Pod čarou: Město nespasí vkusné reklamy ani nové koše. Problém je jinde

Poslední týdny a měsíce byly nabité zajímavými událostmi. Zdeněk Hřib si ještě před výstupem do čela Pirátů s gustem zakopal do odpadkového koše. Politici z německé AfD vyslovili názory na architekturu, které v jejich zemi již v jedné nepěkné etapě dříve rezonovaly. A Olšanské náměstí na pražském Žižkově prošlo rekonstrukcí, která mu dodala mnoho vkusu a kultivovanosti.

Zdánlivě nesouvisející události mají přece jen jednu sdílenou linku. Tak či onak se točily kolem sporů o to, jak mají vypadat domy, města a veřejný prostor. Prozrazují spoustu věcí o tom, kdo si osvojuje právo formovat oficiální definice vkusu, koho bychom rádi v ulicích viděli a koho z nich naopak vytlačili. A v neposlední řadě pomáhají v hledání odpovědi na zásadní otázku – proč je spousta nových budov tak zoufale ošklivá.

Začít můžeme za humny, tedy na onom žižkovském náměstí lemovaném panelákovým útesem. Budovy z počátku 80. let už byly v poněkud zašlém stavu a proti jejich rekonstrukci jako takové nejspíš nelze nic namítat. Ve výsledku z monumentálního paneláku zmizely barevné prvky a obklady, fasádu pokryla hladká paleta skla a šedi a tamní provozovny získaly nové vývěsní štíty – v uměřené minimalistické kombinaci černé a bílé, s jednoduchým písmem, přesně tak, jak to prosazují bojovníci s tzv. vizuálním smogem.

Patří mezi ně např. Veronika Rút, spoluautorka řady materiálů o kultivaci veřejného prostoru či webu vizualnismog.info, která na svém Facebooku novou tvář náměstí ocenila a podivila se, „v jakém dezolátu tam lidi zvládli fungovat tolik let předtím“. Mimoděk tím vystihla myšlení řady dalších architektů, designerů a urbanistů, kteří mají na tvář nejen českých měst silný vliv.

Strohost, čistota a uměřenost je pro ně náboženstvím, blikající barevná reklama peklem, a obyvatele města odhodlaně kultivují i přesto, že mnoho nových zásahů budí u laické veřejnosti přinejmenším rozpaky, jak to v souvislosti s rekonstrukcí Olšanského náměstí ještě před jejím začátkem hezky formuloval Blesk.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Na boji s vizuálním smogem není zdánlivě nic špatného a s řadou argumentů „čističů měst“ nelze nesouhlasit. Mnoho míst je stále pokryto neúměrně velkými a často i nelegálními billboardy, řvavé reklamy poškozují tvář historických budov a asi bychom našli shodu na tom, že duhové poutače na diskotéky na fasádu barokního domu na Staroměstském náměstí nepatří. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se tažení proti vizuálnímu smogu a za šedou uměřenost nezastaví na hranicích revíru Janka Rubeše a pokračuje i do míst, kde jeho přínos bývá dost sporný.

Antropolog Michal Lehečka v nedávno vydané publikaci Pravidla vkusu upozorňuje, že manipulativní je už samotný pojem vizuální smog. Kdyby se celá věc formulovala jako „určení toho, co je a není vkusné a kultivované“, zákonitě by to vedlo k otázce, kdo, proč a z jakého titulu tato pravidla určuje. Smog je ale něco jasně škodlivého, nezdravého a každý rozumný člověk se mu chce vyhnout.

Podobně záludné jsou i časté fráze o „polidšťování“ či „městě pro lidi“, kterými se novější generace architektů a urbanistů snaží vymezit vůči devadesátkovému chaosu. „Lidé“ působí jako univerzální termín, ale podoba onoho ideálního městského člověka většinou nikoliv náhodou přesně odpovídá hodnotám, koníčkům a estetickým preferencím společenské vrstvy, která tyto výrazy vnáší do debaty – tedy vzdělaných městských kreativních profesionálů ze střední třídy, zpravidla mileniálského věku. Jiné skupiny obyvatel do této definice nespadají, a jsou proto podvědomě vnímány buď jako zlé zájmové skupiny, které je nutné obrátit na svou stranu, nebo ubozí obyčejní lidé žijící v „dezolátu“, které je potřeba pro jejich dobro kultivovat a zlepšit jim vkus.

Sám oním „dezolátem“ na Olšanském náměstí léta procházím takřka denně, a i když si jistě zasloužil trochu úklidu a nového nátěru, nikdy by mě nenapadlo, že je ho nutné zkultivovat zrovna nápisy, proti kterým je běžný náhrobek explozí barev a grafické kreativity.

Lehečka podotýká, že v boji s vizuálním smogem estetika často začne předcházet funkci. Dobře je to vidět třeba v Manuálu pro kultivovanou Prahu, který sice dává majitelům obchodů spoustu rozumných rad, ale zároveň je na něm vidět, že jeho autoři nikdy nevedli trafiku, masnu nebo zlevněnku prodávající tři paštiky za cenu dvou a jejich ideální provozovnou jsou spíše butiky s autorskou módou. Manuál správně tvrdí, že kvalitně zpracovaná reklama se může stát trvalou částí kulturní krajiny města, jako třeba staré neony, jenže je také jasné, že kdyby je někdo chtěl na ulici namontovat dnes, přes ctitele bezpatkových písem by to jen tak neprošlo.

Strohý černobílý minimalismus ignoruje jakýkoliv historický kontext (i v dobách „šedivé“ panelákové normalizace bývala loga a reklamy docela barevné a rozevláté, a dnes by tak romantizovaná prvorepubliková Praha v mnoha místech připomínala doslova reklamou oblepený lunapark) i fakt, že určitý spontánní chaos k modernímu městu patří a dodává mu život a charakter. Důležitější ale je, že veřejný prostor po „kultivaci“ vypadá přesně podle estetických kritérií a hodnot jisté, relativně malé skupiny jeho obyvatel.

Obsese vizuálním smogem a čištěním veřejného prostoru není vedena jen sobeckým zájmem kreativní třídy, ale i její oprávněnou frustrací z nemožnosti změnit cokoliv opravdu důležitého. Nedávno na to upozornila Sofie Gjuričová, která v recenzi na knihu Karoliny Jirkalové Česká architektura v mezičase podotýká, že zásadní vliv na podobu současných měst mají především velcí soukromí investoři. Nejen Praha je stále developerským eldorádem a architekti či urbanisté jsou většinou odsouváni do pozice poradců, kterým je nasloucháno jen v případě, že to není na překážku byznysu. Nezbývá jim pak než měnit to, co ještě lze, a výsledkem jsou kromě křížových výprav proti barevným cedulím třeba i oblíbené změny městského mobiliáře.

Když se Zdeněk Hřib nedávno na sítí X pustil do pouličního vandalismu, nechtěl tím upozornit na (mizející) pirátskou nezkrotnost, ale udělat reklamu novým odpadkovým košům, které jsou vkusné, odolné, praktické a v pražských ulicích mají nahradit ty staré, zelené, plastové a údajně naprosto nemožné.

Ani na obměně košů či tramvajových zastávek není samo o sobě nic špatného. Nějakou zvláštní náhodou jsou ale nové pouliční prvky vždy černošedé, minimalistické a strohé úplně stejně jako zkultivované vývěsní štíty. A zase je to jen hra s estetickými preferencemi, která na výsledném dojmu mnoho nezmění.

Odpadkový koš není ošklivý kvůli tomu, že by byl zelený a plastový, ale proto, že jsou v něm smrdící odpadky a nejspíš ho nikdy nikdo neumyl. Kdyby sloužil jako výdejní box pro švýcarské hodinky, spojovali bychom si jej s úplně jinými významy. Nový vkusný černý ocelový kyblík pořád bude jen odpadkovým košem, ale město kvůli němu zase přijde o kus barvy a osobitosti.

Stejně se to má s oblíbenými výměnami laviček (kterých se lidé štítí kvůli tomu, že na nich vysedávají lidé bez domova, jejichž situaci ovšem nový design nevyřeší) a dalšími populárními aktivitami progresivních komunálních politiků, kteří sice nedokážou či nechtějí změnit nic na tom, že město připomíná kombinaci dálnice, parkoviště a obchoďáku, ale alespoň jeho elitám umožní procházku po náplavce opatřené jednotným vizuálním stylem.

Zušlechťovací aktivity mohou být dobře míněné, ale často slouží jako kamufláž neřešených problémů. Vizualizace nových ulic plných zeleně, kavárniček, cyklostezek, vkusných prodejen a krásných lidí působí jako ideální vize města budoucnosti, ale nikdy nedokážou zcela zakrýt otázky, na které odmítají odpovědět – tedy pro koho bude ono město určeno, kdo si v něm bude moci dovolit žít a kdo z různých důvodů skončí za jeho hranicemi.

Šedivý minimalismus začíná získávat negativní konotace. Nikoliv proto, že by byl sám o sobě nutně „ošklivý“ (sám se do role garanta vkusu rozhodně stavět nechci), ale protože je symbolem falše, společenských rozkolů a postupující gentrifikace, což budí odpor u lidí, kteří mají oprávněný pocit, že šedé a vkusné město přestává být jejich. Náhodou totiž není ani to, že v hospodě se zkultivovaným vývěsním štítem zákonitě zdraží pivo a na menu se ocitne něco trhaného a s redukcí a že nové šedé stěny a holé žárovky dávají jasně najevo, o jakou klientelu má vylepšený podnik zájem a kdo si má jít hledat jiný pajzl.

Architekt Peter Bednár v komentáři v novém čísle odborného magazínu ASB upozorňuje, že dominance šedi v současné architektuře a designu (zmiňuje i výstižný termín „gentrifikační šedá“) nemá žádný hlubší praktický důvod. Jde ale o snadno kopírovatelný styl a je především symbolem aspirací a vkusu zámožnějších společenských vrstev, které si strohost a minimalismus spojují s bohatstvím a úspěchem.

Varuje ale, že pokud jeho kolegové nepochopí, že šedi bylo dost, a nezačnou dominující styl sami promyšleně měnit, může se z barev a nevázanosti stát další z mnoha projevů rebelie proti systému a institucím, lidé se do reformy plné barev a ornamentu pustí živelně a sami a architektonická obec přijde o důvěru.

V tomto kontextu stojí za pozornost poslední ze zmiňovaných nedávných událostí, tedy ono architektonické blouznění německé AfD. Spolková země Sasko-Anhaltsko příští rok plánuje oslavit sté výročí přesunu slavné uměleckoprůmyslové školy Bauhaus do města Dessau. Politici z řad AfD ovšem v tamním parlamentu Bauhaus označili za „úchylku modernity“ a neúspěšně vyžadovali, aby se místo oslav přikročilo ke „kritické analýze“ odkazu Bauhausu.

Vlna pohoršení se následně zvedla především proto, že zástupci AfD takřka slovo od slova kopírovali rétoriku nacistů, kteří Bauhaus ve 30. letech minulého století donutili k ukončení činnosti (mimo jiné padala slova o tom, že architektura Bauhausu je uniformní masa rozpouštějící regionální specifika nebo že Bauhaus „znásilňoval lidskou potřebu domáckosti“). Na tom bohužel není nic překvapivého (v řadách AfD je tento inspirační zdroj tradičně dost populární), ale problémem je zejména to, že staronový útok na modernistickou architekturu může u části veřejnosti úspěšně zarezonovat.

Vyjádření AfD má samozřejmě ideologický podtext, protože levicové, reformní a mezinárodní koncepty Bauhausu jsou v přímém rozporu s politikou radikální pravice, ale na úrodnou půdu může dopadnout paradoxně proto, že současná „moderna“ tyto ideové kořeny dávno ztratila.

Pro vysvětlení je nutné přikročit k určité zjednodušující zkratce. V očích laické veřejnosti se mnohdy může ztrácet rozdíl mezi jednotlivými školami, směry a vývojovými fázemi moderní architektury 20. století a pod vágní nálepku „moderny“ se vleze vše, co je jaksi hranaté, betonové, skleněné, šedé a strohé. Tento typ architektury dnes v ulicích zpravidla reprezentují nové developerské kreace, nikoliv vzácnější příklady budov ze 30. let. U nových kancelářských paláců může kolemjdoucí snadno dojít k dojmu, že jde skutečně o onu monotónní masu ubíjející lidskost a lokální charakter, a začne si tak notovat s ultrapravicovou rétorikou.

Potíž je v tom, že jakákoliv architektura či design nenabývá smyslu sama o sobě, ale jen prostřednictvím hlubšího záměru či ideologie, která vedla k výsledné stavbě či výrobku. V českém kontextu to popisuje zmiňovaná kniha Karoliny Jirkalové, která upozorňuje, že se při porevoluční architektonické „kultivaci“ české veřejnosti často odkazovalo k meziválečné moderně, ale odhlédlo se od původních avantgardních (a pro polistopadovou náladu nevhodných) kořenů, čímž se celý styl redukuje na samoúčelnou formu.

Stejnému fenoménu se věnuje britský novinář a spisovatel Owen Hatherley, který ve své knize Militantní modernismus pro současné šedivé lofty, galerie, obchodní domy či kancelářské komplexy používá ironický výraz „IKEA modernismus“.

Naráží tím na skutečnost, že současní architekti naložili s odkazem meziválečné moderny úplně stejně, jako to v oblasti designu provedl švédský nábytkářský gigant – z věcí a budov, které byly dříve zamýšleny jako prostředky k systémové změně a zlepšení života širokých lidových mas (např. kuchyňská linka byla původně vynálezem pro sociální bydlení), se stal zaměnitelný artefakt spotřební kultury, což se pak promítlo do jejich symbolické i hmatatelné prázdnoty a odpudivosti.

Forma oproštěná od původního záměru mnohdy nabývá úplně jiné asociace – platí to třeba i pro gotické katedrály. Hatherley tak upozorňuje, že když se z modernismu (coby dříve politického reformního projektu) stal symbol nedostupného luxusu vyšší střední třídy, řadě lidí přestal dávat smysl a následkem je odpor a podezřívavost.

Ilustruje to skutečností, že i v kulturně dost konzervativní Británii poválečných let vzali lidé na milost nové odvážné stavby včetně tolik proklínaného (a přitom v interiérech často překvapivě hřejivého a útulného) brutalismu, protože byly zamýšleny pro zlepšení veřejného blaha. Když ovšem tyto asociace ztratily, změnily se i nálady veřejnosti.

Počáteční myšlenka se promítá do architektury, nikoliv naopak, a nelze tak například říct, že by moderna musela být vždy progresivní a levicová a historizující styly konzervativní a pravicové (jak to dnes šíří řada twitterových mudrců). Podstatné je, že záměr tvůrce nakonec vždy tak či onak vypluje na povrch.

Když je smyslem nového bytového komplexu jen zhodnocení investic, bude budit pozitivní dojem maximálně u podílníků příslušného realitního fondu, i kdyby se jeho architekt snažil sebevíc. A když je jediným záměrem strohé černobílé cedule, zastávky či koše to, aby kultivovala pro kultivovanost a uspokojovala estetická kritéria specifické části společenských elit, logicky jí to také mnoho fanoušků nepřinese.

To, zda je něco kultivované a estetické nebo ošklivé a škodlivé, je určeno především skutečným záměrem a funkcí dané věci, nikoliv její fyzickou formou. Pokud myšlenka v pozadí stojí za starou bačkoru, na tváři města a veřejného prostoru se to nevyhnutelně projeví skutečnými či pomyslnými skvrnami, které nezmizí, ani kdybychom je natírali na šedo třikrát do týdne. Paneláky mívají jejich obyvatelé rádi nikoliv díky či navzdory jejich šedi a strohosti, ale proto, že se v nich levně a pohodlně bydlí. A většinou pak ani nevadí, když náhodou někdo v krámu v přízemí prostřednictvím blikající neonové cedule nabízí neodolatelné MÁSLO V AKCI ZA 49.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.