Hlavní obsah

Pod čarou: Právo na hotovost není konspirační blud, ale rozumný požadavek

Matouš Hrdina
Editor newsletterů
Foto: Barbora Tögel, Seznam Zprávy

Pod čarou je víkendový newsletter plný digitální kultury, technologií, společenských trendů a tipů na zajímavé čtení.

Češi milují bezhotovostní platby a množí se stížnosti na podniky, které neberou karty. Bezhotovostní ekonomika má ale řadu stinných stránek a její odpůrci zdaleka nejsou jen staromilci nebo pomýlení konspirátoři.

Článek

V newsletteru Pod čarou popisuje každou sobotu Matouš Hrdina společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.

Spolu se začátkem sezony festivalů a dalších letních akcí se už pravidelně oživuje i debata o tom, kde ještě stále neberou karty a proč je to špatně. Naposledy třeba na karlovarském filmovém festivalu, kde si návštěvníci stěžovali na nemožnost bezhotovostních plateb u různých stánků či dokonce u baru v hotelu Thermal.

Pokud se někde objeví cedule „bereme jen hotovost“, spolehlivě to vyvolává vzteklé reakce a nařčení z daňových podvodů. Vzhledem k popularitě bezhotovostních plateb v Česku se ani nelze divit. Statistiky ukazují, že Češi patří mezi milovníky kreditek, podíl bezhotovostních plateb stále roste, čím dál víc lidí také místo karty začíná platit telefony či chytrými hodinkami s NFC čipy, začínají se využívat chytré prsteny a debatuje se i o dystopickém zavádění plateb pomocí biometrických údajů, nejčastěji scanu obličeje.

Ne všude je ale plíživý nástup bezhotovostní ekonomiky přijímán s tak jednoznačným nadšením. Nedávno vyvolala pozornost zpráva o konfliktu v německém baru, odkud výčepní vyhodil mladého Lotyše poté, co za každé z 16 piv platil zvlášť kartou. Hlavním důvodem byl sice relativně velký poplatek, který si tamní banka strhává za každou transakci, ale i na obecnější rovině přistupují Němci k bezhotovostním platbám s mnohem větší skepsí než Češi.

Mezi hlavními důvody německé „lásky k hotovosti“ se uvádí zejména nízká ochota riskovat, odpor k zadlužování, byrokracie a obava ze sběru osobních dat podmíněná historickými zkušenostmi s nacismem či praktikami východoněmecké tajné policie. Jistou roli hraje i skutečnost, že země, které digitální technologie zaváděly již velmi dávno, paradoxně v jisté fázi ustrnuly a další novinky už nepřijímají tak rychle.

Příkladem může být i zdánlivě vysoce digitalizované Japonsko, kde se podobně jako v Německu stále používají faxy a další, jinde již dávno překonané technologie. Na druhé straně spektra stojí Čína, některé země Afriky a jihovýchodní Asie či státy bývalého východního bloku, kde byl technologický rozvoj opožděný a následně překotnější, a proto jsou také v současnosti v řadě ohledů více „online“ než mnohé západní země.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Ať už za bezhotovostní zdráhání Německa i jiných zemí může cokoliv, trochu argumentů z tamní debaty by nebylo od věci přinést do Česka, kde nadšení pro karty občas dostává až náboženské rozměry a stoupenci hotovosti bývají šmahem označováni za zpátečníky, potenciální podvodníky či v poslední době rovnou za konspirační teoretiky.

Bezpečnost a digitální vyloučení

Když jsem se na názor vyptával přátel a známých, kteří trvají na možnosti platby kartou u každého stánku, nejčastěji zmiňovali dva hlavní argumenty, které ale při troše zkoumání stojí na vodě. Tím prvním je „pohodlí“, jehož míra je ovšem dost pochybná – platba kartou není nijak významně rychlejší než v hotovosti, pár bankovek a mincí není pytel s cementem, který by nám významně zatěžoval kapsu, a obtížně dostupné bankomaty jsou faktorem možná pro lidi z malé vesnice, nikoli obyvatele centra Prahy.

Vedle toho se objevují oblíbené poukazy na nekalé živnostníky, kteří kvůli platbám v hotovosti šidí stát na daních. Ty jsou ale v tomto kontextu poněkud pokrytecké a nic nevysvětlují. Kreativní účetnictví ve vesnické hospodě (což jsou místa, kde k hádkám o platby kartou dochází nejčastěji) státní kasu rozhodně nezruinuje a v zemi, kde je daňová optimalizace národním sportem, je trochu úsměvné předstírat, že prostřednictvím platby kartou záměrně přispíváme ke všeobecnému řádu a poctivosti.

Nevýhod a rizik přechodu na čistě bezhotovostní režim je naopak již na první pohled dlouhá řada. Na celospolečenské rovině je nejvýznamnějším problémem tzv. digitální vyloučení, protože nezanedbatelná část populace z různých důvodů nepoužívá digitální bankovnictví či karty. Těmto zranitelným skupinám nemožnost plateb v hotovosti čím dál víc komplikuje život – typickým příkladem jsou třeba jízdenky na MHD, které jsou na řadě míst v hotovosti dražší a obtížněji dostupné. Obdobných základních služeb a obchodů je čím dál tím víc.

Pokud jsou někomu potíže seniorů a dalších zranitelných spoluobčanů ukradené (což je bohužel častý případ), mohl by ho zajímat fakt, že při platbě kartou lidé prokazatelně utratí mnohem více než v hotovosti. Tato rozhazovačnost se ještě umocňuje u plateb telefonem či hodinkami.

A zapomínat nelze ani na základní bezpečnost. Protože pravděpodobnost, že někdo zneužije údaje k vaší kartě nebo se stanete obětí jiného typu kyberzločinu, je dnes už možná o dost větší, než že z vás někdo na ulici vytluče papírové stokoruny.

Na tato rizika už delší dobu upozorňuje řada organizací a občanských aktivistů (u nás v tomto směru dělá záslužnou práci neziskovka Iuridicum Remedium). O posílení práva na platbu v hotovosti se diskutuje i na parlamentní půdě. V Česku nicméně návrhy na ústavní zakotvení práva na hotovost několikrát neprošly. A i když je to v právním řádu Česka i dalších evropských zemí již zakotveno jinými způsoby, realita je taková, že povinnost přijímat hotovost je nahlodávána spoustou výjimek a přechod k bezhotovostní ekonomice tak může dál pokračovat.

Debatu komplikuje fakt, že se z práva na hotovost stala agenda populistických politiků a spekulace o rizicích bezhotovostního systému jsou oblíbeným námětem konspiračních teorií. Odborníci i řadoví občané, kteří mají z ústupu hotovosti oprávněné obavy, tak mohou být snadno nálepkováni jako konspirátoři či nostalgici, čímž jejich argumenty ztrácejí sílu. I v tomto případě ale platí, že konspirační teorie mají jednu nepopiratelnou důležitou roli – často totiž dokážou velmi dobře identifikovat závažné společenské problémy a rizika, byť se naprosto mýlí při určování jejich příčin i řešení.

Když vám banka dělá křena

Bezhotovostní ekonomika má ještě závažnější, skrytá rizika nad rámec zmiňovaného digitálního vyloučení či lákavě snadného utrácení. A místy to skutečně působí jako jistá konspirace, byť v ní nefigurují ani ilumináti, ani 5G vysílače, ba ani podkožní čipy Billa Gatese.

Dobrým průvodcem na tomto poli je povedená kniha Cloudmoney, ve které publicista a bývalý makléř Brett Scott před dvěma lety zevrubně popsal složité obchodní vazby a zájmy v pozadí kampaní za přechod na bezhotovostní ekonomiku (základní závěry také shrnuje v této eseji).

Bezhotovostní obrat bývá v médiích i PR výstupech finančních institucí vykreslován jako přirozený, pozitivní a přímočarý proces. Prostě se objevilo nějaké lepší a pohodlnější řešení plateb, a proto je naprosto normální jej přijmout za své. Scott však vysvětluje, že jde o klasický příklad procesu technologické automatizace, který má už od dob průmyslové revoluce vždy naprosto stejný průběh a dopady, ať už se jedná o parní stroj či AI udělátka – moc a peníze se koncentrují v rukou majitelů a provozovatelů nové technologie, kdežto její řadoví uživatelé naopak ztrácejí vliv, svobodu a možnost volně prosazovat vlastní agendu.

V takto neskrývaném podání by k tomu nikdo nesvolil dobrovolně, a tak bývá automatizace obalena typickou roztleskávací rétorikou (vidět ji můžeme třeba i u boomu kurýrních služeb, zásilkových boxů, samoobslužných pokladen a dalších „zlepšováků“). Nová technologie bývá popisována jako něco přirozeně pozitivního a neodvratného, a především jako výhodná a takřka nezištná služba pro zákazníky, kterou by odmítal jen nepřejícný kazisvět. Projevuje se to i nenápadnými stylistickými obraty, kdy některé obchody a služby „už“ přijímají jen karty (a jsou tedy pionýry zářné budoucnosti), kdežto jiné „stále“ berou jen hotovost (a jsou to tedy krajně pochybné a zastaralé podniky, kterým je lepší se vyhnout).

Bezhotovostní obrat ale rozhodně není nezištnou službou zákazníkům, právě naopak. V jeho pozadí stojí aliance bank, velkých technologických firem a karetních společností typu Mastercard či Visa, které potlačováním hotovosti posilují svou politickou a ekonomickou moc a logicky také zisky – ať už prostřednictvím poplatků za transakce nebo jiných, níže popsaných metod.

Kontrola nad platbami jim umožňuje účinné formy neformální cenzury a dohledu, protože mohou z různých důvodů transakce blokovat či zmrazit účty (z toho se pak stává živná půda zmiňovaných konspiračních teorií). A v neposlední řadě mohou s dokonalou přesností monitorovat, sbírat a využívat osobní data zákazníků, z nichž lze vyčíst nepříjemné množství informací o našem životě.

V konspiračním podání se to většinou přetaví ve strach z různých forem politické kontroly, ale realita bývá přízemnější, byť neméně nebezpečná. Pokud má někdo podrobný přehled o mém finančním pozadí a chování, může mi podle toho také upravovat podmínky úvěrů či hypoték a na širší rovině to může vést k řadě dalších chytrých manipulací s cenami.

Některé britské a americké supermarketové a fastfoodové řetězce začaly experimentovat s dynamickou tvorbou cen, jakou jsme dosud znali jen z taxi aplikací nebo nákupů letenek – papírové cenovky se nahradí digitálními a pak lze ceny zboží upravovat z hodiny na hodinu podle nesčetného množství algoritmicky vyhodnocovaných parametrů, třeba jestli okolo prodejny v určitý den projíždějí movitější zákazníci nebo je zrovna vedro, a tak je dobré zdražit zmrzlinu. Nebylo by to možné bez intenzivního vytěžování dat (tzv. data mining), kterému samozřejmě bezhotovostní režim (a s ním i mobilní zákaznické aplikace apod.) zásadně pomáhá.

Scott i další odpůrci čistě bezhotovostní ekonomiky své obavy ze ztráty soukromí a zneužití osobních dat shrnují jednoduchým bonmotem – ve většině každodenních situací, třeba u onoho nákupu u festivalového stánku, opravdu není potřeba, aby do transakce mezi obchodníkem a zákazníkem vstupoval někdo třetí (tedy banka a karetní společnost, popř. ještě i výrobce telefonu nebo provozovatel aplikace), jenž tam zjevně k ničemu není a na našem obchodu jen parazituje.

Na makroekonomické rovině to vede k tomu, že se finanční systém dál privatizuje a stát nad ním ztrácí kontrolu (Scott trefně podotýká, že na rozdíl od „státních“ bankovek a mincí jsou peníze na kartách a bankovních účtech jen účetní položky či pomyslné „žetony“ vydávané a kontrolované bankou). Jakkoliv si tento problém vlády a centrální banky uvědomují a snaží se mu čelit zaváděním digitálního eura či jiných měn, hlubší společenské problémy a obavy to stejně neřeší – v situaci, kdy mají lidé již tak mizivou víru v instituce a vládu zákona, se budou obávat zneužití ze strany státu úplně stejně jako v případě soukromých firem (v Británii třetina občanů vnímá digitální měny jako pokus o omezení svobody).

Jakkoliv se může zdát, že dnes máme ve většině případů možnost platit jak kartou, tak hotovostí, a každý si tedy může svobodně vybrat, ve skutečnosti jde o šikmou plochu. Čím více jsou bezhotovostní platby upřednostňovány, tím hůře se můžeme obejít bez telefonu a karty. Čím více jsme zrazováni od používání hotovosti, tím rychleji ubývá bankomatů, které jsou pro banky stejně jen nadbytečnou zátěží. A čím více lidí preferuje platby kartou, tím méně se obchodníkům vyplatí zároveň udržovat infrastrukturu pro hotovostní platby.

Bezhotovostní obrat tak dál sílí a volání po lepším zakotvení práva na hotovost není zbytečnou konspirační úzkostí, ale zcela důvodným požadavkem – pokud se situace jen nechá vyhnít s tím, že si mají sami rozhodnout zákazníci a obchodníci, možnosti hotovostních plateb budou dál nerušeně erodovat a mizet.

Chybí vzdělání i respekt k obavám veřejnosti

Dění v řadě zemí Evropy i zbytku světa ukazuje, že se navzdory mediální kampani velkých finančních hráčů nedaří obavy veřejnosti zcela zakrýt a potlačit. Scott v tomto ohledu zmiňuje, že podíl hotovostních plateb sice setrvale klesá, ale centrální banky zároveň pozorují rostoucí zájem o papírové bankovky, což nasvědčuje tomu, že lidé systému tak docela nevěří a rádi si budují finanční polštář v hotovosti.

Zákonnou ochranu práva na hotovost v poslední době dál posilují např. některá americká města a státy a je třeba doufat, že tento trend ve větší míře prosákne i do evropské politiky. I zde totiž platí, že pokud nějaký problém vyvolávající důvodné obavy veřejnosti nezačnou férově řešit mainstreamoví politici, časem jej vychytrale zvedne populistická a dezinformační scéna a protlačí si skrze něj svou vlastní nevábnou agendu – Brett Scott ve své knize popisuje tragikomickou situaci, kdy jeho poučená varování politici nejprve ignorovali a uši se jim otevřely až v době, kdy jeho postřehy začaly citovat obskurní konspirační podcasty.

Svůj díl viny nesou i média, která často nekriticky přebírají argumenty zaujatých hráčů (je s podivem, jak často novinářům v těchto otázkách jen postačí vyzpovídat mluvčího Mastercard či jiné podobné společnosti), „finanční gramotnost“ redukují na banální poučky a nedostatečně veřejnosti vysvětlují složité strukturální pozadí finančního systému, což vede k pomýleným panikám – spiknutí globálních elit je bohužel výrazně atraktivnějším výkladem než prostý fakt, že si na vašich datech chce namastit kapsu banka a karetní firma.

V neposlední řadě bychom si měli dávat pozor na vlastní kritické myšlení a vždy zpochybňovat cokoliv, co nám přijde jaksi přirozeně pocitově správné a máme dojem, že „to tak lidi chtějí“. V případě automatizace a technologických novinek totiž jen málokdy platí, že by hlad po změně vycházel autenticky zespodu a reagoval na nějakou skutečnou veřejnou poptávku.

Lidé sice nejspíš vždy toužili po tom, abychom vynalezli létající stroje nebo lék na rakovinu, ale nikdo asi denně nesnil o tom, že bude za langoš moci platit prstenem a vybuduje tak lepší svět. Většina „přirozených“ trendů a názorů bývá výsledkem vychytralé reklamy, která následně ohýbá i historickou paměť. Nakonec tak skutečně můžeme dospět k pocitu, že jsme v dobách hotovostních plateb za pivo a párek krutě trpěli a bezhotovostní ofenziva nám zásadně vylepšila život.

Když se ale skutečně racionálně zamyslíme, co nám ústup hotovosti a nástup „pohodlného“ pípání kartou či telefonem dává a bere, dojde nám, že z pokroku vždy někdo profituje a ztráta soukromí je zcela reálnou hrozbou. V závislosti na našem politickém přesvědčení a víře v instituce to může a nemusí znamenat, že bychom se měli bát ztráty demokracie, ale nikdo se nejspíš rád nenechává obírat o peníze jen proto, že mu při nákupu někdo třetí zcela zbytečně kouká pod ruce.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.

Doporučované