Pod čarou: Nostalgie po kancelářích dává smysl. Kde jinde potkat lidi?

Ještě v mém dospívání byla práce v kanceláři symbolem nevábné šedivé nudy a předpokládám, že starší generace to mají podobně. Z prostředí vrčících kopírek, nekonečných porad a nepadnoucích obleků bylo záhodno utéct do barevnějšího svobodného světa kdesi za okny kanclu a tenisky byly automaticky lepší než polobotky.

Kolo módy se ale otáčí podle vlastní neúprosné logiky. Čeho je moc, to ztrácí na atraktivitě. Čeho je málo, to naopak začíná být cool. A to, co bylo nudnou každodenností, se najednou může stát atraktivním stylem surfujícím na vlně retra a nostalgie. Přehlídková mola i sociální sítě už se zjevně přesytily streetwearem a coby neodvratná protireakce stoupá obliba zdánlivě překonaného formálního oblečení, které jsme si dříve mimo jiné spojovali právě s kancelářskou rutinou.

Na TikToku a dalších sítích jde narazit na rozmanité hashtagy a výrazy jako officecore, corpcore, cubiclecore, secretarycore či commutercore, které s trochu zjednodušení vždy označují přibližně tentýž styl či estetiku – kostýmky, pánské mokasíny, bílé košile, aktovky, úzké hranaté brýle z přelomu milénia a další kancelářskou módu, a vedle toho i pečlivě naaranžované fotky či videa dokumentující zářivkami osvětlené prostředí zasedaček, faxů, stísněných kuchyněk a ikonických kancelářských kójí, v angličtině cubicles.

Jako notně stylizované manažerky z 90. let se vedle řadových influencerů začínají oblékat i nejrůznější celebrity a z dříve vysmívané kancelářské estetiky se stává cool věc. Stejně jako u jiných podobných trendů, i u „kancelářského obratu“ mohou platit dvě protichůdná tvrzení najednou – může jít o pomíjivou módu, ale zároveň o projev hlubších společenských proměn, které zasahují více než jen šatníky.

Na čistě módní rovině jde o relativně přímočarou záležitost. Tenisky, teplákovky a další sportovní, pracovní a volnočasové oblečení lze jako vrchol trendů protlačovat jen nějakou dobu, ale když se do něj začnou převlékat i byznysové špičky, je čas na otočení kormidla a odlišení se od starších generací. Vliv hraje i obecná renesance klasické pánské módy či důraz na udržitelnost a neokázalou kvalitu (viz trend quiet luxury) a výsledkem je nový život „kancelářských“ oděvů, které už téměř nikdo nemusí nosit povinně.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

V mnohém se to podobá jiným nostalgickým vlnám. Romantizovat si můžeme jen to, co jsme nikdy nezažili, nebo už to pro nás alespoň není nevyhnutelná každodenní povinnost, ať už se jedná o vyhánění krav na pastvu, nebo ranní vázání kravaty. Vedle toho se postupem času mění i nabídka secondhandů nebo složení rodičovských šatníků, které lze vybrakovat.

Navzdory prvotnímu údivu starších generací pak vlastně dává smysl, že i „výzor“ personální referentky z okresního úřadu v roce 2003 (aktuální terminologií office siren) může najednou být osvěžující mladou věcí – velmi zevrubně to ve své videoeseji popisuje youtuberka Mina Le.

Když se ale do kancelářských trendů ponoříme trochu hlouběji, začne být zjevné, že zdaleka nejde jen o módu. Kanceláře a jejich kulturu si zčásti romantizují mladí lidé, kteří tento typ práce (tedy s pevnou docházkovou dobou, požadavky na formální oblečení a všemi dalšími typickými kancelářskými rekvizitami a situacemi) nikdy nezažili, a snadno by se dalo namítnout, že je první střet s nepěknou realitou kanclu vyléčí z naivního nadšení.

Vedle nich je tu ale řada jiných, kteří již v kancelářích pracují a stejně stále TikTok zaplavují klipy z žánru „day in work“, ve kterých opěvují přednosti svého nového korporátního pracoviště. Póza, která by ještě před dvaceti lety působila jako parodie (stačí si vzpomenout, jak v úvodu Matrixu v rámci zjevné metafory Neo prchá z kancelářské kóje), je dnes myšlena zcela vážně a nezbývá než připustit, že dříve nepopulární, nebo přinejmenším banální typ práce má určité nové, nečekané přednosti.

Příslovečným slonem v místnosti jsou tu dopady pandemie a lockdownů, které v mnoha ohledech zásadně změnily naše pracovní návyky. Ústředním pohybem byl vynucený přechod na home office, který už v mnoha sektorech nejde zvrátit a řada firem zůstala u různých typů hybridního režimu.

Nejen v novinařině je občas dobré přiznat chybu, a tak musím podotknout, že když jsem se v tomto newsletteru věnoval návratu do kanceláří v létě 2021 poprvé, řadu věcí ještě nešlo hodnotit s odstupem a budoucnost se nakonec vydala jiným směrem.

Home office tehdy působil jako skvělé řešení a návrat na pracoviště hlavně jako intrika manažerů lačnících po moci a kontrole, ale realita je složitější. Řada klasických pracovních potíží (nekonečné porady, zbytečné papírování, šikanózní šéfové či střední management vymýšlející práci pro práci) se přenesla i do digitálního prostoru a není závislá na fyzické podobě pracoviště. A vedle toho platí, že kamenná kancelář může být pro spoustu mladých lidí trochu nečekanou odpovědí na jejich generační problémy.

Generace Z samozřejmě není monolit. Mezi životy dvacátníků v New Yorku, Pekingu a Praze je spousta rozdílů, ale epidemie osamělosti je globálním problémem a do jisté míry se u mladých lidí projevuje téměř všude. Když sociolog Ray Oldenburg kdysi pojmenoval knihovny, kluby, tělocvičny a další důležité prostory k setkávání jako „třetí místa“, narážel na to, že pomyslným prvním místem života je náš domov a druhým pracoviště. Teď se ale dostáváme do nešťastné situace, kdy je úbytek třetích míst následován i úbytkem míst druhých.

Přechod na home office či hybridní režim vede k úbytku kamenných pracovišť. Aktuální statistiky z USA ukazují, že mezi mladými lidmi z generace Z je zájem o plný home office menší než u starších lidí. Dost možná je to tím, že mileniálové a starší generace se musí starat o děti a také je u nich větší pravděpodobnost kvalitnějšího bydlení, kdežto u mladších ročníků je výchozí situace jiná – když jste maturitu a vysokoškolské studium prožili v lockdownech, žijete ve stísněném spolubydlení s několika dalšími lidmi a nejčastějším pracovištěm je pro vás postel, osamělost a nepohodlí se násobí a přesun do kanceláře najednou působí mnohem atraktivněji.

To, co může ostřílenějším kancelářským kádrům přijít jako naprostá banalita – v kanclu se potkáváme s lidmi, můžeme si tam vyměňovat drby a navazovat nové přátelské nebo i romantické vztahy –, řada mladších lidí nikdy nezažila, protože to zkrátka vzhledem k současné ekonomické situaci zažít nemohla.

Zároveň to pro ně může být v relativním srovnání se staršími generacemi důležitější lákadlo, protože jiná taková místa prostě nejsou. Další související fenomény jako rozmach dovážkových služeb nebo úpadek seznamovacích aplikací v tom také hrají silnou roli a zapomínat nelze ani na fakt, že po osamělých lockdownových letech bývá kancelář pro mnohé prvním „dospělým“ kolektivem se všemi přednostmi i výzvami.

Kanceláře ale zdaleka nejsou jen místem k setkávání. Když se k nim někdo obrací jako k nostalgickému symbolu starých časů, není to jen úsměvná romantizace éry, kdy byly polobotky hranatější, halenky rozepnutější a kafe hnusnější, ale i touha po období větších ekonomických jistot.

To, jestli je pro nás práce v kanceláři ztělesněním ubíjející nudy, nebo společenského úspěchu, je do velké míry závislé na vnějších okolnostech. Historie moderních kanceláří je poměrně dlouhá (začaly vznikat ve druhé polovině 19. století) a jejich hodnocení se v očích veřejnosti často dost dynamicky měnilo.

Americký publicista a politik Nikil Saval ve své knize Cubed popisuje, jak byly kdysi kanceláře symbolem zámožného středostavovského postavení, protože se v nich zkrátka nemuselo pracovat rukama, platy byly dobré a nešlo zase o tak rozšířenou formu zaměstnání. Poté, co se sektor bílých límečků rozšířil a přišel o část prestiže, začaly být kanceláře vnímány jako útrpně snášené vězení, což je přesně ten náhled, který dnes ještě u starších generací přetrvává.

Závěje knih a filmů budovaly svůdnou představu o tom, jak je z kanceláře potřeba utéct k barevnému, svobodnému a naplňujícímu životu na volné noze a bez kravaty, jenže to vycházelo z určitých nevyslovených předpokladů – práce v kanceláři bývala pro znuděné románové protagonisty výchozím stavem, a kdyby onen kreativní útěk selhal, šlo ji zase znovu jednoduše získat a dobře se jí živit.

Dnes se ale paradigma obrací. Slušně placená klasická práce v kanceláři na zaměstnaneckou smlouvu a se všemi různými benefity je zejména pro mladé lidi stále vzácnější. Prekarizované živnosti na volné noze nejsou netradiční alternativou, ale nevyhnutelnou nutností, ze které se jen obtížně uniká. Jednorázové melouchy vyťukávané po kavárnách nejsou dlouhodobě nic moc a kancelářská buňka s otáčecí židlí, dovolenou a stravenkami najednou nepůsobí zase tak děsivě.

Této změně vnímání a hodnot nasvědčují i další, aktuálně hojně diskutované trendy. Když se nedávno na sítích rozjely hádky kolem fenoménu quiet quitting (tedy názoru, že se člověk v práci nemá zbytečně namáhat nad rámec dané pracovní doby a nejnutnějších úkolů), ukázalo to na spoustu generačního nepochopení.

Starší lidé, pro které byla klidná „normální“ práce výchozí a dostupnou možností, nechápali, proč by někdo neměl snaživě víc makat a někam to dotáhnout, kdežto pro mladší je startovacím stavem právě neúnosná dřina plná neplacených přesčasů, stáží, nejistoty a navíc ještě i tlaku na rozesmáté nadšení, ze které je více než dobré uniknout – a právě klasická práce v kanclu je k tomu kupodivu někdy docela vhodná cesta.

Zmiňovaná youtuberka Mina Le podotýká, že pro mladé lidi je – nejen kvůli kvůli smartphonům a požadavku na neustálou dostupnost – čím dál důležitější oddělení nepěkně splývajícího pracovního a osobního života a kamenná kancelář je k tomu ze své podstaty uzpůsobená lépe než home office.

Jiným virálním výrazem byly před jistou dobou i tzv. lazy girl jobs – nenáročné „e-mailové“ práce, které nemají hlubší význam, ale lze si v nich prostě vysedět rozumnou obživu a pak se ve volném čase věnovat svým koníčkům.

Jde o trochu rozporuplný trend (viz tento starší newsletter), který je ale logickou reakcí na rozšířené představy o tom, jak by pro nás práce měla být nejen výdělkem, ale i zábavou a hlubší životní náplní. To je samozřejmě spolehlivá cesta k vyhoření (a také úsporná taktika manažerů, kteří „posláním“ rádi zdůvodňují nízkou výplatu) a zdánlivě bezcílná a plochá „běžná“ kancelářská práce je na tyto přehnané požadavky opět funkční protijed.

Projevuje se to třeba i na změnách kancelářských interiérů. Ještě nedávno byly nejen v technologických startupech vrcholem módy pestrobarevné coworkingové prostory plné nejrůznějších gaučů, fotbálků a dalších atrakcí, kde se pracovalo jaksi na hromádce a u sdílených stolů. Dříve zejména v USA rozšířené buňky (cubicles) působily jako odpudivá zastaralost, ale teď jdou nečekaně na dračku ještě více než před pandemií.

Mít své vlastní pracovní místo a polosoukromý koutek totiž není k zahození nejen pro mladé lidi žijící ve stísněných kumbálech a ping-pong a limonády zadarmo jen obtížně zakrývají skutečnost, že vás v trendy mladém startupu někdy odírají z kůže.

Občas proto s údivem pozoruji náborové kampaně bank a dalších klasických kancelářských pracovišť, které trochu zaspaly dobu a mladé zaměstnance se snaží stále lákat právě na různé pouťové atrakce a cool šéfa v keckách s fialovými vlasy, aby ukázaly, že vlastně vůbec nejde o „obyčejnou“ kancelář – která by přitom se svými banálními výhodami byla mnohem větším lákadlem.

Za sílící popularitou kanceláří i jejich estetiky stojí v neposlední řadě i nenápadné technologické faktory. Patřičně vyzdobená kancelářská buňka může být v mnoha ohledech zajímavějším pozadím instagramové fotky či tiktokového videa než zválená ložnice, ve které pracujeme na home office.

Pokud má být vizuální zachycení kanceláře atraktivní, nemůžeme na něm ukazovat samotnou práci, protože nekonečné vyplňování excelových tabulek by moc lajků nenasbíralo – a digitální obraz kanclů plných vylomenin a atraktivních outfitů je tak mnohem zajímavější než jejich realita.

Logicky se v nich pohybuje mnohem více lidí než v osamělé domácnosti, kteří mohou poskytnout zábavný komparz, a zmínit je potřeba i fakt, že pečlivě sestavené módní kreace bychom rádi předvedli nejen doma před zrcadlem, ale i někde před lidmi, a ti jsou opět snadno k mání právě v kanceláři.

Zaměstnanec, který na TikToku denně dokumentuje svá strhující dobrodružství na cestě od skartovačky ke kávovaru, je pro chytře uvažující firmu nedocenitelnou reklamou, a nejspíš tak má pro své sebepropagační aktivity i podporu shora. A roli hraje i paradoxní tlak v opačném směru. V době posedlé budováním vlastní autentické identity, kdy se vše sebestředně točí okolo každého jedince, může být snaha vyniknout dost úmorná a šedivá kancelář nabízí závan osvěžující uniformity a nevýraznosti. Kolečko ve stroji je někdy holt lepší než hvězda makající jen za sebe.

V závějích aktuálních „kancelářských“ trendů a estetik je tak potřeba oddělit módu od hlubších změn životního stylu. Kostýmky, polobotky a přísné brýle časem zase spolehlivě vyjdou z kurzu a do módy přijdou tepláky či upnuté džíny. Do práce ale nejspíš bude potřeba chodit pořád a kanceláře s jejich nevýhodami i přednostmi nikam nezmizí.

Samozřejmě záleží na tom, co přesně se v nich dělá a kdo je příslušným zaměstnancem (práce v kulturní neziskovce asi plyne jinak než v advokátní kanceláři a matka s dítětem má jiné priority než čerstvě vystudovaný dvacátník), ale na obecné rovině platí, že kanceláře pořád v mnoha ohledech zůstávají funkčním místem k práci – mění se jen jejich symbolický charakter a začínáme si do nich projektovat jiné významy a hodnoty.

Otázkou k zamyšlení proto není to, proč jdou zrovna do módy saka, ale spíš proč se ze symbolu nudy a bezvýchodnosti znovu stává znak privilegia a jistot. Do velké míry to naznačuje, jak se ekonomická situace a životní podmínky mnoha (nejen) mladých lidí zhoršily.

A jakkoliv tak může být drbání u kávovaru a naaranžované kelímky s propiskami povrchně cool, ve výsledku je něco nesmírně smutného na tom, že kancl může být pro mnoho lidí posledním místem, kde ještě najdou kus rozumného pracovního prostoru, úlevu od stresu na volné noze a k tomu možná i pár kamarádů.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.