Pod čarou: Není nutné mít koníčky. Natož si z nich dělat práci

Vždy ve mně spolehlivě vyvolá úzkost situace, kdy o sobě musím vyplnit či sepsat životopisný medailonek. Kromě profesionálních úspěchů do něj totiž zpravidla patří i zmínka o zajímavých koníčcích a já pokaždé s hrůzou zjistím, že nejspíš žádné koníčky nemám.

Je tu sice pár aktivit, které lidé většinou označují za hobby, ale já je dělám z čistě racionálních příčin a mnohdy i s mírným sebezapřením – vařím, abych slušně jedl, sportuji, abych nepřirostl k židli, chodím do přírody, abych nedýchal jen pražský smog. A kdybych šel s pravdou ven úplně, musel bych přiznat, že většinu volného času trávím zíráním do Twitteru či TikToku, vymetáním hospod s kamarády, hraním videoher a jinými činnostmi, které se zpravidla nepovažují za příliš hodnotné kratochvíle.

Společenský diktát velí, že koníčky musí být zajímavé, vést k seberozvoji, provádí se s radostí a zaujetím, a je obecně vhodné si nějaké pořídit. Člověk bez koníčků působí jako méně přínosný člen společnosti než borec s koníčky, a čím dál tím víc lidí také dochází k myšlence, že úplně nejlepší je spojit příjemné s užitečným a rovnou si začít koníčky vydělávat.

Snadno k tomu svádí i pohled do feedů sociálních sítí, kde se to jen hemží lidmi, kteří si z cvičení jógy, vaření nebo nejrůznějších řemesel udělali úspěšnou kariéru a zdánlivě se tak zbavili otěží předchozího „obyčejného“ zaměstnání. Koníčky či hobby si ovšem tradičně definujeme jako opak práce. Sílící snahy o jejich zpeněžení tak působí jako paradox a vyvolávají pobouřenou protireakci.

Nedávná analýza Business Insideru tento proces monetizace úderně označila jako smrt koníčků, což není daleko od pravdy. Vše většinou začíná docela nevinně – lidé nejdřív začnou svou volnočasovou aktivitu zachycovat a sdílet na sítích, při troše štěstí si najdou skupinu fanoušků, a časem se rozhodnou, že si zkusí celou věcí jen trochu přivydělat.

Jde ale o šikmou plochu. Ze side hustle čili vedlejšího melouchu se postupně stává práce na plný úvazek, dříve rozmanitá aktivita je čím dál tím víc přizpůsobována vkusu internetového publika, a nakonec dojde k nepříjemnému prozření – hobby najednou přestává být zdrojem radosti a je z něj frustrující a vyčerpávající dřina, na které závisí naše živobytí.

Sílící tendence k monetizaci koníčků má mnoho příčin. Vedle logiky sociálních sítí k nim patří hlavně ekonomická nejistota a změny na trhu práce, kvůli kterým řada zejména mladých lidí opustila tradiční úvazky s pevnou pracovní dobou a dobrovolně či z donucení začíná kombinovat nejrůznější dočasné a náhodné zdroje příjmů. Vyšší zájem o koníčky a následně i jejich zpeněžování ještě podpořila pandemie, a nelze se tak divit, že např. v USA má již polovina mladých lidí nějaký vedlejší zdroj příjmů vedle hlavního zaměstnání.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Rozvolňování hranice mezi prací a volným časem postupně vyprazdňuje význam slova hobby (těžko lze něco definovat v protikladu k práci, když nevíme, kde práce začíná a končí). Řada lidí si sice stále namlouvá, že jejich oblíbená aktivita je stále hlavně koníček, ale jen těžko se to srovnává s faktem, že ke koníčkům prostě nepatří stres z deadlines, škálování produkce a odpovídání na stížnosti zákazníků – varovným svědectvím je v tomto směru třeba tato loňská reportáž Guardianu o frustrovaných švadlenách či pekařích.

Varování před skrytým rizikem zpeněžování koníčků se v médiích objevují pravidelně už několik let a téměř vždy ústí v jednoduché poselství – z hobby se nemůže stát byznys a tu pravou radost nám přináší jen věci, které děláme nezištně a pro zábavu.

Tak jednoduché to ale bohužel není. I když by se mohlo zdát, že „skutečné“ nekomerční koníčky jsou bezvýhradně pozitivní, přínosnou a relaxační aktivitou, většinou na nás přesto kladou nejrůznější tíživé nároky a ve své podstatě se pořád nečekaně silně blíží práci.

Aktivity, které dnes označujeme slovem koníček či hobby, jsou ve skutečnosti relativně nový fenomén, který se objevil až po začátku průmyslové revoluce. Tovární dřina na směny tehdy jasně vymezila hranice práce a spolu se sílícími právy zaměstnanců a zkracováním pracovní doby se vytvořila i nová sféra volného času. Pak ale došlo k nečekanému hodnotovému obratu, který podrobně popsal např. historik Steven Gelber v knize Hobbies: Leisure and the Culture of Work in America a v kondenzované podobě pak Julie Beck v loňské eseji pro The Atlantic.

Znovunalezený volný čas začali dělníci často trávit nejrůznějšími čistě relaxačními aktivitami v hospodách či zábavních parcích, ale společenským elitám nebyly poflakující se lidové masy po chuti a začaly sílit obavy z negativních vlivů prostoduché zahálky. Prosadila se tak představa produktivně a smysluplně tráveného volného času plného nejrůznějších koníčků, které automaticky nabyly aspirační a seberozvojový charakter.

Zatímco dříve se anglické slovo hobby používalo v neutrálním významu záliby, od konce 19. století začalo postupně označovat právě tyto chvályhodné aktivity. Z koníčků se stala společensky žádoucí věc a člověk bez koníčků najednou působil jako krajně podezřelé a morálně pokleslé individuum. Tento náhled přetrvává s různými obměnami dodnes a trávení času s přáteli nebo koukání na televizi jsou jen málokdy považovány za „skutečné“ koníčky, protože u nich chybí onen prvek produktivity a rozvoje nových znalostí a schopností.

Gelber podotýká, že koníčky se staly oceňovanou aktivitou i z dalších dílčích důvodů. Mít čas na koníček je jasný statusový symbol (což ostatně už před sto lety popsal známý sociolog Thorstein Veblen) a z hobby se často stává zdroj osobní hrdosti a součást identity. Kutilství, zahrádkaření či sběratelství může zklidňovat úzkosti z nejisté doby, a proto také obliba koníčků vždy stoupala v dobách hospodářských krizí, válek a nedávno i pandemie. A v neposlední řadě dodává „práce na vlastním“ pocit svobody a autonomie, který továrním dělníkům bytostně scházel a díky koníčkům se mohli nostalgicky vracet do předindustriálních dob, kdy býval venkovský sedlák relativně větším pánem svého času i práce.

Nakonec vše vyústilo do situace, kdy se z opravdu volného času stalo jen pokračování práce jinými způsoby. Gelber tak dochází k celkem neutěšenému závěru – společnost neoceňuje koníčky ani tak kvůli skutečným benefitům, které lidem poskytují (tedy ona radost, relaxace, pocit hrdosti apod.), ale především proto, že vytvářejí „zaneprázdněnost“ a brání neproduktivnímu „zabíjení“ volného času.

Je úplně jedno, jestli svůj koníček přímo zpeněžujeme nebo nikoliv, protože tak jako tak nemůže být neproduktivní – minimálně vede k seberozvoji a získáváme jím sociální kapitál. Proto také nad vnitřní motivací k provádění daného koníčku začíná převažovat ta vnější, tedy touha po společenském uznání a přijetí.

V prostředí tradičních médií jsme měli jen omezené možnosti, jak a kde svým hobby oslnit naše okolí, a vše se tak dělo jen mezi sousedy anebo třeba členy holubářského klubu. Internet a sociální sítě ale otevřely nekonečný prostor pro snadnou sebeprezentaci a srovnávání se s jinými lidmi z celého světa a vše nabralo mnohem rychlejší spád.

Změna našeho přístupu ke koníčkům je jednou z mnoha věcí, za jejichž příčinu se často povrchním mávnutím ruky označují „sociální sítě“. A jako vždy v podobných případech tu sítě samy o sobě za nic nemohou – jen posílily a zviditelnily mechanismy, které existovaly už dávno předtím.

Zpeněžení koníčku není nijak převratný nápad, jen to prostě dříve bývalo mnohem složitější, a stejně odvěká je i touha po společenském uznání a respektu, který si ale na digitálních platformách najednou můžeme dobývat jinak a rychleji. Nemá tak smysl naříkat, že koníčky změnil v práci až internet, protože logika práce, sebezlepšení a produktivity v nich byla odjakživa.

Přesto je tu ale něco, co je v současném komunikačním prostředí novinkou a dost zásadně to mění způsob, jakým své koníčky provádíme, ať už za peníze či jen doma pro radost. Čím dál víc se totiž soustředíme nikoliv na samotné hobby, ale především na jeho prezentaci, ve které také hrajeme stále větší roli my sami – sběratel známek začíná být důležitější než jeho sbírka.

Je to jev, který vedle sféry koníčků zasahuje i všechny ostatní sektory společnosti, a medioložka Sophie Bishop ho trefně pojmenovala výrazem influencer creep, česky nejspíš rozlézání influencerství. Obchodní a propagační taktiky, které byly nejdříve vyhrazeny jen tvůrcům na YouTube, Instagramu a dalších platformách, se kvůli ekonomickým a kulturním změnám začaly používat takřka všude a každý z nás tak už v sobě má kousek influencera.

V praxi se to projevuje především neustálou snahou o dosažení větší viditelnosti. Je k ní potřeba jasný a konzistentní branding sebe sama, vystavování žádoucí „autenticity“, tedy oné zdánlivé upřímnosti a opravdovosti, a především optimalizace naší práce či koníčků podle potřeb publika a vlastností jednotlivých platforem.

Právě optimalizace je možná tím, co lidé občas nepřesně označují a kritizují jako zpeněžování. Nejde o to, jestli nám celá věc ve výsledku něco vydělá (takové štěstí nemá zdaleka každý) a jestli nám vůbec šlo o peníze. Tak jako tak se v touze po úspěchu snažíme naši aktivitu nacpat do populárních žánrových a formálních škatulek. To pak zákonitě vede ke zplošťování a ohýbání dříve rozmanitých a netradičních koníčků a tím i k pocitům frustrace a nucené dřiny.

Můžu být svalnatý trenér crossfitu, zarostlý nerd sbírající houby, roztomilý cukrář, charismatický šéfkuchař nebo elegantní milovník módy, ale jen těžko všechno z toho dohromady, protože by to prostě nesedělo do populárních influencerských archetypů.

Na fotkách a videích bych měl být v ideálním případě co nejvíc vidět, protože se vše točí kolem mé osobnosti, a vše je také z logiky věci silně individuální – zahrádkářů, modelářů a dalších kutilů najdeme na TikToku či Instagramu plno, ale jen těžko bychom hledali úspěšný kolektivní profil kaktusářského spolku (snad s výjimkou facebookových skupin, které jsou nejspíš tématem samy o sobě).

Je to styl práce, který jsou nuceni stále více aplikovat třeba i novináři, právníci, akademici a další profese, ale právě v oblasti koníčků je populární hned dvojnásob – přirozeně totiž odpovídá na touhu po sebeprezentaci a společenském uznání, která je pro moderní „produktivní“ koníčky typická.

I lidé s radikálním odporem proti komerci všeho druhu jen těžko odolávají svůdnému volání lajků. Máme nutkavý pocit, že bychom toho pro sociální sítě měli dělat stále víc (na tom je ostatně založen jejich obchodní model), postupně se smazávají rozdíly mezi skutečným sebevyjádřením a reklamou, a ještě víc se rozplývá zmiňovaná hranice mezi prací a volným časem – celá moje existence je nakonec zároveň sebeprezentací pro sítě, koníčkem i zaměstnáním.

Pokud si tedy odmítneme z koníčku udělat práci s tím, že by se z něj vytratila radost a spontánnost, je to jistě dobře, ale jde jen o začátek hlubší reflexe. Musíme se totiž sami sebe ptát i na to, proč a jak v nás vlastně díky koníčkům ona radost vzniká. Možná dojdeme k tomu, že je to skutečně jen z pocitu uspokojení nad dobře upečeným štrúdlem, ale třeba i k poznání, že to děláme hlavně kvůli obdivu a uznání našeho okolí, nebo z nutkavého pocitu, že bychom se ve volném čase neměli flákat a musíme se nějak kreativně rozvíjet.

Těžší, ale možná produktivnější cestou je tak nepodléhat tlaku na sdílení a sebepropagaci a moc se netrápit tím, že jsme třeba nějaké hobby pověsili na hřebík, protože nás vůbec nebavilo. Udělat si z koníčku přivýdělek není nutnost a také není povinné nějaké koníčky mít. Volný čas máme pro sebe, a i když se v něm zdánlivě nevěnujeme vůbec ničemu, nedělá to z nás horší lidi.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.