Pod čarou: Odpad zůstane odpadem. Proč se s plasty nedá smlouvat

Na začátku loňského prosince spadlo z lodi do moře u pobřeží španělské Galicie několik nákladních kontejnerů. V jednom z nich bylo 26 tun plastových pelet, ze kterých se vyrábějí nejrůznější plastové výrobky. Pláže pokryly závěje drobných bílých kuliček, které se dají jen velmi obtížně odstranit, a ekologické pohromy si všimla celá řada médií.

V poslední době zdaleka nejde o jedinou událost tohoto typu. Pelety či takzvané nurdle jen loni unikly do oceánu i v Dubaji, Francii či Indii a vzhledem k častým pádům lodních kontejnerů do moře jde nejspíš o častý jev. V celkové bilanci plastového znečištění jsou pelety jen zcela zanedbatelnou položkou, protože ročně v mořích a oceánech končí asi 8–10 milionů tun plastového odpadu, který tam pak dál koluje tajemnými cestami. Paradoxně ale možná právě proto přitáhla ztráta pár desítek tun pelet takovou pozornost.

Tato událost má totiž takřka symbolický charakter – jde o „panenský“ materiál, který ještě nebyl použit k výrobě finálních plastových výrobků a místo toho byl promrhán a rovnou proměněn v podivnou obětinu na oltář konzumní společnosti. A kromě toho nám také dává vzácnou příležitost jasně vidět problém, který nám zcela přerostl přes hlavu a v jeho úplnosti už ho většinou nedokážeme racionálně vnímat a pochopit.

Stále zásadnější vliv na život a budoucnost jednotlivců i celého lidstva mají věci, které jsou „všude a nikde“, a proto místo jejich skutečné podoby vnímáme jen jejich dílčí projevy a dopady. Britský filozof Timothy Morton je před deseti lety pojmenoval výstižným pojmem „hyperobjekty“, který od té doby stále nabývá na popularitě.

Hyperobjekty ovlivňují vše, čeho se dotknou. Jsou rozptýlené v prostoru a čase, každý je vnímá trochu jinak, a zahrnují v sobě celou řadu dílčích jevů a věcí, které jsou lidskému vnímání mnohem přístupnější. Typickým hyperobjektem tak může být třeba internet, pandemie covidu, globální oteplování anebo právě plasty.

V médiích či na vlastní oči můžeme denně vidět tání ledovců, hurikány či sucha, ale jen málokdy vnímáme, že jde o nedělitelné součásti jednoho hyperobjektu, jehož vnitřní dynamika nás někam neúprosně tlačí. A stejně tak si při pohledu na odhozený plastový kelímek neuvědomujeme, že jde jen o mikroskopický díl obřího celku a nikdo nemůže jednoduše zobrazit a popsat všechny plasty na světě – tím spíš, že se postupně rozpadají na menší a menší části a jejich všudypřítomnost se tak jen posiluje.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Výčet všech poznatků, které vědci jen v několika posledních letech zjistili o mikroplastech, by nejspíš zabral několik stran. Mikroskopické kousky umělých hmot jsou v arktických ledovcích i na dně oceánů, v planktonu i korálových útesech, v lidské krvi a orgánech, a v neposlední řadě i ve vzduchu, kde tak mohou dokonce ovlivňovat počasí – přesně jako to mají hyperobjekty v oblibě. Z obyčejného kelímku se stává věc, která nám i dalším organismům doslova koluje v žilách, sama v sobě někdy obsahuje živočišné složky, formuje mračna nad hlavou a v konečném důsledku má vlastní agendu a chování.

Je to nepříjemná myšlenka, která zpravidla mimo filozofické katedry zůstává nevyslovena, ale intuitivně ji nejspíš chápe leckdo. Lidé ostatně „neživým“ objektům přisuzují vědomí odjakživa a většinou od nich také neočekávají nic dobrého – pěkně to vystihl třeba íránský spisovatel Reza Negarestani, v jehož experimentálním hororu Cyclonopedia nabývají vědomí i ložiska ropy na Blízkém východě, pochopitelně s nepěknými následky.

Je těžké přijmout fakt, že jsme vytvořili nezvladatelnou a všudypřítomnou „bytost“, která nám přerostla přes hlavu a nedokážeme si s jejím škodlivým vlivem poradit. A jako v mnoha podobných případech, i před plastovým odpadem proto různými způsoby strkáme hlavy do písku a problém řešíme pochybnými iracionálními metodami, které ze všeho nejvíc připomínají náboženství.

Jednou z nejčastějších reakcí na strach bývá smích. Není tak překvapivé, že se i mikroplasty časem staly předmětem vtipů. V poslední době se na TikToku začala objevovat bizarní videa se psy nebo koťátky, která vyzývají ke konzumaci mikroplastů, těžbě fosilních paliv a rochnění se v odpadech všeho druhu.

Memy označované výrazem mulch či mulchposting jsou samozřejmě především příklady absurdního internetového humoru generace Z, který není potřeba příliš hluboce analyzovat, natož se ho snažit pochopit. Volba vtipů ovšem není náhodná a ironické velebení mikroplastů je výstižným důkazem, jak se z kdysi čistě praktického ekologického problému stal mnohovýznamový symbol a součást globální popkultury.

Když ve střetu s děsivým neznámem nepomáhá humor, přichází na scénu nejrůznější rituály, kterých je kolem plastů více než dost. Všichni způsobně třídíme plasty, i když data stále ukazují, že třídění ještě automaticky neznamená recyklaci. I v Česku, které v třídění patří mezi přeborníky, je recyklována jen necelá polovina vytříděného plastu, zbytek končí na skládkách či ve spalovnách. A čím víc se zahloubáme do statistik, tím je výsledný obraz temnější.

Existuje totiž nepřeberné množství druhů plastů, které je nutné recyklovat různými cestami a s různou mírou úspěšnosti. Fatální vlastností plastů je i fakt, že na rozdíl od kovů či skla postupně degradují a nelze je recyklovat donekonečna. Když k tomu připočteme skutečnost, že se i z recyklovaných plastů uvolňují toxické látky, nelze se divit, že ekologické organizace dlouhodobě varují před přeceňováním recyklace a jako jediné funkční řešení prosazují omezení celkové výroby plastů.

Křivka globální produkce plastů ovšem zatím nijak výrazně neklesá, právě naopak. Osud plánovaných globálních politických iniciativ je nejistý, inovativní technologie typu bakteriálního rozkladu se nedaří nasazovat ani zdaleka v potřebném měřítku a řada populárních snah o změnu prostřednictvím individuálního spotřebitelského chování má dost symbolickou povahu.

Výroba oblečení a dalších výrobků z recyklovaného plastu jen odsouvá jeho postupný rozklad. Nákup „zelenějšího“ zboží nás ale stejně naplňuje pocitem zadostiučinění a „upcyklace“ nejrůznějšího odpadu je stálicí mezi konzumními trendy. Jen málokdo si připustí, že jediným skutečně šetrným zbožím je to, které si nekoupíme, a potažmo tak ani není vyrobeno, a že ústřední příčinou planetárních krizí je na nejobecnější rovině rostoucí spotřeba a hlad po surovinách, bez ohledu na konkrétní podobu příslušného průmyslu či materiálů.

Rozhodně to neznamená, že bychom snad plast měli přestat třídit. Každý pytlík vyhozený do žlutého kontejneru ale i tak připomíná spíše modlitbu a nejrůznější upcyklované předměty vyrobené z plastového odpadu zase působí jako relikvie svatých, u kterých zlaté schránky posázené drahokamy jen neuměle zakrývají zpráchnivělou mrtvolu v jádru věci.

Další z iracionálních metod vyrovnání se se závějemi plastů a dalšího odpadu jsou proto i pokusy o nalézání jejich skryté krásy a v konečném důsledku povýšení odpadu na umění. To může být přínosné pro rozšiřování obzorů a empatie, pokud to ovšem neprovádíme doslovně.

V automobilkách v americkém Detroitu postupem času vznikly silné nánosy barevných automobilových laků, které se podle tamní nejslavnější značky označují pojem fordit. Jde jistě o zajímavý pozůstatek důležité průmyslové epochy, ale když si tento pseudo-minerál vygooglíte, narazíte především na řadu šperků, jejichž tvůrci fordit využívají pro jeho podobnost s achátem a své výrobky obalují hezkými proklamacemi o recyklaci a úctě k industriální minulosti.

Samo o sobě to není nic špatného, ale v pozadí věci je pořád ona naleštěná mršina. Náramky vyrobené z odpadu jsou jen přidanou zastávkou na jeho cestě zpět na skládku. O žádné skutečné zmrtvýchvstání se nejedná a peníze utržené za nevšední ozdobu budou dál roztáčet kola ekonomiky, která je původní příčinou vzniku toxických nánosů automobilových laků.

Zvlášť u plastů platí, že neodvratnou cestu od „novinky“ k odpadu lze jen pozdržet, a pokud snad v odpadu hledáme zjevnou krásu, prozrazujeme tím hlavně svůj privilegovaný úhel pohledu.

Před několika lety si nečekanou mediální pozornost vysloužili chrostíci – podivný vodní hmyz, který někteří čeští čtenáři možná znají z knížek Ondřeje Sekory. Vědci totiž zjistili, že larvy chrostíků začínají pro budování svých typických schránek místo kamínků a větviček využívat všudypřítomné mikroplasty. Nad výslednými bizarními konstrukcemi šlo jistě přemítat o nečekané kráse ukryté v kombinaci přírodního a umělého, ale samotný hmyz to podle odborníků nejspíš odnáší zdravotními následky a sami na tom s mikroplasty v krvi ostatně nejsme o nic lépe.

Pokud už se tak v (nejen) plastových odpadech snažíme hledat krásu a vnitřní význam, je lepší na to jít přeneseně. Napadlo mě to u instalace, kterou v pražské Meet Factory (jen do konce ledna – pospěšte si!) vystavuje má redakční kolegyně a loňská laureátka ceny Jindřicha Chalupeckého Lenka Glisníková. Její amorfní objekty připomínají hybridní kombinace živých organismů s technologickými zbytky a odpady (tedy přesně jako zmiňované chrostíky či mořské ptáky nacpané plasty), které nenabývají význam a krásu samy o sobě, ale především jako projekční plátno pro naše obavy a fantazie – ať už přímo coby nosiče abstraktních fotografických tisků, nebo prostřednictvím odrazů a stínů jako o Vánocích lité olovo.

Využití plastů a dalšího odpadu k tvorbě uměleckých metafor možná není systémová cesta k jejich potírání, ale minimálně to dává najevo jinak skrytý a nepříjemný fakt – plastový odpad už nedokážeme coby neuchopitelnou část globálního hyperobjektu vnímat zkrátka jako odpad, a místo toho je pro nás jen svéráznou formou modlitby (to když sdílíme optimistické články o nových recyklačních metodách), pokání (když ulevíme svědomí koupí ekologického skleněného kelímku místo plastového) či skrývaného hříchu (když plastovou lahev z pohodlnosti vhodíme do běžné popelnice nebo snad dokonce do kamen).

Stejně jako jiné formy magického myšlení, i tyto tance okolo plastů pro nás mají důležitou roli a význam, ale neměli bychom kvůli nim ztratit ze zřetele jádro problému. Thomas Pynchon ve svém slavném románu Duha gravitace používal trefnou metaforu balistické střely, která sice stále letí k nebesům, ale její palivo a tím i aktivní kontrola nad dráhou letu dohořelo už krátce po startu a její další osud a místo dopadu jsou tak již nenávratně předurčeny.

Je to dobrý příměr pro řadu problémů moderní průmyslové společnosti včetně plastů. S nimi se to má podobně, protože pokud už je ropa jednou vytěžena a proměněna v ony drobné peletky, nakonec až na řídké výjimky neodvratně skončí ve spalovně nebo jako masa neviditelných mikroplastů, ať už se s ní v mezidobí děje cokoliv a jakkoliv dlouho.

Dokud se křivka celkové globální výroby nových plastů neohne směrem dolů, žádné řešení není v dohledu. A i když bychom tohoto cíle někdy v budoucnu dosáhli, stále je potřeba vést debatu nad tím, k čemu a proč plasty vlastně používáme.

Dnešní laciný a praktický materiál pro jednorázové obaly a spotřební nesmysly byl ostatně ve svých počátcích vnímán třeba jako luxusní dekorace a není důvod, proč jej i dnes nezačít používat účelněji. Bylo by to samozřejmě jen dílčí řešení mnoha dalších problémů lidstva, protože při současné neudržitelné podobě života a ekonomiky bychom se ke globálnímu kolapsu dopracovali i se skleněnými kelímky a tričky z organické bavlny. Minimálně by to ovšem vedlo k plážím bez plastů a poklesu těžby fosilních paliv, což jistě není k zahození.

Nejen v boji s odpady se často opakuje fráze „mysli globálně, jednej lokálně“. Většinou je ale její význam zkomolen. Důraz se klade jen na její druhou část a často slouží jen jako zástěrka pro greenwashing politiků a firem, které se brání systémovým změnám a svou vinu zakrývají důrazem na šetrnou spotřebu a další kroky, kterými mají svět údajně spasit jednotlivci. „Myslet globálně“ je ale v konečném důsledku ta důležitější část oblíbené babské rady.

Je sice velmi těžké popsat a uvědomit si, jak obřím problémem se závěje plastů a celý umělohmotný hyperobjekt staly, ale dokud se o to alespoň nepokusíme, nedokážeme odmaskovat skutečné příčiny problému a pak usilovat o efektivní řešení.

Tam kde schází pochopení a informace, totiž nastupují pověry a kouzla, mezi které v tomto případě patří i ranní rituální poutě s pytlíky ke žlutému kontejneru nebo nákup módního batůžku z recyklovaného odpadu. A když si uvědomíme, o co a jak se tu ve skutečnosti hraje, můžeme si odnést také obecnější ponaučení do života. I spousta našich jiných, zdánlivě racionálních aktivit jsou ve skutečnosti jen pověrčivé pokusy o marné smlouvání s neviditelnými mocnostmi.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.