Pod čarou: Milovat stroje není ostuda. Jen to musí být zdravý vztah

Maďarský spisovatel László Krasznahorkai nedávno v magazínu Yale Review publikoval povídku, jejímiž protagonisty jsou dva ranění ukrajinští vojáci, kteří osiřeli v zapomenutém zákopu a marně čekají na posily.

Zatímco jeden z nich pomalu umírá, druhý jej utěšuje nekonečným monologem o tom, jak žijeme ve fascinujícím světě plném úžasných vynálezů a budoucnost už brzy přinese další skvělé technologické novinky, jež lidstvo konečně dostanou do utopické idyly – stačí jen ještě chvíli zatnout zuby a vydržet. Záchrana ovšem nepřichází, bomby padají a nadějné sny o pokroku se dostávají do nesmiřitelného rozporu s bahnem a bolestí přízemní reality.

Je to nejen velmi povedená satira současné geopolitické situace, ale Krasznahorkai šikovně poukazuje i na širší problém ve směřování celé společnosti. Pokud dnes někdo stále nekriticky věří v pozitivní a neodvratný přínos vědeckotechnologického pokroku, působí jako naivní blázen. Mnoho lidí se naopak začíná obracet k údajně jednodušší a lepší minulosti, kdy nám ještě technologie tolik nekazily život.

Tento posun můžeme už dlouho sledovat v nejrůznějších oblastech a rozhodně nejde jen o cyklické střídání trendů. V kultuře sílí nostalgický obrat a v oblasti životního stylu zase příklon ke všemu přírodnímu, poctivému a řemeslnému. Skepse ke vědě a racionalismu vyvolává obrat k magickému myšlení, bují různé ezoterické módy a už spoustu toho bylo napsáno o tom, jak v politice vítězí emoce nad rozumem.

I když může jít o rozmanité a občas nesouvislé trendy, vždy se tak či onak pojí s odporem k technologiím. Řada glosátorů společenského dění začíná celkem důvodně hovořit o návratu k romantismu. Mezi současností a začátkem 19. století jde určitě položit řadu důvodných paralel – stejně jako tehdy, i dnes roste odpor k překotnému a často ničivému technologickému pokroku a romantický obrat posiluje i jako protireakce na předcházející racionální éru.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Pokud už se pouštíme do těchto přirovnání, je dobré nezapomínat i na to, že technologický pokrok navzdory odporu romantických básníků nikam nezmizel a s jeho následky jsme se nakonec stejně museli sžít. A i když v současnosti jistě můžeme najít nespočet pádných důvodů ke kritice nových technologií (pravidelně se jí věnuji i v tomto newsletteru), neměli bychom s vaničkou vylít i dítě a posunout se k naprostému technologickému tmářství.

Příslovečný návrat do lesů bude vždy přinejlepším naivní fantazií, a čím méně budeme technologie chápat, tím více vůči nim budeme zranitelní. Přesvědčovat lidi o tom, že by měli strojům rozumět a v příčetné míře je mít rádi, je ale překvapivě složitý oříšek.

Rezignace na utopické vize a odpor k technologiím má řadu důvodů, mezi kterými momentálně dominuje frustrace z politického a ekonomického dění. Nejpozději po vpádu Elona Muska do vysoké politiky i těm nejzavilejším technooptimistům došlo, že každá technologie má nevyhnutelný politický rozměr a je především nástrojem pro prosazování zájmů svých tvůrců a majitelů.

Postupující „zahnívání“ sociálních sítí, vyhledávačů a dalších digitálních služeb zřetelně ukazuje, že vynálezy, které by teoreticky mohly přispívat k růstu veřejného blaha, většinou slouží především k obohacení digitálních baronů. Když zářivé futuristické vize hlásají hlavně lidé jako Musk, Zuckerberg, Sam Altman a jejich fanoušci, na celé věci začíná něco smrdět. A pak se nelze divit, že někdo sousedův Cybertruck znechuceně vylepší sprejem či cihlou, jak se tomu aktuálně děje nejen v USA.

Víra v pokrok a naleštěnou digitální budoucnost ale začala slábnout dávno před Muskem. Publicistka Virginia Postrel nedávno v zajímavé eseji podotkla, že pokrok ztratil glanc už ve chvíli, kdy lidé zapomněli, jak se žilo bez moderních výdobytků. Ještě v polovině minulého století byly technologie symbolem takřka zázračného úniku před bídou, nemocemi, špínou a nedostatkem, ale mladší generace vyrostlé v průmyslovém blahobytu už tuto perspektivu ztratily.

Rozhodně to ale neznamená, že by za odpor k technologiím přímo mohla rozmazlená mládež, která si neváží ústředního topení, aspirinu a trvanlivé majonézy. Postrel konstatuje, že technologie jsou jen zástupným symbolem a lidé se ve skutečnosti vymezují vůči jiným věcem. Pokud je pro někoho e-mail symbolem kancelářské nudy, sociální síť projevem osamělosti a ChatGPT nástrojem vykrádání autorských práv, zjevně tu jsou na vině zase jen další lidé, nikoliv samotné stroje – přišli na to ostatně už luddité před 200 lety.

Ale i kdybychom z nových technologií sejmuli negativní asociace a vynálezy by byly uváděny do praxe se zcela bohulibými úmysly, k vytvoření skutečně blízkého vztahu ke strojům by nám něco stále scházelo. Potíž je totiž také v tom, že jsou čím dál méně viditelné a mění se spíše v odhmotněné symboly.

Pod slovem technologie si dnes často představíme především různé digitální platformy, aplikace a software, do jejichž kódu a fungování nám navíc výrobci stále více brání nahlédnout. A kdybychom se zaměřili jen na hmatatelné přístroje typu smartphonů a počítačů, nebude to o moc lepší. Většinou je vnímáme jen jako portály či okna do digitálního prostoru a jejich fyzickou podstatu přehlížíme.

Trochu nečekaně se to navíc děje i u věcí, které nemusejí mít žádné digitální a elektronické prvky. Kelly Pendergrast nedávno ve výborném zamyšlení o virálních termohrncích Stanley podotkla, že navzdory prvnímu dojmu nejde o věci denní potřeby, ale primárně o rekvizity určené k online sdílení – není náhodou, že výška a šířka populární termosky svým poměrem takřka přesně odpovídají formátu tiktokového videa.

Tyto předměty navíc vnímáme jako rozšíření sebe sama (proto si také telefony opatřujeme různými kryty a tretkami), rozhodně nemáme potřebu je rozebírat nebo blíže chápat jejich fungování, a jejich „strojovou“ podstatu a průmyslový původ vůbec nevnímáme nebo je záměrně vytěsňujeme.

Kdy jste naposledy pohlédli do skutečných útrob telefonu, počítače nebo jiného spotřebiče? Nebo se dokonce ve změti drátků a čipů něco pokusili opravit? Troufnu si odhadnout, že už to bylo docela dávno, a pokud patříte k mladším ročníkům, možná jste to nedělali nikdy.

Jistě za to mohou i nekalé triky výrobců, kteří se neautorizovaným (či vůbec jakýmkoliv) opravám snaží uživatelům všemi silami zabránit. Vedle toho ale řada lidí o skutečné fungování hejblátek v srdci strojů zkrátka ztrácí zájem a náš vztah k technologiím pak dál ochlazuje a slábne. Zapomínáme nejen na to, jak fungují, ale nakonec i na to, jak vůbec vypadají.

Jedním z příznaků současného neoromantického kulturního obratu je pozvolný ústup od minimalistické a industriální estetiky k pestřejším, zemitějším a více „analogovým“ stylům – z TikToku a Instagramu na nás denně padají videa s milovníky vintage módy nebo tradwives stloukajícími máslo v malebných srubech. Osobně tento posun docela oceňuji, ale když jsem přemýšlel, proč mi industriální estetika přijde tak zastaralá, došlo mi, že je to především kvůli její zcela falešné podstatě.

Když se v kontextu umění a designu řekne průmysl či „industriál“, většina lidí si nejspíš představí majestátní ocelové turbíny, písty, rezavé traverzy a ozubená kola, svalnaté muže v modrých montérkách bušících kladivy do něčeho žhavého a jiskřícího a nad tím vším dýmající komíny (proto ostatně současná móda pracovních oděvů kopíruje dělnickou garderobu z dávno minulých dekád, nikoliv tu aktuální). Skutečný průmysl dnes ale mnohdy vypadá jinak, a když si někdo svůj „industriální“ loft vyzdobí starými továrními lampami či šicími stroji, je to jen trochu pošetilý cargo cult.

K místům, kde se rodí iPhony či elektroauta, patří spíše pach čerstvého plastu a chladné světlo zářivek, svazky kabelů, blikání diod a šumění ventilátorů, cvrkot kontejnerových terminálů a úsečné pohyby robotů, jenže touhle reálnou průmyslovou estetikou se dnes inspiruje jen málokdo. Jan Černý sice své tenisky pro značku Prestige vtipně ozdobil roztřepenými plastovými svary a minimalistickými průmyslovými nápisy, a IKEA svou první kolekci oblečení ozvláštnila čárovými kódy, ale většina lidí moc netouží po tom, aby jejich byt připomínal velkosklad Amazonu – výjimkou je bůhvíproč snad jen spižírna Khloé Kardashian.

Zastaralé iluze v poslední době replikuje i výtvarný styl AI obrázků, které si pod budoucností představují naleštěné androidy a futuristické scenérie v exotických barvách. Tak ale vypadaly obálky cyberpunkových románů před 40 lety a aktuální „budoucnost“ symbolizují úplně jiné věci. Bloger Drew Austin to nedávno komentoval s tím, že naše současné životní kulisy vypadají už celé dekády relativně stejně, jen se v nich objevily smartphony a skutečnou ikonou doby může být třeba nenápadná hnědá kartonová krabice.

Právě ta je totiž nejčastějším a neodmyslitelným prvkem fascinujících globálních logistických řetězců (a na rozdíl od lodních kontejnerů si na ni denně můžeme sáhnout), ale „kartonové katedrály“ v mnoha obývácích nenajdeme – přijdou nám obyčejné a ošklivé, a navíc nám zpřítomňují skutečnou realitu současného průmyslu a logistiky, kterou se většinou spíš snažíme ignorovat.

Když se na začátku minulé dekády začala na průsečíku starého a „digitálního“ průmyslu utvářet tato nová estetika, působila nevšedně a zajímavě (mediální teoretik James Bridle tehdy vyvolal spoustu pozornosti stejnojmenným blogem a aktuálně se tomuto tématu věnuje vydařená výstava The Poetics of Encryption v pražském Rudolfinu). Zájem ale rychle opadl a většina lidí se obrátila k naleštěným a uzavřeným objektům a přístrojům, které nedávají na odiv své syrové industriální vnitřnosti.

Dílčí změnu přinesla až krize vyvolaná pandemií a válkou na Ukrajině, která skutečnou podobu současného průmyslu a globální logistiky znovu dostala do hledáčku médií i veřejnosti. Spousta lidí si najednou uvědomila, že auta, léky, mikročipy či dělostřelecké granáty neraší jen tak z éteru a vyrábějí se na skutečných místech ze skutečných surovin, většinou navíc dost komplikovanými postupy.

Rozhodně to ale nevedlo k oživení jednoduchého obdivu a víry v technologický pokrok. Znovuobjevené továrny, lodě a stroje všeho druhu začaly vyvolávat spíše pocity posvátné hrůzy, údivu, nepochopení, obav a úzkosti – někteří autoři používají slova jako „velkolepé“ či „strašlivé“. Takový přístup k technologiím je ovšem také variantou zmiňovaného magického myšlení, protože posvátná hrůza a úzkost nám stále brání v pochopení jejich skutečného fungování, přínosů a rizik.

Logistické a ekonomické krize v posledních letech zavdaly ke vzniku řady knih, které se tuto mezeru v poznání snaží zaplnit – za zmínku stojí například Material World od Eda Conwaye, Dějiny světa na příkladu sedmi laciných věcí z pera Raje Patela a J. W. Moorea nebo The Ugly History of Beautiful Things od Katy Kelleher. Všechno jsou to velmi zajímavé tituly, které čtenáři jistě přiblíží zákulisí a podobu moderního průmyslu a globální ekonomiky, ale k prohloubení naší vadnoucí lásky ke strojům a pokroku moc nepřispívají.

Mimo jiné totiž podrobně rozebírají závažné ekologické, sociální a lidskoprávní dopady, které za sebou naše průmyslová civilizace zanechává – od všudypřítomného znečištění přes vykořisťování pracujících a drancování zdrojů až po klimatickou krizi. To je jistě nesmírně záslužná a potřebná věc, která ovšem zákonitě narazí na problém, s nímž se v životě dříve či později setká každý chytřejší aktivista, učitel či politik.

Nikdo nemá rád výčitky svědomí a pocity viny, a pokud je v lidech vyvoláváte, často to nevede k žádoucí změně jejich chování – místo toho prostě začnou nepohodlné pravdy ignorovat a nebudou vás mít rádi. Asi jako každý, kdo stále jí kuřata a nosí levné ponožky, i když ví, jak to vypadá v drůbežárnách nebo asijských textilkách.

Určitě bychom měli vědět, jaká je skutečná cena našeho nového telefonu, sluchátek či fénu, ale tohle poznání nás ještě nedovede k aktivnímu zájmu o to, jak a proč fungují jejich vnitřnosti, natož aby se nám ony drátky, čipy a šroubky začaly líbit – v nejlepším případě nás to jen navede ke koupi dražšího výrobku s více zelenými nálepkami.

Loni na jaře ale sítěmi prolétl poněkud nepravděpodobný mem, který ukázal, že to jde i jinak. Obskurní čínská chemička Donghua Jinlong začala na TikTok sázet videa propagující jejich „vysoce kvalitní“ glycin (aminokyselina používaná v potravinářství), ze kterých se rychle stal virál. Jádro humoru spočívalo především v absurdní odcizenosti příslušné továrny i chemikálie, o které nejspíš většina uživatelů slyšela poprvé a skutečná realita současného průmyslu (tedy anonymní továrny kdesi v severní Číně) jim přišla nesmírně nová a půvabná.

Vsadil bych se, že Donghua Jinlong má jistě také nějaký ekologický škraloup, a kdo ví, kolik platí svým zaměstnancům, ale nic z toho ve virálních klipech a editech nebylo k vidění a nekazilo tak legraci – a pokud mem někoho přivedl k hlubšímu zájmu o fakt, že jeho žvýkačka či pálivá omáčka mají původ nejen na poli, ale i v takovýchto místech, je to asi jen dobře.

Pokud vám bizarní memy nejsou po chuti, stejným směrem vás může navést třeba tato vydařená esej, ve které se blogerka Stacey Yu zpovídá ze své lásky ke starému rolodexu. Otočný vizitkář pro ni totiž symbolizuje hmatatelnou realitu krásných a fascinujících strojů, kterou jsme díky všeobecné digitalizaci přestali vnímat. Záliba v překonaných kancelářských potřebách pak otevírá proud emocí k mnoha dalším věcem, které často trochu nezaslouženě o naši přízeň přišly.

Slovo „láska“ v tomto kontextu není náhodné, protože se vztahem ke strojům a průmyslu (a následně i k jejich svébytné estetice) se to v mnoha ohledech má úplně stejně jako se známostmi mezi lidmi. Objekt našich citů bychom měli mít rádi upřímně, nezištně a oddaně. Jeho či ji je také dobré velmi dobře znát a chápat jeho minulost a charakter. V případě potřeby bychom se neměli vyhýbat vzájemné rozumné kritice či konfliktům. A jistě ničemu nepomůžeme, když budeme někoho milovat zcela fanaticky, nebo se jej naopak úzkostně bát.

Když si pak do těchto rad místo člověka dosadíme smartphone, kontejnerovou loď, tryskové letadlo, družici, 3D tiskárnu nebo CNC soustruh, budou stále platné a užitečné. Zabrání nám v tom, abychom se stali nekritickými roztleskávači digitálních baronů nebo naopak nesmyslně strkali hlavy do písku a předstírali, že se bez technologií obejdeme. A také se pak možná budeme na kartonové krabice koukat s trochou větší hřejivosti, kterou si za své služby jistě zaslouží.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.