Hlavní obsah

Pod čarou: Největší paradox módy? V maskáčích vás nikdo nepřehlédne

Matouš Hrdina
Editor newsletterů
Foto: Barbora Tögel, Seznam Zprávy

Pod čarou je víkendový newsletter plný digitální kultury, technologií, společenských trendů a tipů na zajímavé čtení.

Móda je hra s proměnlivými významy. Vrcholem trendů se tak mohou stát i věci, které jsou na první pohled opakem vkusu a zdánlivě stojí na strohé vědecké účelnosti. Dnešní Pod čarou proto zkoumá, proč i civilisté rádi nosí maskáče.

Článek

V newsletteru Pod čarou popisuje každou sobotu Matouš Hrdina společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.

Pokud se vaše image zredukuje do jasně definovatelné škatulky, stanete se snadným terčem svých názorových protivníků a máte zaděláno na problém. Dobře se to ukazuje na americké politické scéně, kde se republikáni začali stylizovat do role zástupců poctivého dělného lidu, kdežto demokraté stále víc sklouzávali k image snobských, od reality odtržených elit.

V předvolebním období to není ideální situace a byl tak potřeba jistý rebranding. O ten se teď demokraté pokoušejí různými způsoby (úspěch mělo zejména nasazení uvěřitelně lidového viceprezidentského kandidáta Tima Walze proti „falešnému vidlákovi“ J. D. Vanceovi), ale překvapivě jim pomohla i nenápadná hnědozelená kšiltovka.

Když Kamala Harrisová v (zjevně inscenovaném) klipu telefonovala Walzovi s nabídkou na viceprezidentský post, guvernér Minnesoty měl zrovna na sobě tenisky, triko a maskáčovou kšiltovku. Téměř obratem se čepice doplněná oranžovým nápisem Harris–Walz stala oficiálním suvenýrem v kampaňovém e-shopu a za pár dní se jí prodalo přes 50 000 kusů.

Neznalému pozorovateli by se mohlo zdát, že jde o náhodný virál podobný kostkované flanelce v české prezidentské kampani Petra Pavla, ale ve skutečnosti se v oné čepici ukrývají desítky let módního vývoje i politických a kulturních zvratů v americké společnosti.

Kombinace oranžového nápisu a „listového“ maskovacího vzoru (občas kvůli popularitě stejnojmenného výrobce známého jako Realtree) není vynálezem kampaňových specialistů Kamaly Harrisové. Ti si ji jen „vypůjčili“ od vycházející popové superstar Chappell Roanové, která stejné kšiltovky se sloganem „Midwest Princess“ už nějakou dobu sama prodává.

Roanová svou image staví na kontrastu chudé holky z nejzapadlejšího amerického vidlákova (konkrétně státu Missouri), která se v oblékání inspiruje queer kulturou, glam punkem a kýčovitou estetikou drag shows, tedy přesným opakem toho, co bychom čekali na maloměstských ulicích amerického středozápadu.

Její kšiltovka do této hry s identitou překvapivě dobře zapadá, protože listové maskáče (občas právě v kombinaci s jasně oranžovými reflexními prvky) jsou oblíbeným oděvem amerických venkovských lovců, tedy demografické skupiny v současnosti stereotypně spojované především s pravicí, republikány a konzervativními hodnotami.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Drzým využitím jejich „kroje“ jej popová princezna přivlastnila pro opačný ideový tábor, a stejný trik následně šikovně využili i Harrisová s Walzem. Maskáčová kšiltovka se najednou stala jasnou odpovědí na Trumpovu červenou čepici s nápisem Make America Great Again, která se navíc do jisté míry stala obětí vlastního úspěchu – Trumpova kampaň svou kšiltovku kupodivu již dlouhá léta nabízí také v maskáčové variantě, ale vedle ikonické rudé verze se nikdy neprosadila.

Není to poprvé, kdy se přední američtí politici pustili do významové hry s různými maskáči. Bill Clinton se rád nechával vidět v jiném populárním americkém loveckém vzoru, tzv. frog skin či duck hunter, aby tak zdůraznil svou příslušnost k domovskému Arkansasu, a manželka prezidenta George H. W. Bushe Barbara zase v době války v Perském zálivu na začátku 90. let udělala virální módní kousek z hnědých pouštních maskáčů s půvabnou přezdívkou chocolate chip, které si navlékla na návštěvu amerických vojáků v Saúdské Arábii.

S maskáči už desítky let kreativně pracují i zástupy umělců, módních návrhářů a designérů, a v opakovaných vlnách stále znovu přicházejí do módy. Je to především proto, že jeden a tentýž oděv může v různých kontextech nabývat úplně jiné významy, a že módní vlivy v tomto případě fungují i opačným směrem – ani zdánlivě strohá a přísně funkční vojenská technologie není imunní vůči rozmarům dobového vkusu.

Abstrakce v zákopech

U zrodu moderních maskáčů překvapivě nestáli vojáci, ale právě umělci. Armády sice již v průběhu 19. století pochopily, že jásavě barevné uniformy nejsou na bojišti ideální, a postupně přešly na tlumenější zelenošedé odstíny, ale větší experimenty s „flekatými“ maskovacími oděvy vyvolala až kniha Concealing-Coloration in the Animal Kingdom od amerického přírodovědce a malíře Abbotta Handersona Thayera.

Ten v ní v roce 1909 zevrubně popsal, jak zvířata využívají mimikry a zkoušejí splynout s okolním prostředím. Občas sice dospěl k trochu přehnaným, byť na rovině ilustrací nádherným závěrům, ale poskytl také velmi praktické návody pro lovce usilující o nenápadnost a význam jeho práce neunikl vojenským plánovačům. Jen pár let poté vypukla první světová válka, potřeba účinné kamufláže se ukázala v plné síle a jako první v této oblasti nastoupili do služby umělci.

Malíř Guirand de Scévola, který se později stal šéfem kamuflážních jednotek francouzské armády, výslovně přiznal, že se ve svých lomených vzorech rozbíjejících siluety kanonů a jiných vojenských zařízení nechal přímo inspirovat postupy kubistů, a i zběžný pohled na lodě opatřené dodnes používanou tzv. dazzle kamufláží tuto inspiraci potvrzuje. Maskovací vzory se rychle staly symbolem modernity a tato asociace je nikdy neopustila.

Už v meziválečném období se maskáče snažili přisvojit a adaptovat někteří módní návrháři (s překvapivě současně působícími vzory experimentovala třeba Elsa Schiaparelliová). Většina armád ale maskovací uniformy stále používala jen v omezené míře pro speciální jednotky a k plošnému přechodu na maskáče začalo docházet až v 60. letech, kdy se proto také mohl poprvé otevřít širší prostor pro proměnu jejich významu v rámci různých subkultur.

Trend naznačil již v roce 1964 malíř Alain Jacquet, který se maskovacími vzory nechával inspirovat ve své tvorbě a na vernisáž své newyorské výstavy tehdy přišel v saku ušitém ze starých maskáčů americké námořní pěchoty, tedy stejném „žabím“ vzoru, ve kterém se o třicet let později producíroval prezident Clinton a který byl v té době již zároveň dvě dekády staré, polozapomenuté druhoválečné retro.

Jacquet tak jako jeden z prvních poukázal na paradoxní vlastnosti maskáčů, na kterých móda a subkultury staví dodnes – je to barevný vzor, který byl původně určen ke splynutí s prostředím, ale v jiném kontextu naopak umožňuje na první pohled vyniknout a odlišit se od davu. Na jednu stranu je to demokratické oblečení, levné, odolné a široce dostupné v obchodech s armádními přebytky, a tedy jako stvořené pro chudé, ale kreativní mladé lidi, a zároveň ho lze zpracovat i pro přehlídková mola v sektoru vysoké módy.

Naplno se to projevilo na konci 60. let, kdy se začali vracet domů traumatizovaní veteráni z války ve Vietnamu a na protiválečné demonstrace oblékali své obnošené vojenské bundy. Najednou došlo k prvnímu z mnoha významových zvratů, protože se z maskáčů stal protiválečný symbol, a dříve obskurní věc využívaná jen vojáky, lovci či avantgardními umělci se stala běžnou součástí pouliční módy.

Jak už to v podobných případech bývá, na změnu mladého vkusu zareagovala i vysoká móda. V roce 1971 už maskáče jako trendy styl doporučoval i magazín Vogue, maskáčové šaty (pro jistotu doplněné stříbrnou liškou) představil i Yves Saint Laurent a maskáče už své nově dobyté místo na módním slunci nikdy neopustily.

Kamuflážní tisky začal jako jednu z posledních věcí před svou smrtí v roce 1987 dělat i Andy Warhol, který byl mimochodem přítomen na zmiňované Jacquetově vernisáži a časem došel k tomu, že maskovací vzory jsou v důsledku svébytným typem krajinomalby. Kamuflážní vzory se staly typickým prvkem hiphopové estetiky a v 90. letech již byly maskáče mnohovrstevnatým symbolem symbolu bez jasné přímé vojenské vazby. Neznamená to ovšem, že by s armádou přestaly mít cokoliv společného, právě naopak.

Když móda přebije účelnost

Vojenští plánovači stále přicházejí s novými vzory a na poli módy se to zásadně projevuje tím, že nejoblíbenější maskáče bývají vždy ty nejdostupnější – tedy ty, kterých velké armády vychrlí na trh nejvíce. V praxi to vypadá tak, že nejpopulárnějším typem maskáčů se v 80. a 90. letech stal americký vzor woodland a o něco později zase v Evropě díky dobře zásobeným secondhandům a armyshopům přišel do módy hlavně německý flecktarn.

Odborníci v této souvislosti podotýkají, že paradoxní „zvýrazňovací“ funkce maskáčů funguje i na čistě vojenské rovině. Pro vojáky jsou prostředkem PR a i když pro laika mohou různé maskovací vzory vypadat dost podobně, vždy vytvářejí identitu armády a jejich popularita se často odvozuje od mocenského i kulturního postavení dané země – jinými slovy americké maskáče v pouliční módě skórují víc než výstroj menších zemí a také se jimi nechávají inspirovat jiné armády.

Ukázkově se to projevilo na počátku milénia, kdy byly maskáče na vrcholu módní slávy a zároveň je zase čekalo několik významových veletočů. Po 11. září 2001 se vojenské oblečení na krátkou dobu stalo v oblasti civilní módy trochu nevhodným, ale tato averze brzy přešla a maskáčové trendy se vrátily se starou silou – jakékoliv negativní asociace totiž nedokázaly přebít sílu stylu, který už byl v lidové módě pevně ukotvený desítky let. A rychle se také ukázalo, že ani armády nejsou imunní vůči módě a občas kvůli tomu trochu přijdou o soudnost.

V nultých letech se začaly objevovat futuristicky působící tzv. digitální maskovací vzory. Hranaté pixely u nich usnadňují především design a tisk. Jejich samotná maskovací efektivita je ve srovnání se staršími typy maskáčů nejspíš dost podobná a navzdory laickému přesvědčení také neslouží k maskování před kamerami a strojovým viděním (k tomuto účelu se v 90. letech objevil mimořádně cool působící vzor DNC). Na armádní plánovače nicméně pixelové vzory působily jako „maskáč budoucnosti“ a chtěli jimi podtrhnout hi-tech charakter americké armády.

Ta tak v době válek v Iráku a Afghánistánu s velkou slávou přešla na šedomodrý kostičkovaný vzor UCP (universal camouflage pattern), ze kterého se rychle stalo naprosté fiasko – futuristický maskáč zkrátka vůbec nemaskoval, v hnědých afghánských horách v něm vojáci doslova bili do očí, a navíc se z něj stal symbol neuvážených a neúspěšných vojenských intervencí na Blízkém východě.

Americká armáda se jej tak zase rychle zbavila. Dalo by se čekat, že nefungující a nevábnými asociacemi zatížený vzor skončí v propadlišti dějin, ale opět se projevilo, jak nečekaně postupují kola módy.

Pro dnešní teenagery je válka v Iráku dávná historie, s UCP maskáči se nesetkali při sledování tragických zpráv na CNN, ale při hraní videoher nebo ve filmu Transformers, a když začala jít v posledních letech do módy retro estetika 90. a nultých let, pixelový maskáč našel nový život – do svých kolekcí jej zařadily značky jako Supreme, které s tímto (pro starší generace dost úsměvným) módním revivalem cíleně pracují a na trh znovu hrnou věci, které si mileniálové pamatují z vlastního dospívání.

Všichni ve stejném maskáči

Řetěz módních asociací se někdy může obloukem vrátit až k samotnému začátku a z maskáčů opět udělat trochu problematický militantní symbol. „Je pořád ok nosit maskáče?“ se lidé ptali nejen po 11. září, ale i po útoku na americký Kapitol 6. ledna 2021. Tehdy došlo k pozoruhodné situaci, kdy na sobě měli stejné maskáče jak protrumpovští výtržníci, tak i řada policejních a vojenských jednotek stojících na opačné straně barikády.

Generálové i ultrapravicové bojůvky totiž touží po té nejlepší a nejmodernější výstroji, a tak se shodně zamilovaly do aktuálně mimořádně populárního maskovacího vzoru MultiCam (který mimochodem opět nevyvinuli vojenští experti, ale parta designérů z Brooklynu).

Má to dost nečekané dopady – mizí důraz na rozlišení a propagaci různých armád pomocí odlišných maskovacích vzorů, a když proti sobě ve stejném vzoru v zákopech nastoupili ukrajinští vojáci a ruští vagnerovci, vedlo to až k tomu, že se bojující strany odlišují pomocí jasně barevných pásek a vrací se tak ke zcela nemaskáčové taktice naposledy používané při námořních bitvách v dobách korzárů a plachetnic.

Možná se tak dostaneme do situace, kdy budou armády oblékat zcela totéž (ta česká nedávno oznámila přechod na nový maskovací vzor MAD21, který se zmiňovanému MultiCam velmi podobá a jehož autorem je – abychom se drželi oné umělecké linky – akademický sochař Tomáš Chorý), ale „módním“ retro maskáčům to naopak otevře širší prostor s ještě slabšími vojenskými souvislostmi.

Ať už v nás totiž maskáče vyvolávají jakékoliv asociace, jejich unikátní půvab je v tom, že si do nich můžeme promítnout takřka cokoliv. Věc, která je pro někoho symbolem armády, čundráctví či militantních podivínů, může být pro jiného nezbytným prvkem trendovní garderoby, a tyto roviny se mohou neustále prolínat.

Pokud má nějaký konkrétní maskáčový vzor negativní či kontroverzní význam, nemusí to tak být věčně, jak to nedávno ukázala právě kšiltovka Chappell Roanové a Tima Walze. Když vesnický lovecký oděv, který je tak hnusný, až je krásný, začnou nosit i popové hvězdy a studenti newyorských uměleckých škol, už z něj těžko kdy bude symbol konzervativní lidovosti. A když na přehlídková mola v maskáčích nakráčí i Kylie Jennerová s Kim Kardashianovou, je jasné, že návrat do nultých let je kompletní a hnědozelené svršky jsou zase v záři reflektorů.

Věc, která je už desítky let artiklem luxusních butiků, ale zároveň je v sekáčích a armyshopech levně dostupná takřka každému, je jedním z nejpozoruhodnějších a zároveň nejobyčejnějších kusů v šatníku, a když budeme do hnědavých skvrn koukat dost dlouho, nakonec v nich můžeme uvidět i ony původní kubistické obrazy nebo Monetovy lekníny. Nebojte se tedy maskáčů, vyberte si nějaký patřičně praštěný styl, a dejte jen pozor, abyste se do nich nenavlékli od hlavy až k patě, protože vkus má stále nějaké meze.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.

Související témata:
Maskování

Doporučované