Pod čarou: Nebojme se drbů. Stmelují společnost a nastavují zrcadlo mocným

Drby jsou podle mnoha lidí ztráta času. Často na nich nemusí být mnoho pravdy, vyvolávají závist a zášť, mohou někomu snadno zničit pověst, a proto bychom se místo jejich šíření měli radši věnovat něčemu užitečnějšímu.

Takový je alespoň tradiční náhled na věc. Jenže když se trochu zahloubáme do historie drbů, zjistíme, že pravda může být úplně jiná a náš odpor k drbům prozrazuje spoustu věcí o tom, jak neférově mohou být rozdány karty ve společenské debatě.

První indicií může být fakt, že český výraz drbna nemá žádný mužský ekvivalent a podobně je tomu i v mnoha jiných jazycích. Soukromému tlachání o detailech ze života známých se sice podle studií věnují i muži, ale hanlivé termíny drby a drbna (či ještě archaičtěji klevety) bývají spojovány především se ženami. Pokud nějakou věc u mužů tolerujeme, kdežto u žen jí opovrhujeme, nejspíš tu hrají roli předsudky a mocenská nerovnováha, a drby jsou učebnicovým příkladem této situace.

Dobře to ukazuje původ anglického výrazu gossip. Ten původně označoval kmotra či kmotru, tedy nikoliv příbuzné, ale i tak velmi blízké lidi hrající důležitou roli v dané rodině. Postupně se jeho význam zúžil na ženy-kamarádky (někdy i ve smyslu porodních asistentek), které spolu tráví čas a vyměňují si novinky. Výměna zkušeností v ženských kolektivech ale pro muže nemusí znamenat nic dobrého, a tak se v průběhu 16. a 17. století začal význam slova gossip dál posouvat.

Velmi dobře to popisuje filozofka Silvia Federici ve své knize Witches, Witch-Hunting, and Women. Ve středověku sice postavení žen rozhodně nebylo růžové, ale pořád trávily velkou část dne společnými komunitními aktivitami a setkáváním. Po začátku novověku ale začala být jejich práva úředně i neformálně osekávána (především z ekonomických důvodů kvůli postupující specializaci práce), zvyky a zákony je začaly uzavírat v domácnosti pod kontrolou mužů a ze společného povídání žen se najednou stala podezřelá a autoritami kritizovaná aktivita.

Teprve v té době tak drby dostaly negativní význam. Začaly být považovány za podlé šíření pomluv, které jen zbytečně kazí pověst slušných lidí, a jako jejich opak byla vychvalována otevřená, racionální veřejná debata, do které měli pochopitelně přístup jen muži. Důstojní pánové jako Kant či Kierkegaard drby kritizovali s tím, že se v nich neřeší nic důležitého, a pochybný rozpor mezi „skutečnou“ poučenou debatou a „prázdným“ tlacháním se dodnes zrcadlí i v debatách o dezinformacích.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Federici ale upozorňuje, že drby v první řadě slouží jako nenahraditelný archiv osobní, rodinné i komunitní paměti a zkušeností, o jehož udržování se vždy staraly hlavně ženy, a zásadní je také jejich schopnost spojování a utužování blízkých osobních vazeb.

Pokud někdo tyto věci nepovažuje za důležité, zůstává slepý ke spoustě rozměrů společenského života, a drby navíc dost pravděpodobně kritizuje proto, aby dál zhoršil postavení žen – Federici se ve své knize ostatně věnuje čarodějnickým procesům, které byly tragickým důsledkem zmiňovaných společenských změn a okrajování práv žen.

Když se v 60. letech sociologové, lingvisté a další vědci konečně začali více věnovat studiu drbů, zjistili, že většinu negativních vlastností si s nimi spojujeme neprávem a často fungují úplně jinak, než bychom předpokládali.

Základní nepochopení spočívá už v tom, že se drby často automaticky spojují s nepravdivými pomluvami, což je ale zásadní zmatení pojmů. Podstata drbu totiž spočívá v tom, že je pravdivý (nebo v to alespoň jejich šiřitel upřímně věří), protože právě to mu dodává hodnotu a význam. Drby často slouží k neformálnímu vymáhání společenských norem, varují před škodlivým chováním a člověk, který záměrně lže a šíří pomluvy, by si v příslušných komunitních sítích moc dobré dlouhodobé postavení nevybudoval.

Žádný typ mezilidské komunikace nespočívá jen v prostém šíření informací, ale je za ním i snaha o získání moci a společenského postavení, a nejinak je tomu i s drby. Jejich hlavním „hříchem“ bylo a je to, že vytvořily síť vlivných sociálních vazeb mezi ženami mimo kontrolu tradičních a respektovaných mužských autorit a institucí.

Jejich prostřednictvím se dokážou šířit důležité informace i v situaci, kdy jednotliví členové komunikační sítě nemají přímý přístup k jejich zdroji nebo masmédiím – v oblasti IT se používá i výraz gossip protocol, který označuje právě volné síťové šíření informace mimo centrální uzly.

Není tak divu, že kritika drbů směřuje nejen od mužů k ženám, ale obecně vždy vychází od jakékoliv autority, která se obává šíření potenciálně nebezpečných informací mimo její dohled – pokud už dnes drby někdo kritizuje na odborné úrovni, jsou to především experti, kteří zkoumají optimální metody komunikace na pracovišti, kde jsou drby pochopitelně noční můrou každého šéfa a manažera.

Těm jsou drby jako komunikační strategie k ničemu, protože svá sdělení mohou šířit jinými kanály. „Pravé“ drby fungují v rámci mocenského uspořádání jen ve směru zdola nahoru, popřípadě mezi stejně postavenými lidmi, kteří si díky šíření důležitých informací mohou vylepšit své sociální vazby a kapitál.

Kromě nápravy mocenských nerovností ale drby mají také další, více subtilní, ale neméně důležité funkce. Literární teoretička Patricia Meyer Spacks ve své knize Gossip hezky vysvětluje, že drby hrají terapeutickou roli. Umožňují nám vlastnit kus života jiných lidí (proto jsou také nerozlučně spjaty s literaturou), což zejména znevýhodněným a sociálně diskriminovaným lidem pomáhá k získání sebehodnoty, postavení a důstojnosti.

Jsou asi nejpřirozenějším kanálem k praktickému utváření politiky (v některých malých tradičních komunitách je to tak dodnes) a navzdory odsudkům a nepochopení mají v této oblasti překvapivě dobré kontrolní mechanismy bránící zneužívání a pomluvám. Vyžadují totiž vzájemný blízký kontakt, intimitu a důvěru mezi jednotlivými „drbnami“, což upřesňuje a reguluje šíření dané zprávy.

Právě tento ozdravný prvek vzájemné důvěry a prověřených vazeb v neformálních komunikačních sítích se ale dnes v digitálním prostředí ztrácí, což může vést k řadě nedorozumění a problémů. Rizikem je tu především tzv. kolaps kontextu, tedy nyní již důvěrně známá situace, kdy na sociálních sítích něco říkáme určitému cílovému publiku (třeba kamarádům), jenže veřejný příspěvek vidí všichni a lidé neznalí kontextu si ho mohou vyložit úplně jinak.

Tento problém ještě prohlubuje ztráta důvěry a vznik parasociálních vazeb, tedy situací, kdy nám různí influenceři a diskutéři připadají jako blízcí lidé, ale ve skutečnosti jsou to naprostí cizinci, kterým nelze automaticky důvěřovat. Je tak mnohem těžší určit, co je „skutečný“ (tedy hodnotově neutrální a nejspíš pravdivý) drb a co nekale šířená pomluva.

K tomu je ale potřeba dodat, že jde o problém mnohem starší než internet. Odborníci podotýkají, že trable s „dezinformacemi“ přinesl už vynález knihtisku, který poprvé umožnil rychlé šíření informací mimo tradiční a na vzájemné důvěře postavené mezilidské komunikační sítě. Tento zádrhel se pak jen dál replikuje i s jinými technologiemi, a rozeslání řetězového politického e-mailu stovce náhodných známých je zkrátka úplně jiný komunikační akt, než když něco důležitého povíte své nejlepší kamarádce.

Na sociálních sítích se také smazává rozdíl mezi soukromým a veřejným, a i to dost komplikuje šíření „dobrých“ drbů. Ty se totiž logicky přenášejí především oněmi neformálními sítěmi mimo veřejný prostor, které lidem umožňují citlivější a otevřenější vyjádření mimo pohled autorit a jiných lidí, kteří by do celé věci strkali nos. Veřejně vytrubovaný drb přestává být drbem a přesouvá se do sféry klasické veřejné debaty se všemi jejími mocenskými nerovnostmi, podrazy, předváděním a přetlačováním.

Studium drbů je tak pro nás i mimořádně cennou cestou k pochopení toho, jak vlastně digitální informační prostředí funguje a proč jsou naše současné taktiky boje s dezinformacemi často dost mylné.

Vědci z univerzity v Dallasu před pár lety trefně popsali, že sociální sítě jsou do značné míry „ekonomikou drbů“, ve které hrají roli právě i dezinformace. U jakéhokoliv sdělení totiž v první řadě není důležitá jeho domnělá nebo skutečná pravdivost, ale především sociální role, kterou v dané situaci má – jde třeba o to, že mnozí lidé mohou šířit dezinformace, jen aby se předvedli před kamarády a získali respekt a uznání, ale o samotnou informaci v daném sdělení zase tak nejde.

Tento poznatek potvrzuje mimořádně zajímavá studie, kterou nedávno vytvořila firma Jigsaw fungující jako technologický inkubátor Googlu. Její výzkumníci se zaměřili na to, jak mladí lidé z řad generace Z konzumují zprávy, a došli k řadě nečekaných, ale vzhledem k výše popsané dynamice vlastně docela logických zjištění.

Mladí (a já bych si dovolil spekulovat, že stále častěji i starší generace) o zprávách neuvažují tak, jak si to mírně naivně představuje řada současných bojovníků s fake news – tedy že by se v první řadě snažili zjistit, zda daná zpráva pochází z důvěryhodného zdroje, a pak se ji různými technikami kritického myšlení a dohledávání dalších informací snažili ověřit.

Místo toho spoléhají na kolektivní interpretaci a výklad od komentujících a influencerů – jinými slovy jdou rovnou do komentářové sekce, kde rychle odhadnou, jestli je daná zpráva pravdivá, co si o ní myslet a jakou roli má v dané aktuální debatě (což vůbec nemusí souviset s jejím předmětem a informační hodnotou).

Je to logika, která kopíruje komunikační roli drbů, a jakkoliv se to každému nemusí líbit, stále může být překvapivě funkční – kolektivní inteligence je ve vyvracení nepravd (s výjimkami) docela účinná a pokud nás na tom něco štve (typicky třeba nás novináře), dost možná je to proto, že jsme v pozici autority, kterou tyto sítě obcházejí a místo dobrozdání shora se spoléhají na vzájemnou pomoc a radu.

Nenápadnou aktuální změnu pohledu na drby možná naznačuje i fakt, že v situacích, kdy se prokázala jejich účinnost a pozitivní funkce, se je snažíme pojmenovat jinak. Asi největším nedávným vítězstvím drbů byla kauza #metoo, u jejíhož zrodu nestáli novináři, ale právě neformální soukromé informační sítě, ve kterých si ženy vyměňovaly důležité informace o sexuálních predátorech – tedy přesně ty zásadní zprávy, o které si tradiční média dlouho ani neopřela vidle s tím, že jde o neověřené drby a pomluvy.

Když se ale ukázalo, že to pravda byla, došlo nejen k velkému veřejnému zúčtování, ale i změně výraziva – z negativně vnímaného gossip se najednou staly whisper networks, česky snad sítě šeptandy, což je sice stále totéž, jen s trochou neochotného veřejného uznání pozitivní role drbů.

A kauza #metoo také ukázala, co je potřeba k tomu, aby drby stále plnily svou funkci kolektivní obrany slabších a podrývání moci autorit – musí se šířit v soukromí mezi lidmi, kteří si navzájem důvěřují a chtějí pomoci (v tomto případě šlo třeba o soukromě sdílené seznamy predátorů na různých pracovištích), nikoliv na poloveřejných sociálních sítích, kde by je trollové rychle zašlapali do země a jejich sdělení ohnuli jinam.

Pokud chceme využít pozitivní vlastnosti drbů a vyhnout se rizikům, musíme se je především v digitálním prostředí naučit rozpoznat od jiných komunikačních situací a schémat, kterým se mohou na první pohled podobat. Zajímavě se to v poslední době ukázalo na několika bulvárních kauzách, které naplno osvětlily rozdíly mezi starou mediální logikou a novou renesancí drbání na digitální vesnické návsi.

Když se popová hvězda Taylor Swift dala dohromady a pak zase rychle rozešla se zpěvákem Mattym Healym, mladí fanoušci obě události nejdřív považovali za lži a šířili kolem nich spoustu konspiračních teorií, protože nemohli uvěřit tomu, že by magazín People jen tak napsal pravdu o jejich oblíbené celebritě – jsou už totiž zvyklí na ono kolektivní ověřování zpráv a nevědí, že na takto vysoké úrovni klasické bulvární časopisy neotiskují nepotvrzené pomluvy, ale mají vše předem sjednáno s publicisty daných celebrit.

Zmíněná funkce kolektivní sebeobrany zneužívaných žen se naopak ukázala v případě rozvodu herečky Sophie Turner se zpěvákem Joe Jonasem. Ten spoléhal na pomoc klasického bulváru, který mu měl pomoci očernit Turner jako špatnou matku, jenže veřejnost si již díky sociálním sítím umí vytvořit vlastní názor mimo dozor klasických médií – postupně se tak veřejný hlas přiklonil k Turner a Jonasova bulvární ofenziva selhala. A stejná dynamika se rozehrála i v nedávném dění okolo Britney Spears, kterou z moci tyranského otce a teroru bulvárních novinářů také osvobodilo až svobodné šíření její verze příběhu mezi fanoušky na sítích – tedy přesně ty drby, kterých se všechny autority tak obávají.

„Jsou to jen drby“ už ve veřejné debatě nemůže být argument, který jakoukoliv zprávu lehce smete ze stolu. Chybějící potvrzení od respektované autority automaticky neznamená, že by daná informace neměla pravdu a hodnotu. A navíc ani to, že je nějaká informace pravdivá, ještě nezajišťuje, že by se na ní dalo zcela spolehnout. Vždy je totiž potřeba přemýšlet o tom, kdo a proč ji říká, a především kdo a proč se může vyjadřovat v regulérní respektované veřejné debatě a komu zbývá jen nenápadné šeptání na jejím okraji.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.