude.
Pozoruji to ostatně i sám na sobě. Do kategorie stydlivých teenagerů rozhodně nepatřím věkem ani povahou, ale telefonní hovory mě také dost obtěžují, a pokud to není nutné, radši volím jiné způsoby komunikace – už jen proto, že ze sluchátka často cítím, jak celá věc ještě více vytáčí voláním vyrušenou protistranu.
V jádru problému je fakt, že telefonování bývalo v éře pevných linek způsobem komunikace, který měl jasně danou a sdílenou etiketu. Ta se ovšem s nástupem mobilů a především později dalších digitálních metod komunikace rozpadla.
Ze situace s obecně známými nepsanými pravidly se stal nejistý chaos – nikdy nevíte, kde daného člověka zastihnete, mnozí lidé (mě nevyjímaje) měli hlasité vyzvánění zapnuté naposledy v době Klausova prezidentství, k tomu se přidává nejasná etiketa samotné konverzace a odpor k nevyžádaným hovorům. Ve výsledku je z telefonování otravná záležitost, která na celé čáře prohrává s praktickými a asynchronními formami komunikace, jako jsou především různé typy chatů a textových zpráv.
Telefonování navíc není zdaleka jedinou oblastí, kde tento rozklad sdílených pravidel vyvolává nervozitu, která navíc není typická jen pro mladé (na ty se pouze často svaluje). Při postpandemickém návratu do kanceláří se pro změnu hojně diskutovalo, jak mladí nechápou etiketu chování na pracovišti, posměšky vzbudila i úzkost z výběru z menu v restauraci a celou další kapitolou jsou pak třeba chaotické situace a nedorozumění při digitálním seznamování.
V žádném z těchto případů nejde o charakterovou vadu či mentální deficit mladších generací, ale jen o příznak jevu, kdy se kvůli novým technologiím příliš rychle mění komunikační normy a lidé na to pak přirozeně reagují nervozitou a vyhýbavostí.
Překotný vývoj bez pravidel
Nostalgie po telefonování skrz pevné linky je v tomto světle najednou mnohem pochopitelnější. Šlo o ustálenou formu komunikace a běžný společenský rituál, a navíc to samozřejmě byla věc, které se šlo jen těžko vyhnout.
Mediální teoretik Ian Bogost si v tomto kontextu všímá, že pevná linka byla z povahy věci kolektivní záležitostí (sdílela ji celá rodina), a za zmínku stojí i další benefity – Bogost upozorňuje, že pevné linky mívaly mnohem lepší kvalitu zvuku, což ještě dál podporovalo jednu ze zásadních předností telefonních hovorů, ve kterých se dá na rozdíl od textových zpráv řada věcí vyjádřit jen tónem a rychlostí hlasu.
Potíž je v tom, že než se kolem nějaké formy komunikace vytvoří nepsaná pravidla, která pak usnadňují její používání a brání nervozitě, dlouho to trvá. S každou novou technologií nejprve experimentujeme a až postupně přicházíme na to, jak ji nejlépe používat. Když se například zaváděl telefon na konci 19. století v Budapešti, nepoužíval se jen jako prostředek ke vzájemné individuální komunikaci, ale také jako bizarní dřevní forma rozhlasu – stačilo zavolat do ústředny a poslouchat živě čtené zprávy či hudbu.
Pevné linky ovšem od té doby existovaly v takřka nezměněné podobě další století, což je dost dlouhá doba na to, abychom si ujasnili, jak se s nimi „správně“ zachází. Jakákoliv funkční změna společenských pravidel musí navíc vzniknout organicky a zdola, nelze ji vyhlásit prostřednictvím nějaké příručky. Překotný rozvoj digitálních komunikačních technologií v posledních dekádách ovšem k takovému postupnému procesu nedal prostor, a ze spořádaného komunikačního městečka se v mnoha ohledech stal riskantní Divoký západ.
S příklady lze začít třeba u obyčejného e-mailu, tedy kanálu, který sice existuje už od 70. let, ale dodnes jsme se neshodli na tom, jak jej vlastně ideálně formulovat a používat. Než jsme si ujasnili, jestli je lepší maily začínat dopisním oslovením typu „Vážená paní“ (a vypadat jako staromilský podivín), křečovitým „Dobrý den“ (a působit negramotně) nebo radši neoslovovat vůbec (a vyzařovat auru psychopata), přestal už být e-mail relevantním médiem pro osobní soukromou komunikaci a jsme zase na začátku.
Internet tak mohou zaplavovat stále nové tipy, glosy a postřehy o tom, jak ve zprávách (ne)používat emotikony a ze kterého smajlíku jasně poznáte stárnoucího mileniála, a neustále se objevují nové, dosud nepoznané typy komunikačních situací, ve kterých se jen neobratně učíme našlapovat – třeba takový ghosting (náhlé ukončení kontaktu bez vysvětlení) nejspíš nepřestaneme rozebírat ještě hodně dlouho.
Chaoticky kvasí nová etiketa komunikace na seznamovacích aplikacích, složitě se formují nepsaná pravidla skupinových chatů, a v příkladech by šlo ještě dlouho pokračovat. Jako jedna z nejdůležitějších proměn mi osobně přijde kontinuální charakter vzájemné textové komunikace, kdy se záznam našeho chatu odvíjí donekonečna. Ztrácí se z něj proto jak úvodní pozdravy, tak i rozloučení, a neukončený dialog visí ve vzduchu jako strašidelná komunikační zombie s popiskem „přečteno“.
Na sítích jsem si nedávno všiml hádky vyvolané tweetem o tom, jak je neslušné, když lidé neodpovídají na zprávy. Jeden ze znesvářených táborů podotýkal, že velkým zlem doby je požadavek na neustálou dostupnost a odpovídání, což je sice pravda, ale trochu se to míjí s podstatou věci – u digitálních textových zpráv je totiž očividné, že je příjemce až na výjimky četl, a jejich ignorování tak logicky vede k trapným situacím. Na vině ovšem není příjemce zprávy, ale především technologie, se kterou jsme se ještě nedokázali sžít a jejíž designéři určitě dlouze nepromýšleli nové komunikační situace, ke kterým jejich výtvor zavdá.
Normou se stala asynchronní komunikace, tedy taková, do které se její účastníci zapojují nikoliv živě v reálném čase, ale kdy se jim to zrovna hodí. Přináší to mnoho výhod, ale i potíží, které se pak často snažíme obcházet různými komunikačními hybridy.
Skvělým případem jsou v tomhle ohledu hlasové zprávy, které v sobě sice kombinují přednosti telefonování (lepší a intimnější výrazové schopnosti lidského hlasu) i textování (nemusíme být stále na příjmu a komunikaci nemusíme improvizovat živě a naostro), ale zároveň přinášejí i rizika a neprozkoumaný terén. A o potížích a úzkostných stavech z videohovorů prostřednictvím Zoomu či dalších podobných nástrojů snad ani není třeba hovořit.
Vyjasnit si to předem
Často se zdá, jako by přímá, okamžitá a (v rámci možností) nezprostředkovaná mezilidská komunikace byla v prostředí digitálních platforem nepříjemnou potíží, kterou je potřeba potírat, co to jen jde.
Má to samozřejmě celou řadu příčin, o kterých také často píšu v tomto newsletteru (namátkou je to třeba sílící osamělost a individualismus prosakující celou společností nebo snaha platforem o algoritmickou, strojovou čitelnost naší komunikace). Jednou z nich je ale i fakt, že než se na novém komunikačním kanálu či platformě zvládneme zorientovat a kolektivně si ujasnit, jak si na ní slušně a konstruktivně povídat s kamarády, kolegy i cizinci, vývoj se posune dál, objeví se nový nástroj a můžeme začít odznova.
Je to situace, která bohužel nemá snadné a rychlé řešení. Vyžadovat od digitálních gigantů promyšlenější design jejich platforem by bylo naivní, protože jejich prioritou nebývá nezištné usnadňování soukromé komunikace. A jak už jsem zmiňoval výše, moc nepomáhají ani organizované snahy o nastavení pravidel seshora a zvenčí – ať už by totiž tu správnou etiketu skupinového chatu či e-mailování se šéfem vyhlásila jakákoliv autorita, vždy to zasáhne jen malou část uživatelů. Různé skupiny, komunity a generace si nastavují vlastní normy, a tak jako tak to ani zdaleka nezvládají v potřebném tempu.
Můžeme sice snít o časech, kdy se čísla volila na vytáčeném ciferníku a do oblých bakelitových sluchátek jsme se způsobně představovali rodičům svých kamarádů, ale ani nostalgie po pevných linkách a dalších přežitých komunikačních kanálech není moc produktivní cesta dopředu. Možná je tak potřeba si připustit, že elegantní sdílená nepsaná pravidla prostě neexistují, parametry vzájemné komunikace si radši máme výslovně nastavit předem, nebo prostě jen přiznat, že vlastně vůbec nevíme, jak dnes (nejen) telefonování funguje.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.
