Pod čarou: Nesvádějte problémy dětí na telefony. Chyba je jinde

Když hledáme řešení osobních i společenských problémů, málokdy bohužel dáme přednost tomu objektivně nejlepšímu. Většinou se spíš rozhodujeme pro postup, který nejvíc odpovídá našim předsudkům a obavám. A velký úspěch proto mívají rady lidí, kteří dokážou tyto skryté myšlenky svého publika nejlépe odhadnout.

Typickým příkladem tohoto druhu intelektuálních hypnotizérů je americký psycholog Jonathan Haidt. Ten už léta získává globální pozornost výklady o tom, že za rostoucí krizí duševního zdraví dětí a mládeže stojí chytré telefony a sociální sítě. Za své texty sice pravidelně dostává sodu od sociologů, mediálních teoretiků a dalších vědců, kteří se touto problematikou profesionálně zabývají, ale u laické veřejnosti mu to na úspěchu neubírá, právě naopak.

Ukázalo se to i po nedávném vydání jeho nové knihy The Anxious Generation: How the Great Rewiring of Childhood Is Causing an Epidemic of Mental Illness, na které sice odborníci nenechali nit suchou, ale i tak se už třetí týden drží na předních příčkách žebříčku amerických bestsellerů podle New York Times. Haidt v ní velmi čtivým způsobem znovu shrnuje své teze o škodlivosti telefonů a sítí pro mládež, pokouší se o vyvracení argumentů svých názorových protivníků a nakonec přidává i rady pro učitele a rodiče, jak před údajným digitálním morem teenagery ochránit.

Úspěšných populárně naučných knih, které po odborné stránce stojí na vodě, jsou plná knihkupectví a produkce chytře znějících bludů a banalit je a bude úspěšným řemeslem. Haidtova kniha si ale přesto zasluhuje větší pozornost a kritiku – takřka jistě totiž zarezonuje u mnoha učitelů, rodičů a politiků, a může proto natropit velké společenské škody a ublížit i samotné mládeži, které se ostentativně snaží pomoci.

Haidtova základní teze je jednoduchá. Grafy výskytu depresí, úzkostí a dalších mentálních potíží u dětí a mládeže v mnoha zemích ukazují, že těchto problémů začalo zejména u dívek, ale i u chlapců silně přibývat někdy po roce 2009 a krize duševního zdraví se od té doby stále prohlubuje. A podle Haidta není náhodou, že se tyto grafy nápadně podobají tempu rozvoje sociálních sítí a chytrých telefonů, které se začaly šířit přibližně ve stejné době (pokud nechcete trávit čas s celou knihou, Haidt sepsal stručný výtah pro The Atlantic).

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Toto významné pomrkávání na dva podobné grafy by mohlo být zajímavým východiskem k dalšímu pátrání po skutečném stavu věcí, jenže nic takového už Haidtova čtyřsetstránková publikace nenabízí. Místo toho si v ní jen dlouze připravuje půdu tím, že podrobně popisuje bezesporu závažnou krizi duševního zdraví mládeže a její projevy (deprese, úzkosti, osamělost či rostoucí sebevražednost mladých žen) a následně vykresluje proměnu výchovy a dětství, ke které v amerických rodinách dochází už od 80. let (tedy dávno před nástupem internetu) a v jejímž důsledku děti přišly o většinu volného času tráveného s kamarády a dostaly se pod mnohem větší rodičovskou kontrolu.

Až potud jde o celkem banální, ale relevantní popis existujících problémů. Pak ovšem Haidt vytáhne eso z rukávu v podobě svých „nápadně podobných“ grafů a pomocí různých účelově vybraných studií se pokouší prokázat příčinnou souvislost s rozmachem sociálních sítí a chytrých telefonů. V závěru ještě chvíli vágně spekuluje o tom, jak se dnes dětem také vytrácí ze života spirituální rozměr (ať už to znamená cokoliv), a nakonec přechází k soupisu rad pro rodiče a učitele – ti se podle něj mají organizovat a požadovat, aby děti dostávaly první smartphony až na střední škole, na sociální sítě měly přístup až od 16 let, nesměly používat telefony ve vyučování a aby dostaly víc prostoru k nezávislému rozvoji a hrám.

Výsledkem je svůdná pohádka o tom, jak sítě a telefony zkazily dříve šťastnou mládež, která je teď v jejich osidlech a kašle na dobře míněné rady dospělých, ale pořád tu existuje cesta ven – stačí, když těm smradům sebereme telefony a vyhodíme je ze dveří, ať čutají na dvoře do meruny jako za starých dobrých časů. Nejeden bezradný rodič či učitel u jejího čtení určitě úlevně vydechne s tím, že „to konečně někdo řekl nahlas“, a celý problém bude mít za vyřešený.

Potíž je ovšem v tom, že Haidtovo vyprávění je v těžkém rozporu s existujícími vědeckými poznatky a od skutečných příčin potíží mladých lidí jen odvádí pozornost.

Jedna z prvních kritik zazněla hned z nejvyšších míst, když se do Haidtovy knihy v prestižním časopise Nature pustila psycholožka Candice Odgers. Ta konstatuje, že Haidt opakovaně předkládá velmi zobecňující a radikální teze, které ale nedokáže podpořit odpovídajícími důkazy.

Současný stav poznání v oboru je takový, že mezi sociálními sítěmi a zhoršujícím se duševním zdravím mladých byla v rozsáhlých a kvalitních studiích prokázána jen malá, negativní či žádná souvislost. Výzkumy, se kterými Haidt pracuje, jsou většinou účelově vybrané, často se týkají jiných témat, a i přes veškerou snahu se Haidt stále dopouští záměny korelace s kauzalitou – úplně stejně „nápadně podobný“ graf bychom nejspíš vytvořili i při mapování rostoucí popularity širokých džínů nebo ovesného mléka.

Odgers upozorňuje, že pokud už bylo v této oblasti něco přesvědčivě dokázáno, je to fakt, že mladí lidé s existujícími duševními problémy mají tendence sociální sítě používat častěji nebo méně zdravým způsobem než ostatní vrstevníci, a příčina a následek jsou tu tedy spíše obráceny.

Haidt také naprosto ignoruje skutečnost, že ve hře jsou desítky různých demografických faktorů, kvůli kterým můžeme „mladé“ jen těžko chápat jako homogenní skupinu se stejným chováním a vlastnostmi. A ve svých závěrečných radách pro rodiče a učitele již vědu ignoruje úplně a nepředkládá jediný výzkum či data, která by ukazovala, jaké pozitivní či negativní následky by jeho navrhované represivní taktiky ve skutečnosti měly.

Ještě výrazně peprnější kritiku sepsali vědci z týmu Interdisciplinárního výzkumu internetu a společnosti (IRTIS), který se na brněnské Masarykově univerzitě dlouhodobě zabývá socio-psychologickými dopady internetu a technologií. Jejich analýza naplno vyjevuje fakt, který je patrný už při zběžném pohledu na Haidtovu kariérní dráhu – většinu života se zabýval morální psychologií a etikou a předmět zájmu změnil až v posledních letech, kdy zjevně zjistil, že brnkání na strunu rodičovských obav a konzervativních nálad je celkem výnosný byznys. Proto také nemá (či alespoň nepřiznává) dostatečný přehled o výzkumných metodách, které se v oblasti internetové komunikace používají, a dopouští se naprosto školáckých chyb a manipulací.

Recenze brněnských výzkumníků ukazuje, že Haidt si nejen účelově vybírá studie, které konvenují jeho názoru (nebo často rovnou odkazuje na vlastní texty), ale své grafy si hlavně vytváří sám bez uvedení patřičných původních zdrojů a metod a ohýbá je tak, aby se na nich objevila ona údajná podobnost rozmachu sociálních sítí a krize duševního zdraví.

Tam, kde se k sobě grafy naroubovat nedaří, si pak pomáhá dalšími berličkami – sociální sítě a deprese mladých prostě nezačaly sílit přesně ve stejnou dobu, a tak najednou překvapivě uhýbá ke konstatování, že samotné sítě vlastně vůbec nebyly problém, dokud si na nich jen mladí „povídali s kamarády“, a začaly dělat potíže až po roce 2010, kdy na nich začaly získávat silnější roli lajky a sdílení a přešlo se k veřejné hromadné komunikaci – a hlavně to konečně sedělo do onoho srovnávání grafů.

Často si také pomáhá daty získanými od svých vlastních amerických univerzitních studentů (což rozhodně není reprezentativní skupina pro globální mládež) a úplně ignoruje jakýkoliv podrobnější výzkum struktury publika. Stále se tak drží teorie tzv. zázračné střely, podle které média působí na všechny lidi stejně a navíc se jejich vlivu vůbec nejde bránit – ta je ovšem nejen v oboru mediálních studií už desítky let považována za překonanou a aktuální poznatky ukazují, že publikum rozhodně není žádná bezmocná masa.

Děti a dospívající využívají sociální sítě a internet nesčetným množstvím způsobů, které často mají také pozitivní účinky a rozhodně je nelze házet do jednoho pytle – nejen výzkumníci z IRTIS podotýkají, že Haidt zcela opomíjí komunikační a socializační funkci sociálních sítí, a sám si tak zásadně protiřečí. Tvrdí, že sociální sítě dětem brání v navazování vztahů, kazí jejich socializaci a dělají je více osamělými, jakkoliv výzkumy prokazují, že sociální sítě většinou slouží k utužování existujících kontaktů, a nejen pro teenagery právě socializační funkci plní (v Pod čarou jsem v tomto směru již dříve doporučoval skvělou knihu Je to složitější od danah boyd).

Jednoduše řečeno, Haidt a další podobní alarmisté zapomínají na základní věc, bez které nelze do zodpovědné debaty o problémech mládeže vůbec vstupovat – s mladými je zkrátka potřeba se o jejich problémech dlouhodobě, do hloubky a s vědeckou erudicí bavit. Haidt ale o problémech dětí většinou mluví jen zprostředkovaně („přicházejí za mnou rodiče, kteří mi říkali, že jejich syn…“) nebo spoléhá na anekdotické příklady typu „mí studenti mi říkali“, přičemž zcela ignoruje jakékoliv zevrubnější kvalitativní průzkumy životních podmínek, názorů a hodnot mladých.

Od toho už je jen krůček k manipulativním frázím stylu „každý rodič dospívajícího dítěte přece tuší, že…“, které dobře známe i z české veřejné debaty. A když nepomůže ani to, přichází řada na hospodské odkazy na selský rozum a nevědecké hledání paralel mezi zvířaty a lidmi – teenagery obluzené Instagramem neváhá přirovnávat ke káčátkům, která si z bot chovatele udělají matku.

Ve výčtu argumentačních faulů a bludů, kterých se Haidt ve své knize dopouští, by šlo ještě hodně dlouho pokračovat. Velké technologické firmy bez důkazů obviňuje z cílené konspirace proti dětem. Rostoucí čas strávený na sociálních sítích dává do neprokázané souvislosti s úbytkem fyzického setkávání a neustále pracuje s dávno překonaným rozdělováním mezi autentickým a hodnotným reálným světem a vyprázdněnými digitálními prostory.

Naříká nad mizením přechodových rituálů u dospívajících, aniž by vysvětlil, jak s tím souvisí internet. Neustále míchá pojmy a často spílá samotným „telefonům“, i když je zjevné, že předmětem debaty jsou aplikace a způsoby jejich používání, a ne samotné přístroje. Závislost na sociálních sítích (která je také vědecky neprokázaný konstrukt) zcela vážně srovnává se závislostí na heroinu. Sítě viní i z toho, že teenageři nechtějí sedět rovně (zásek na zdravou páteř asi odkoukal od Jordana Petersona), a dohady o tom, že sociální sítě vzdalují děti od Boha, snad ani není potřeba komentovat.

Ve výsledku tu proti sobě stojí dvě vize světa. Ta Haidtova tvrdí, že kořenem a příčinou všech problémů dětí a mládeže jsou smartphony a sociální sítě. Pokud tu snad jsou i jiné vlivy, ve srovnání se sítěmi nejsou tak podstatné. A vše by se jednoduše vyřešilo tím, že mladým plošně zabráníme v přístupu k sítím a smartphonům. Jaksi automaticky se jim pak udělá lépe a vrátíme se do údajné idyly v dobách před iPhony a Facebookem.

Ta druhá, odpovídající realitě a vědeckému konsenzu, je mnohem složitější. Ukazuje, že sociální sítě, chytré telefony a internet využívají dospělí i děti k řadě různých účelů, které mohou mít pozitivní, negativní nebo i zcela nepředpokládané účinky. Na děti a dospívající číhají na sítích četná rizika, ale zároveň jsou pro ně důležitým prostředkem k socializaci, poznávání světa, udržování přátelských vazeb a osobnímu rozvoji. Jejich psychické problémy jsou mimo jiné posíleny i socioekonomickými faktory, jako je tlak na výkon, finanční nejistota či úzkost ze společenské situace, a dopadají na ně v různé míře v závislosti na věku, bydlišti, rodinném zázemí, pohlaví, majetku, vzdělání apod.

Haidtův výklad, byť nevědecký, manipulativní a z velké části nepravdivý, je bohužel pro řadu lidí mnohem atraktivnější než typicky vědecké „je to složitější“. Je totiž ušitý na míru tomu, co se honí v hlavě většiny rodičů, učitelů i politiků. Své děti mají zpravidla velmi rádi a také často říkají, že o ně mají oprávněný strach. Pak jsou tu ale i emoce, které si veřejně dovolí dát najevo jen málokdo. Mimo jiné je to strach z vlastního selhání a pochybnosti o tom, zda jsem dost dobrý rodič či učitel, který pro pochopení dětí a mládeže udělal dostatek, nic nezanedbal a v ničem neselhal.

A vedle toho existuje ještě více zapíraný strach rodičů z dětí samotných – tedy z toho, že získají názory a hodnoty, se kterými nebudeme souhlasit, vzepřou se naší vůli, zklamou nás a obecně se vymknou z naší kontroly. Tenhle strach sílí spolu s tím, jak děti dospívají, a proto se také morální paniky často roztáčejí kolem teenagerů, nikoliv třeba menších dětí, které řada rodičů nechá bez mrknutí oka hodiny hledět do YouTube. Soužití s puberťačkou či puberťákem, který jen hodiny zírá do telefonu, odmlouvá a poslouchá divnou hudbu, není jednoduché a leckdo pak snadno zatouží po návratu do časů, kdy to ještě byla rozesmátá holčička s copánky běhající po pískovišti.

Haidt v tomto směru poskytuje skvělé rozhřešení. Potvrzuje věci, které jsme si ve skrytu duše mysleli, protože čirou náhodou omlouvají všechna naše možná selhání a nechtějí po nás vůbec nic kromě toho, abychom dětem něco zakázali a tím vše obratem vyřešili. Myšlenky z jeho bestselleru pak snadno nacházejí živnou půdu a mohou napáchat dalekosáhlé škody na dětech i celé společnosti.

Začít lze třeba u toho, že utvrzují dávno přežité stereotypy o „zlých počítačích“, nenutí nás kriticky přemýšlet o tom, co dospělí i děti na sítích doopravdy dělají, a také v nás posilují sebeklam a nostalgické vzpomínání na minulost, která nikdy neexistovala.

Snadno si namlouváme, že jsme ve zlaté éře před smartphony plnili čas nejrůznějšími bohulibými koníčky, a nikoliv jen trávili nekonečné hodiny u televize či videoher, jak tomu doopravdy bylo. Nechceme si vzpomenout, že naše žákovská a studentská léta byla také plná nudy, frustrace, úzkosti a nejrůznějších toxických aktivit, ke kterým mládež rozhodně nesvedly až chytré telefony – když si vzpomenu na své předsmartphonové dospívání, jsem si takřka jistý, že kdyby mi tehdy někdo ukázal Instagram či TikTok, plakal bych štěstím, že už nemusím ve škole většinu času spát nebo koukat do prázdna.

Tím nejhorším důsledkem Haidtových pomýlených teorií jsou ale škody přímo na dospívajících. Odborníci podotýkají, že pokud bychom nekriticky aplikovali jeho rady a teenagerům telefony a sociální sítě bez rozvážení plošně sebrali, může to mít i negativní dopady na jejich sociální kontakty a digitální gramotnost, a jejich problémy tak ještě prohloubit.

Pokud se rodiče a zejména učitelé nebudou o rozvoj nových médií sami zajímat a pak dětem citlivě vysvětlovat rizika, možnosti a principy sociálních sítí a digitální ekonomiky, je naprosto jedno, jestli jim telefony a instagramové účty dají v deseti, nebo patnácti letech – pořád to bude mít stejně tragický dopad, jako když neplavce hodíme do tůně. Zranitelné skupiny mladých se v digitální izolaci mohou dostat do ještě horší situace. A pokud si snad někdo opravdu myslí, že dospívající děti ochráníme před zlem světa tím, že jim s ním zamezíme kontakt, doporučil bych mu ke zhlédnutí film Sofie Coppoly (či knihu Jeffreyho Eugenidese) Virgin Suicides.

V neposlední řadě jsou tu i politická rizika. Debata o krizi duševního zdraví mládeže se neodehrává ve vzduchoprázdnu a ochranu dětí před digitálními riziky často nejvíc prosazují skupiny, které mají velmi nevábné postranní úmysly.

Typickými členy této neformální koalice jsou bezpečnostní složky a k nim přidružený průmysl (kterým špehování a boj s internetovou anonymitou přináší víc moci a peněz), konzervativní pravice (která se snaží o udržení společenského statutu quo) a křesťanští fundamentalisté (kteří chtějí ženy a mládež odstřihnout od progresivních myšlenek a nastolit patriarchální dystopii), a nikomu z nich opravdu nejde o čisté blaho dětí. Knihy, jako je ta Haidtova, těmto skupinám přinášejí účinnou munici a v jejich vleku se pak často ocitají rodiče a další lidé, kteří mají o duševní zdraví dětí upřímnou obavu.

A přitom by stačilo, kdybychom před zaváděním represivních a nefunkčních řešení nejprve udělali tu nejjednodušší věc – začali dětem a mládeži skutečně naslouchat. V rozporu s Haidtovými představami totiž nejsou nemyslícími nádobami, do kterých jen TikTok lije depresi a poruchy pozornosti, ale svéprávnými lidmi, kteří na svou situaci a problémy mají sami velmi dobrý náhled – není náhodou, že mladí lidé z řad generace Z jako účinné řešení svých „digitálních problémů“ zmiňují například větší anonymitu a ochranu před špehováním, tedy přesný opak toho, co by jim ráda nutila řada politiků.

Z takové debaty pak často vypadává, že příčiny duševních problémů (nejen) mladých často mohou být vnější a patří mezi ně zmiňovaný tlak na výkon, chudoba, krize bydlení a další faktory, mezi kterými sociální sítě hrají až druhořadou a minimálně rozporuplnou roli. Řešení těchto systémových vad je ovšem výrazně těžší než zamykání telefonu do šuplíku.

Na rozdíl od profesora Haidta jsem jen nedovzdělaný novinář, a tak si snad mohu také dovolit trochu té nepodložené spekulace. Vsadil bych se, že kdybychom testovací vzorek teenagerů zbavili stresu z přijímaček a tlaku na výkon, zajistili jim dostupnou psychologickou péči, kvalifikované a odpočaté učitele, kteří si někdy v životě otevřeli TikTok, vzali si k srdci jejich názory a obecně řešili jejich problémy tak, jak si je sami definují, jejich duševní zdraví by se zlepšilo bez ohledu na to, že by dál od rána do večera zírali do telefonů.

V populárně naučných bestsellerech taková řešení bohužel většinou nenajdeme, ale právě to by nás mělo přimět k zamyšlení. Až se příště budete v knihkupectví na nádraží natahovat po knize, jejíž anotace přesně potvrzuje to, co jste si o zkažené mládeži, ekonomice či osudu civilizace dávno mysleli, mějte na paměti, že cílem celé pohádky zpravidla bývá tučný zisk autora, nikoliv dobro lidstva.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.