Pod čarou: Pajzly jsou pořád cool. Možná je to jejich prokletí

O kauze dejvické nádražky slyšel v uplynulých týdnech v Česku asi každý, kdo nežije jako poustevník hluboko v lesích. Spory současného provozovatele se Správou železnic podrobně pokrývala velká média včetně Seznam Zpráv, objevily se výzvy a petice podporujících stávající nádražku a fandové oblíbeného podniku dlouze řešili, v čem je tato hospoda nenahraditelná a unikátní.

Našly se ovšem i kritické hlasy, kterým paradoxně dodala munici silná medializace kauzy. Leckdo se ptal, zda nemají novináři na práci nic lepšího než řešit osudy jedné pražské putyky. Jiní zase nádražku kritizovali s tím, že je v ní průměrné pivo a nerudná obsluha, a objevila se i rýpnutí, zda obliba nádražky není jen jakési pozérství, protože na takovém podniku přece není mít co rád.

Vše svědčí o tom, že populární nálevna má mnohem větší společenský význam, než bychom jí na první pohled přisuzovali, protože do velké míry zosobňuje obecné problémy a spory okolo současné české hospodské kultury. A navíc se ukazuje, že i zašlé putyky mohou být znovu trendy, i když teoreticky všem aktuálním trendům odporují.

V první řadě je potřeba vypočítat řadu praktických banalit, které oblibu dejvické nádražky celkem jasně podmiňují. Mládí v ní propily celé generace a postupem času si vybudovala jméno – když v nějakém podniku probíhá prezidentská kampaň, je nejspíš něčím speciální. Na rozdíl od jiných podobných míst také těží ze své pražské lokace a tím i elitní klientely – když k vám chodí na pivo i řada novinářů, do médií zkrátka proniknete mnohem jednodušeji.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Pořád to ale neznamená, že by osud nádražky byl jen problémem rozmařilých Pražáků. V daném místě je to jeden z posledních podniků svého typu a klasické levné pivnice a nálevny (nebál bych se v dobrém použít i slovo pajzly) mizí z měst a vesnic po celém Česku. Hojně medializovaná hospoda se tak snadno stane symbolem pro všechny ostatní, které umírají stranou bez povšimnutí a odpovídající náhrady, a v lidech roste vztek.

Zrovna v Česku jde o často reflektovaný problém a není tak potřeba hlouběji rozebírat, že jde o místa podporující setkávání a sousedskou soudržnost. Často se jedná zcela neironicky o kulturní centra a jejich úpadek v důsledku ekonomických tlaků dál posiluje osamělost a roztříštění společnosti. Speciální kapitolou jsou pak nádražní hospody, které mívaly svou nezastupitelnou funkci pro kulturu železničního cestování a zmiňovaná Správa železnic je jejich neslavným postrachem – loni jsem jim věnoval i jedno vydání tohoto newsletteru.

Tyto zřejmé a takřka hmatatelné společenské a ekonomické funkce ale ještě pořád úplně nevysvětlují, proč dejvická nádražka i její méně známé sestry na nárožích po celé zemi v současnosti tolika lidem leží na srdci.

Pokud bych měl hrát ďáblova advokáta, mohu totiž snadno namítnout, že dostupným místem pro kulturu a setkávání může být třeba i obecní knihovna, ve které se navíc nechlastá. Jde také o svobodné podnikání, a pokud se nedokážete uživit čepováním laciného piva, musíte svůj podnik vylepšit, začít v něm dělat burgery s trhanou kachnou a přeorientovat se na movitější klientelu.

To byla ostatně v aktuální debatě častá námitka odpůrců, kterým pořád nejde do hlavy, proč by do nádražky měl někdo chodit a zda nejde o pozérství, protože přece existuje tolik lepších míst, kde trávit čas. Jednoduše řečeno, je tu spousta logických důvodů, proč by tento typ levného výčepu neměl mít tak bouřlivé zastání, ale on jej přesto má.

K rozklíčování tohoto paradoxu může pomoci další zdánlivá absurdita – dejvické nádražky se na sítích zastávali i mladí lidé z řad generace Z, která podle statistik alkoholu a hospodám fandí stále méně. Od tradičních výčepů si sice lze levné pivo jen těžko odmyslet, ale zejména z hlediska současné digitální kultury a trendů mají i spoustu dalších nehmatatelných předností, které jim dodávají na atraktivitě.

Zdaleka nejde jen o český fenomén. Masivní vlně zavírání tradičních pubů čelí například i Velká Británie, kde se ale začalo kyvadlo obracet a média si všímají, jak jdou staromódní nálevny alespoň zčásti znovu do módy.

Řadu příznivců si získal instagramový a tiktokový účet London Dead Pubs, na kterém výčepový influencer Jimmy McIntosh mapuje zaniklé a upadající puby v britské metropoli. V rozhovorech dodává, že tradiční hospody se vyznačují nejen výše uvedenými komunitními aspekty, ale i typickou chaotickou estetikou, která může mezi mladými nabývat na popularitě coby protijed na všudypřítomný strohý minimalismus.

Novou vlnu vycítili i marketingoví experti a velké úspěchy teď slaví firma Diageo vlastnící pivovar Guinness, které se podařilo z piva spojovaného s penzisty znovu udělat cool pití pro mládež a zejména mladé ženy, a to až do takové míry, že na mnoha místech se z irského stoutu stalo nedostatkové podpultové zboží.

Fakt, že unikátní a „autentická“ estetika je dnes na sociálních sítích mimořádně ceněným zbožím, není žádnou novinkou. Zásadní fígl ale spočívá v tom, že svébytnou vizualitu a styl levného výčepu není tak jednoduché napodobit. Obsahují v sobě řadu obranných mechanismů, které překvapivě účinně brání jejich komercionalizaci a rozkladu, tedy osudu, který jinak nevyhnutelně postihne každý trend.

Pro vysvětlení lze zabrousit do sféry pivní kultury, která je s hospodami nerozlučně spjata. Když začala být po začátku milénia autenticita stále žádanějším zbožím, svezl se na tom i trend malých řemeslných pivovarů, které zosobňovaly všechny žádané aspekty – vymezovaly se vůči průmyslové velkovýrobě a komerci, dbaly na poctivé řemeslo a lidský dotek, dávaly na odiv rodinné a regionální tradice, splétaly novou a sofistikovanější pivní kulturu a hlavně vytvářely ceněnou exkluzivitu.

Zčásti mohlo jít o upřímnou snahu nadšenců, ale byl to především účinný marketingový trik, který se dnes stává obětí svého mimořádného úspěchu. O vůni vzácných bavorských chmelů a jednotkách hořkosti v pravém New Zealand Pale Ale dnes dokáže debatovat takřka každý náhodně vybraný český muž i žena a z cool hipsterismu se stal symbol středostavovské předražené nudy – britský výzkumník hospodské kultury Thomas Thurnell-Read pro to zavedl krásný výraz „zburžoustění piva“.

Když je na každém rohu craft beer pub narvaný unylými kancelářskými kádry (hezky symbolicky je jeden „nanopivovar“ i v těsném sousedství dejvické nádražky), přestává jít o zdroj ceněného kulturního kapitálu a nová ložiska autenticity je potřeba hledat jinde – třeba právě v klasickém pajzlu s vlažným europivem a ulepenými stoly. A trik je v tom, že ten už nejde zkomercionalizovat tak snadno.

Tolik ceněné vibes zašlé nálevny zdaleka nespočívají jen ve svérázné estetice. Patří k nim i atmosféra, štamgasti, nerudná obsluha a celková kultura, kterou lze snadno intuitivně rozpoznat.

Pokud je v daném podniku kvalitní osvětlení, příjemná obsluha, dobrá a rozmanitá nabídka jídla, zajímavé koktejly a klientela, která na vás po vstupu do dveří nezírá vražedně, můžete si být jistí, že rozhodně nejste v poctivé české putyce. A nejdůležitější tajnou ingrediencí jsou pak peníze, lépe řečeno jejich nedostatek.

Zmiňovaný hospodský tiktoker McIntosh podotýká, že paradoxně znovu rostoucí obliba tradičních pubů mezi mladými lidmi je do velké míry tlačena ekonomickou krizí. Takřka všechny typy podniků a aktivit, které si stereotypně spojujeme s instagramovou kulturou a ambicemi trendy mládeže (tedy typicky třeba vyleštěné kavárny se sójovým latté a minimalistickými dřevěnými lavicemi), tahají z lidí stále větší množství peněz a mnozí už si často ani nemohou dovolit předstírat, že by do nich reálně mohli chodit.

Projevuje se to i tím, že místo bot či kabelek se aspirační symboly stávají z relativně běžných pochutin typu nakládaných okurek, oliv či rybiček v konzervě, protože ani ty už nejsou zadarmo. Pokud si trendy věc může dovolit stále méně lidí, časem překročí neviditelnou hranici. Nikdo si rád a dobrovolně nepřipustí, že na cool věci nemá. Místo toho pro zachování důstojnosti přehodnotí své priority a jako trendy věc vyhlásí něco jiného a levnějšího – třeba právě klasickou nálevnu, která kromě zmíněných předností rezonuje i se sílící vlnou obecného temného nihilismu a nostalgie po „jednodušší“ předinternetové minulosti.

Jenže v dostupnosti a lacinosti obyčejné putyky leží jak zřídlo ceněné autenticity, tak i její neodvratná zkáza. Pokud by zdražila a přesedlala na zmiňované craft beers a burgery, přišla by o význam a nehmatatelný kredit. Pokud zůstane sama sebou, většinou nejde o moc ziskové podnikání, a proto se do tohoto byznysu nikdo soudný příliš nehrne.

Je to také dynamika stojící v pozadí oblíbené domněnky, že správný pajzl nelze vytvořit uměle na zelené louce a musí jaksi autenticky vyrůst a pokrýt se nánosem historické špíny. Ono to ve skutečnosti teoreticky jde, jen k tomuto zakládání nových levných výčepů nikdo nemá ekonomický důvod.

Pokud si finanční tlak odmyslíme, putyky by klidně mohly růst jako houby po dešti. Skvělým příkladem byla hospoda U hada, která v roce 2017 vznikla v pražském Karlíně a doslova ze dne na den se stala nepopiratelně autentickým podnikem včetně odpovídající výzdoby, obsluhy a štamgastů – problém byl ovšem v tom, že šlo o jen jeden měsíc trvající výstavní projekt galerie VI PER, který tak nemusel brát ohledy na dlouhodobou udržitelnost.

Zdá se tak, že dejvická nádražka a především její méně známé souputnice sice mají naprosto unikátní koktejl vlastností, který z nich dělá neprůstřelně cool a autentická místa, ale zároveň je jim platný jak mrtvému zimník – vzhledem k aktuálním ekonomickým podmínkám totiž mohou jen nějakou dobu slavně proplouvat na vlně uleželého hermelínu a pivní pěny a pak hrdinsky padnout, ať už prostřednictvím sebevražedné dobrovolné gentrifikace (která je připraví o duši) nebo prostého bankrotu.

Jistá cesta ke spáse tu ale přece jen je, a naráželi na ni mnozí diskutující, kteří na sítích napůl ironicky debatovali o tom, že by nádražka měla dostat prezidentskou milost. Ironického na tom ale není zhola nic a je skutečně více než na čase, aby se stát (tedy i Správa železnic) začal při správě svého majetku ohlížet nejen na zisk, ale i na společenskou a kulturní hodnotu příslušných míst.

A pokud by snad někdo namítal, že bez férových výběrových řízení na nájemce a posuzování nejvyšších nabídek se neobejdeme, je možné nadhodit kacířskou myšlenku – státu či Správě železnic teoreticky nic nebrání v tom, aby si danou hospodu, jídelnu, obchod či cokoliv jiného provozovaly samy (jak to dřív bývalo zvykem i na zcela volnotržním a kapitalistickém Západě), pokud to má v daném místě a kontextu smysl. Zavděčit se nejen mládeži je navíc sen každého politika, a tak tu dejvická nádražka stále leží jako hozená rukavice…

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.