Pod čarou: Kritické myšlení dezinformátory neporazí. Mají ho víc než dost

Téma dezinformací a jejich společenských dopadů je nesmírně široké. Na akademické půdě se o něm často diskutuje na sofistikované úrovni, ale jak už to se složitými tématy bývá, do laické debaty prosakují ve velmi zjednodušené podobě.

I po více než patnácti letech od rozmachu moderních sociálních sítí (a s nimi i nových podob dezinformací) tak politici, novináři i četní aktivisté dokola opakují mantry, jejichž účinnost a pravdivost je rok od roku pochybnější.

Typický příběh zní stále přibližně takto: Na jedné straně stojí tábor vědy, faktů a kritického myšlení, a proti němu klika manipulátorů, populistů a nevzdělaných a důvěřivých lidí, již naivně uvěřili různým lžím a bludům, které jsou v jasném rozporu s realitou. Nejlepší taktikou boje s dezinformacemi je proto pečlivá práce s fakty, vyvracení nepravd a posilování mediální gramotnosti a kritického myšlení, díky čemuž nakonec pomýlené masy pochopí své chyby a všichni se znovu vrátíme do racionálního světa a tím také zachráníme demokracii.

Bohužel se ukazuje, že tento příběh tak docela neodpovídá skutečnému stavu věcí a z něj odvozené taktiky mohou situaci někdy ještě zhoršit. Vychází totiž z mylných předpokladů o nás samých a často přehlíží nebo ignoruje cesty, jakými si vytváříme představu o realitě a proč se vlastně rozhodujeme některé věci považovat za pravdivé. A v poslední době vyšlo hned několik zajímavých knih a studií, které tuto důležitou mezeru zaplňují a na přehlížené otázky nabízejí zajímavé odpovědi.

Jedním z nejdůležitějších nejistých východisek je přesvědčení o existenci zmiňovaných, navzájem neslučitelných táborů, tedy empirické vědy stojící v opozici k iracionální víře a bludům. Ve skutečnosti mezi nimi mohou být menší rozdíly, než by se mohlo zdát. Často jeden doslova podmiňuje existenci druhého a ve vzájemné symbióze už existují stovky let.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Velmi dobrým příspěvkem do debaty je v tomto ohledu loni vydaná kniha They Flew: A History of the Impossible, ve které se historik Carlos Eire zaměřil na poněkud bizarní a z hlediska dějin zdánlivě nepodstatný fenomén – případy zázračných levitací mnichů a jeptišek, ke kterým v Evropě docházelo mezi 16. a 18. stoletím.

Jiné zdánlivě nemožné události, jako například zázračná uzdravení, ještě mohou být očima moderní vědy vysvětlitelné, ale levitace je natolik absurdní jev, že se mu historici většinou vyhýbají úplně nebo jej zametají pod koberec frázemi o tom, že k nim došlo „údajně“ a že ve výsledku vlastně není podstatné, jestli se daný svatý při modlitbách skutečně vznesl ke klenbě kostela či nikoliv.

Eire ovšem tento přístup zpochybňuje a konstatuje, že něco nemůžeme označit za nemožné a iracionální, když to v kontextu dané doby, místa, společnosti a představ o podobě světa možné a smysluplné bylo. Jinak totiž jen těžko pochopíme skutečné dopady a význam daného jevu. Jinými slovy je potřeba psát i historii nemožného, a proto v titulu jeho knihy nenajdeme otazník – ať už si o tom myslíme cokoliv, závěje očitých svědectví a dobrozdání dobových autorit ukazují, že daní světci zkrátka letěli.

Pokud na dobovou realitu přistoupíme v mantinelech dobového myšlení, ukáže se, že spousta našich představ o sporu vědy a bludů vůbec neodpovídá tehdejší ani dnešní společenské situaci.

Eire podotýká, že k údajným zázrakům sice docházelo již od počátků křesťanství, ale případy levitací se začaly množit v době, kdy začala sílit renesanční věda a později i osvícenské myšlenky, a kdy zároveň katolická církev musela čelit sílícímu vlivu reformace. Zázraky už tak nebylo možné opírat jen o čistě náboženské argumenty (protestanti je navíc zpochybňovali a levitace byly v jejich očích především projevem čarodějnictví) a paradoxně se začaly dokazovat i empirickými metodami.

Církev zpřísnila proces svatořečení a zavedla i pozici tzv. ďáblova advokáta, který rozporoval údajné zázraky potenciálního svatého a hledal nejrůznější argumentační díry, nejasnosti či falešná svědectví – zdánlivě tedy zázraky zpochybňoval, ale ve výsledku jim dodával větší důvěryhodnost a nezpochybnitelnou racionální podstatu.

Dílčí individuální zázrak mohl být klidně prohlášen za omyl a blud, ale kostru celého ideového systému a jeho pojetí reality (v tomto případě tedy učení katolické církve) to ani v nejmenším nenarušilo, právě naopak.

Víra v zázraky začala s moderní vědou překvapivě dobře soužít a otázkou je, zda má vůbec smysl používat zavádějící výrazy „víra“ či „věřit“. Dané jevy byly zkrátka mnohými lidmi považovány za součást reality, která v sobě mohla obsáhnout zdánlivě neslučitelné věci – Eire zmiňuje, že k řadě případů levitace docházelo i v době, kdy už se díky poznatkům vědy vznesly k nebi první horkovzdušné balony, a v očích mnoha lidí nemusely být oba typy levitace ve vzájemném rozporu.

Tato historická zkušenost ukazuje, že sílící vědecký pokrok bývá doprovázen i zuřivou protireakcí, a že vědeckými metodami (nebo jejich imitací) lze do rámce existující reality našlapat leccos – létající jeptišky mohou existovat i v rámci střízlivé vědecké modernity.

Argument, že dezinformace sílí kvůli lidské naivitě, důvěřivosti, iracionálním emocím a nedostatku kritického myšlení, tak ztrácí půdu pod nohama, a nabízí se otázka, jestli posedlost kritickým myšlením a vědeckým dokazováním a odpor k důvěřivosti naopak moc dezinformací neutvrzuje a neposiluje.

Představy o realitě, jejichž zrod Carlos Eire popisuje na příkladu raně novověkých zázračných levitací, přetrvávají do současnosti a odráží se i v myšlení a fungování dnešní konspirační scény. Dobře to ukazuje studie medioložky Alice Marwick, která se ve svém výzkumu zabývá stoupenci konspirační teorie (či spíše celého konspiračního univerza) QAnon.

Ti svou vizi světa rozhodně nezakládají na slepé víře a emocích, ale naopak také kladou silný důraz na kritické myšlení a výzkum. Brojí sice proti mainstreamovým médiím i zavedeným vzdělávacím a výzkumným institucím a pracují s „alternativními fakty“, které se ale také snaží vytvářet a kolektivně ověřovat empirickými metodami. Proti oficiální expertize kladou tu vlastní, která ovšem alespoň zdánlivě využívá stejné postupy a logiku.

Ve výsledku nejde o to, jestli jsou tato alternativní fakta pravdivá. Podstatné je, že staví na systematickém výzkumném procesu, a i ty nejšílenější domněnky tak nakonec působí zcela uvěřitelně a nevyvratitelně – úplně stejně jako oni levitující svatí.

Hnutí, mezi jehož oblíbené fráze patří i „do your own research“, tedy dbej na vlastní výzkum, rozhodně nelze nařknout z nedostatku kritického myšlení nebo nezájmu o informace, a rada „důvěřuj vědě“ ničemu nepomáhá – dotyční už to dávno dělají, jen si tvoří vědu vlastní a tu oficiální dovedně zpochybňují.

Marwick v této souvislosti zmiňuje nepříjemný fakt, na který by řada současných bojovníků s dezinformacemi ráda zapomněla, ale nelze jej ignorovat – statut důvěryhodného experta či vědce nikdo nezískává jaksi mechanicky a od přírody, ale potvrzují jej zavedené vzdělávací, výzkumné i politické instituce. Když je víra v tyto instituce nulová, slábne i statut experta, a na jeho místo se snadno dostane jiná autorita z pokřiveného světa za konspiračním zrcadlem.

Zjištění, že svět bludů a konspirací neexistuje mimo rámec racionální, vědecky prokázané reality, ale docela dobře se mu daří přímo v jejím středu, může celkem pochopitelně vést k pocitům zoufalství a bezvýchodnosti. Ty velmi sžíravě popisuje jiná nedávno vydaná povedená publikace – kniha Doppelganger: A Trip Into the Mirror World od kanadské publicistky a filmařky Naomi Kleinové.

Ta se rozhodla popsat svou zprvu humornou, jenže postupně čím dál víc nepříjemnou zkušenost s tím, jak ji zejména v online debatách lidé často zaměňují s americkou feministickou autorkou a v poslední době především konspirační teoretičkou Naomi Wolfovou. Obě Naomi jsou si podobné nejen jménem, ale s přimhouřenýma očima i věkem a vzhledem, a navíc se věnují do jisté míry podobným tématům.

Kleinová ve svých knihách varuje před odvrácenou stranou reklamního průmyslu a globalizace (No Logo), klimatickou krizí (This Changes Everything) nebo nenasytnými korporacemi a neoliberálními politiky, kteří se derou k moci v závěsu za různými globálními krizemi (The Shock Doctrine). Wolfová se původně v 90. letech profilovala jako liberální feministka, ale pak se začala propadat do spirály konspiračních teorií a radikálně pravicového populismu, a v době covidové pandemie již byla výraznou postavou dezinformační scény.

Kleinová se nad zaměňováním se svou „dvojnicí“ nejprve pohoršovala a nechápala, jak si ji někdo může plést s ženou, která má zjevně zcela opačné názory a pohybuje se v naprosto odlišných společenských a politických kruzích. Zatímco sama své knihy opírá o relevantní výzkumy a fakta, Wolfová operuje ve světě pošahaných teorií a domněnek, a zdánlivě spolu tedy nemají nic společného. Pak jí ale začalo docházet, že spolu přesto něco společného mají a Wolfová je skutečně její dvojnicí v onom alternativním světě za zrcadlem.

Stejně jako řada jiných konspirátorů, i Wolfová svou vizi reality zprvu staví na faktických základech – jen ji pak rozvíjí do přehnaných či zcela fantastických závěrů. Kleinová ve své Šokové doktríně popisovala, jak si po válkách, revolucích či živelných katastrofách namastí kapsy mezinárodní kapitál, kdežto běžní lidé většinou skončí s oslabenými právy, a jak často vlády a korporace v zákulisí intrikují v touze po větší moci a vlivu – v bouřlivé dekádě po 11. září 2001 takovýchto odhalení v médiích ostatně vyplouvalo víc než dost. Snadno pak lze uvěřit spekulacím, že konspirace sahají ještě dál, než tušíme, a pole pro šíření dezinformací a lidi jako Naomi Wolfovou se otevírá naplno.

Neustálé střety a záměny s nepříjemnou dvojnicí vedou Kleinovou k úvahám o tom, nakolik jsou Wolfová a další obdobní aktivisté jejím alternativním odrazem nebo dokonce nechtěným výtvorem, a mimo jiné dochází i k závěru, který je dost podstatný pro aktuální debatu o dezinformacích – na rovině společenského vnímání mohou existovat různé koncepce reality, které mohou mít svá vlastní fakta, experty i lidskoprávní aktivisty, a které lze zvenčí jen těžko narušit nebo zpochybnit.

Silnou roli v tom sehrála pandemie covidu, která lidi po celém světě oprávněně vystrašila, uzavřela v domácnostech a donutila strávit víc času na sítích, a také ukázala, jak je náš svět křehký a jak snadno a nečekaně se může proměnit.

Konspirační teorie a bludy sice existovaly i dřív, ale často měly roztříštěnou podobu a nemusely se vždy nutně spojovat v ucelené systémy. Pandemie ale byla pro spoustu lidí prvním setkáním se skutečným konspiračním univerzem, které poskytuje všeobjímající vizi reality – takřka vše od původu viru přes národní i globální lockdowny až po nošení roušek a vakcíny šlo zdůvodnit konspiracemi, které spolu jasně souvisely a dohromady dávaly hrozivý obraz světa, ve kterém se spiknutí elit snaží sebrat lidem i poslední práva a svobody.

Stoupenci nejrůznějších konspirací vytvořili aktivní komunity, které se také staly ideálním prostorem pro verbíře politických extremistů, a i když jejich původní obsese vakcínami či rouškami dávno přešla a někteří třeba i uznali, že očkování může fungovat a rouška není zbytečnost, na celkové podobě a síle jejich alternativní reality už to nic nezměnilo.

Dobře to popisuje třeba tato reportáž o nedávných rasistických nepokojích a pogromech ve Velké Británii, kterých se často účastnili lidé, již nemají žádné přímé spojení s radikální pravicí, ale protiimigračními panikami a dezinformacemi nasákli právě v online debatních skupinách, které původně bojovaly proti očkování či lockdownům.

Kleinová tak v konfrontaci se svou konspirační alternativní dvojnicí dochází k podobnému zjištění, jaké v dobách létajících svatých vypozorovává Carlos Eire – víra v zázraky (či jinou terminologií dezinformace a nepravdy) se netočí jen okolo toho, jestli je pravdivá jedna konkrétní věc či teorie, ale vztahuje se k celým fikčním světům, které přijímáme za své a pak se z nich jen velmi obtížně dostáváme ven.

Antropolog Manvir Singh k tomu nedávno ve velmi zajímavé eseji pro New Yorker dodává, že aby potíží s dezinformacemi nebylo málo, vše se ještě dál komplikuje tím, že lidé věří ve dva různé typy názorů či přesvědčení (beliefs) – faktické a symbolické. Zatímco ty faktické jsou nepopiratelnou součástí hmatatelné reality a nepochybuje se o nich, symbolické mají především společenskou a politickou úlohu a s těmi faktickými nemusí mít nic společného.

Lze tak uznávat, že vakcíny skutečně léčí, a zároveň být přesvědčen o tom, že jsou součástí globálního spiknutí usilujícího o ovládnutí lidstva – první fakt nám umožňuje pohodlné fungování v praktickém každodenním životě, ten druhý má společenskou roli, utužuje komunitu podobně smýšlejících lidí a dává vysvětlení toho, jak svět a realita funguje. Symbolická přesvědčení v sobě dokážou spojovat zdánlivé paradoxy, neslouží k empirickému studiu reality a můžeme si je podržet spolu s faktickým přesvědčením, které nasvědčuje něčemu úplně jinému.

Pokud tak někomu vyvrátíme jeho víru v nějaký dílčí blud na faktické rovině, stále si ji může podržet na té symbolické, a navíc to nejspíš nijak nenabourá jeho celkovou vizi světa – notabene když k ní jako zmiňovaní fandové QAnon došel pečlivým výzkumem, srovnáváním dostupných fakt, spoléháním na „experty“ a kritickým myšlením, tedy přesně tak, jak by mu to poradili mnozí amatérští bojovníci s dezinformacemi.

Pokud si uvědomíme, že naše racionální fakta jsou součástí široké komplexní víry v nějakou podobu světa, dojde nám, že fact checking, kritické myšlení a vyvracení bludů možná opravdu nejsou ty nejlepší cesty k potírání dezinformací. I svět vědy a faktů je založen na sdílené víře. Žádný misionář neobrací ovečky na víru vědeckými důkazy o tom, že Kristus skutečně chodil po vodě, ale atraktivitu své vize podmiňuje úplně jinými prostředky – a ty je možné aplikovat právě i v boji s dezinfem.

Jen málokdo se snadno vzdá celé symbolické konstrukce reality, kterou si pracně vybudoval, a v žádném případě to neudělá, pokud advokátům protistrany vůbec nedůvěřuje. Singh tak ve své eseji opakuje postřehy řady vědců, kteří konstatují, že dezinformace nejsou problémem, ale jen symptomem, a nejlepší taktikou boje je změna sociálních podmínek, ze kterých dezinformační vize reality vycházejí.

Zní to paradoxně, ale pokud se máme shodnout na nějaké sdílené a funkční vizi reality (a nejlépe tedy té, která odpovídá aktuálnímu vědeckému poznání), vůbec v tom nemusí pomoci kritické myšlení, ale naopak přesně to, před čím řada aktivistů v dobré víře varuje – tedy víra, či ještě lépe řečeno důvěra v relevantní experty, autority, politiky a potažmo i celou společnost okolo nás.

Singh to rozvádí pomocí pěkného příměru, že pokud nám bouřka odnese rozpadlou a prohnilou střechu, na vině nejspíš není vítr, ale člověk, který ji nechal zchátrat do takového stavu.

Politici, kteří nechávají upadat respektované instituce a vzájemná pomoc a solidarita je pro ně sprosté slovo, pochopitelně mnoho důvěry nevzbuzují, a jen těžko mohou někoho obrátit na svou vizi reality – jinými slovy např. vlády, které politikou škrtů dávají najevo, že na ně občané nemají spoléhat a radši se o sebe mají postarat sami, se nemohou divit, že nejsou moc atraktivním „misionářem“ a jejich aktivity v boji s dezinformacemi se dostanou do problémů už v zárodku.

Na společenské úrovni existují různé vize a podoby reality (i když si na mnohé z nich nelze sáhnout, jako na ony létající mnichy nebo spiklence strkající čipy do vakcín), a tou nejatraktivnější bývá vždy ta, jejíž zastánci vzbuzují nejvíc důvěry a můžeme se na ně (alespoň zdánlivě) spolehnout – a pokud tyto vlastnosti nemají, sebevětší hromady fakt, výzkumů a precizních argumentů jim v jejich boji za pravdu nepomohou.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.