Pod čarou: Krevetový Ježíš a děsivá prasátka. Lidé zírají na digitální brak

Populární kultura usiluje o co nejširší přístupnost a atraktivitu. Tradičně jí tedy dominují relativně líbivé, jednoduché a srozumitelné věci, které mají největší šanci na úspěch u masového publika. Pokud už se v ní objevují absurdity a podivnosti, většinou se jedná o průsak z prostředí různých subkultur a umělecké avantgardy, nikoliv řídicí princip. Jenže nejen v prostředí digitálních platforem se toto schéma začíná čím dál víc rozpadat.

Nejrůznější „bizáry“ patřily k internetové kultuře odjakživa. Většina digitálních generací tak důvěrně zná logiku memů, absurdních vtípků a popkulturních koláží, bez kterých si prostředí sociálních sítí už asi ani nedokážeme představit.

Všichni už jsme se také někde na spodní hraně méně kvalitních webů setkali s tzv. chumboxy, tedy spamovými reklamními bannery, které lákají ke kliknutí prostřednictvím různých podivných či nechutných obrázků deformovaných těl, zvířat a jiných záhad. A v poslední době se zdá, jako by na internetu byly jakž takž smysluplné vtípky čím dál víc vytlačovány právě tímto typem absurdit prodávajících pilulky proti plešatosti.

Tradičním semeništěm bizáru bývají facebookové stránky a skupiny, kde se také začal rychle projevovat nový znepokojivý trend. Výzkumníci z americké Stanfordovy univerzity si všimli, že čím dál víc obsahu úspěšných facebookových stránek tvoří AI generované obrázky se srdceryvnými výjevy s dětmi, atraktivními ženami anebo praštěnými náboženskými motivy typu Ježíše vytvořeného z krevet, těstovin či plechovek od limonády.

Reportéři technologického webu 404 Media zjistili, že velká část uživatelů lajkujících a sdílejících tyto obsahy zřejmě nedokáže rozeznat jejich AI původ a často si myslí, že jde o skutečné fotografie. Naivních či digitálně méně gramotných lidí ovšem bylo na sítích odjakživa hodně a samo o sobě to ještě nevysvětluje, proč vlna AI obrázků sílí tak rychle.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Důležitou roli zjevně hraje fakt, že pokud začnete AI obrázky lajkovat, facebook vám začne nabízet další stránky s AI obsahem (čímž se mimochodem usvědčuje z toho, že jej dokáže velmi dobře rozeznat). Tvorba AI braku je také mnohem rychlejší než publikace toho „lidského“ a záplava syntetického obsahu tak může dál nabírat na síle.

Skutečným účelem těchto facebookových stránek je propagace nejrůznějších digitálních podvodů a lákání uživatelů k prokliku na spamové stránky plné reklamních bannerů. Vedle toho ale mají i další, méně zjevné škodlivé vlivy. Nejen facebook se kvůli nim mění v neživou „zombie“ platformu, kde pod robotickými obrázky debatují další boti. Vlna vizuálního braku také zásadně ovlivňuje kulturu a Kristus kázající korýšům je navíc jen špičkou ledovce – jde o proces, který probíhá napříč celou digitální krajinou a pro jeho pochopení je potřeba se vrátit trochu hlouběji do internetové historie.

Nové formy zneklidňujících internetových podivností se začaly do centra pozornosti dostávat už někdy v polovině minulé dekády, kdy si rodiče i odborníci všimli, že na zdánlivě nevinných YouTube kanálech se zábavnými animáky pro děti něco není v pořádku. Mezi původními epizodami populárních seriálů typu Prasátko Peppa či Tlapková patrola se začaly objevovat nové nápodoby, které byly v lepším případě nekvalitní brak a v tom horším obsahovaly násilí, děsivé scény a další znepokojivé prvky, které by v příbězích pro předškolní děti rozhodně být neměly.

Zčásti mohlo jít o nevhodné vtipy, některá videa mohli mít na svědomí lidé, kteří skutečně zkoušeli ubližovat dětem, ale většina tohoto obsahu nejspíš vznikala a stále vzniká coby banální podnikatelská aktivita. Jeho tvůrci se naučili parazitovat na nezodpovědných nebo digitálně nezkušených rodičích, kteří své děti nechají celé hodiny na tabletu či telefonu zírat do automatického youtubového feedu s pohádkami. Samozřejmě tam totiž sledují i reklamy a oči batolat přilepené k podivnostem na obrazovce jsou skvělým nástrojem k rýžování příjmů ze zobrazované inzerce.

Umělec a mediální teoretik James Bridle už v roce 2017 v povedené eseji upozorňoval, že navzdory tvrzením Googlu a dalších firem nejsou jádrem problému nekalé praktiky podvodníků, kteří by jen zneužívali díry v systému. Příval znepokojivého či otevřeně škodlivého braku je totiž přímo umožněn a způsoben fungováním jejich algoritmu, který je optimalizován pro dosažení co největší sledovanosti a zisku. Odpudivé animace se tak z pohledu stroje stávají tím naprosto nejefektivnějším obsahem, který je potřeba dětem ukazovat.

Stejné taktiky je navíc možné uplatnit i na dospělé uživatele, pro které jsou podivnosti a provokující nesmysly také účinnou vábničkou. A protože Prasátko Peppa už mezi třicátníky přece jen tolik nefrčí, spammeři si pro lákání dospělého publika rychle našli jiné kanály.

Pokud stejně jako já trávíte nezdravé množství času scrollováním skrz TikTok či Reels, určitě jste už někdy narazili na kuchařská videa, která zdánlivě nedávají žádný smysl. Vše nejdřív začíná jako nevinná příprava klasického receptu. Pak ale začnou do hrnce padat zcela nevhodné suroviny, jídlo se opakovaně zapéká a smaží, a i když je to celé absurdní a provokující, od gastronomického zločinu pořád nemůžeme odtrhnout oči.

Do investigace tohoto virálního žánru se v roce 2021 pro web Eater pustil Ryan Broderick. Všiml si, že dobré video s receptem (ať už skutečným nebo „falešným“) má zpravidla stejnou dramatickou strukturu jako každý jiný prank čili internetový fórek. Na začátku je rozehrána scéna vzbuzující zvědavost (kuchař začne nadívat koláč špagetami), postupem času přicházejí další otazníky a absurdity (posype to gumovými medvídky), napjatě čekáme, až je na konci vtip „aktivován“, a pak dojdeme k pointě, v tomto případě tedy finálnímu odpudivému blafu.

Úspěšné online video si na rozdíl od fotografického či obrázkového memu nevystačí s prvotním zaujetím a musí být optimalizováno pro co nejdelší dobu sledovanosti, a k tomuto účelu se právě recepty výborně hodí. Není divu, že se v této oblasti začali prosazovat tvůrci, kteří již měli zkušenosti s jinými typy virálního multimediálního obsahu – Broderick odhalil, že za velkou částí nejvirálnějších kuchařských videí tehdy stál tým několika australských kouzelníků, kteří pochopili, že kuchtění nechutností funguje úplně stejně jako tahání králíků z klobouku.

Atraktivitu kuchařských zločinů podporuje i řada dalších faktorů. Většina světa si ráda dělá legraci z toho, že bílí lidé neumí vařit, a roli hraje i to, že výchozím kanálem pro tato videa kupodivu ani dnes není populární TikTok, ale „boomerský“ Facebook, jehož starší publikum, delší videoformáty a všeobecný úpadek a chaos jsou pro nakopnutí virálního receptu ideální živnou půdou (stejně jako u zmiňovaného krevetového Krista). V jádru věci je ale pořád logika algoritmu facebookového (či jiného) feedu, který nemá žádné vědomí, vkus ani ponětí o realitě, a smažení nesmyslů je z jeho pohledu obsah se skvělou sledovaností a spoustou aktivních diskutujících a sdílejících uživatelů.

Hororové imitace Tlapkové patroly i bizarní recepty musely ještě před pár lety vznikat „ručně“, a i když šlo o nenáročnou a rychlou tvorbu, stále ji nebylo možné plně automatizovat a tím i zrychlit. To se ale změnilo po nedávném nástupu generativních AI nástrojů, kvůli kterým se stavidla bizáru mohla otevřít naplno.

V oblasti provokujícího vaření se to projevilo nástupem videí, která jsou doprovázena strojovým AI hlasem čtoucím lámaný komentář zjevně vytvořený AI překladačem. V některých případech je možné, že AI vygenerovala i předváděné recepty. Bloger Max Read si ve své analýze všímá, že za nejpopulárnějšími kanály s tímto typem videa stojí brazilské produkční společnosti, což vede k několika zajímavým závěrům.

Je zřejmé, že automatické překladače, hlasy a titulky nejen obecně velmi usnadnily rychlé vytváření brakového videa, ale také otevřely nové možnosti tvůrcům z neanglicky mluvících rozvojových zemí, kde může být tvorba virálního obsahu ještě mnohem lepší byznys. Naplno se tak projevilo, že většinu uživatelů internetu tvoří lidé z regionů mimo globální Západ, kteří byli dříve na sítích méně viditelní kvůli dominanci amerických tvůrců a publika.

Za velkou část bizarnosti těchto videí tak nemůže jen samotná AI, ale i nejrůznější kulturní rozdíly (některá z předváděných jídel přijdou Brazilcům mnohem méně podivná než Američanům) a také nepřesnosti a dvojsmysly vytvořené strojovým překladem doprovodného komentáře. V každém případě je ale výsledkem mimořádně nesmyslná, někdy vtipná, jindy provokující, ale spolehlivě hypnotická koláž, která by bez pomoci AI nástrojů nikdy nemohla tak rychle vzniknout a zaujmout.

Bizarnost, podivnost a absurdita se díky logice algoritmů staly účinnou cestou k větší viditelnosti na digitálních platformách, což v konečném důsledku převrací v úvodu zmíněné schéma – pro úspěch v kulturním mainstreamu už najednou není potřeba čistota, líbivost a srozumitelnost, ale naopak agresivní nesmyslnost a znepokojivost.

Není to proto, že by šlo „od přírody“ o tak zajímavý obsah – kdyby tomu tak bylo, krevetového Ježíše by už dávno před internetem tiskly na každé stránce i papírové noviny. Záplava absurdit je přímým důsledkem automatizace vkusu, který ale stroj nemůže v lidském smyslu slova nikdy mít, a před oči nám tak předkládá věci, které by sebezvrhlejší lidský kurátor nikdy v této podobě a množství nedoporučoval.

Read to ilustruje trefnou spekulací o tom, že pokud se kvalita AI obsahů bude dále zlepšovat a dosáhne zdánlivého realismu, pak se paradoxně stanou mnohem nudnějšími a méně populárními, protože už nebudou mít onu algoritmem tak ceněnou atraktivní podivnost.

Na první pohled by to mohlo potvrzovat názor, že podoba kultury je formována technologiemi, a lidé proto budou vždy ve vleku nových vynálezů, které nám vnucují své nelidské a obtížně pochopitelné hodnoty a preference. Do jisté míry se s tímto pohledem ztotožňuji a také si nemyslím, že by šel snadno vyvrátit protiargumentem, že AI nástroje jsou vytvořeny lidmi a mají v sobě zakódovány jejich priority – i tak mají svými tvůrci zcela nepředvídatelné dopady, jako je třeba výše popsaná nová ekonomika digitálního bizáru.

Zároveň ale nelze lidské publikum považovat za zcela bezmocné a vydané napospas algoritmickému braku. Jakékoliv vnější vlivy vždy vyvolávají protireakci a i internetové podivnosti si stále více začínáme přetvářet ke svému obrazu.

Projevem tohoto procesu je třeba rozmach digitální estetiky označované pojmem corecore, která si libuje právě v záměrné absurditě, nesmyslnosti a chaosu – typickým příkladem mohou být růžová koťátka ládující se mikroplasty, jakékoliv texty přezpívané AI hlasy nebo třeba nečekaná virální popularita obskurní čínské chemické továrny Donghua Jinlong, kterou nedávno rozebíral reportér New Yorkeru Kyle Chayka.

Ten podotýká, že styl corecore memů už na rozdíl od starších žánrů není založen na jasném vtipu, provokaci či roztomilosti. Stojí právě na záměrné absurditě, která se posiluje tím, že jde o multimediální formáty, kde lze dál vrstvit hudbu, video a titulky pro dosažení ještě praštěnějšího výsledku. Do velké míry jde o přímou reakci na vlnu strojově vytvářeného obsahu (kromě reklam třeba i populárních ASMR videí) a výsledný poťouchlý humor a sociální kritika vychází z toho, že se lidé snaží mluvit jako stroje, které se snaží mluvit jako lidi.

Chayka označuje corecore za novou formou dadaismu, a rozhodně to není jen volný příměr. Stejně jako dadaismus, i corecore se snaží o vystižení podstaty soudobé společnosti. A když svět plný nových technologií a politického chaosu přestává dávat smysl (jako tomu bylo i ve 20. letech minulého století), odpovědí může být právě hravá absurdita.

Obliba bizáru může být navíc i reakcí na mainstreamový vkus poslední dekády, ve které v oblasti interiérových dekorací, webového designu a řadě dalších kulturních sektorů dominoval šedivý minimalismus a uniformita. Logicky pak sílí touha po pestrosti a maximalismu, a jejich nejdostupnějším zdrojem může paradoxně být právě digitální bahno algoritmických absurdit.

Abychom ale dokázali tyto vlivy tvůrčím způsobem zpracovat a sílící vlnu AI podivností využili ke svému prospěchu nebo alespoň zábavě, neměli bychom zapomínat, že věci, které na digitálních platformách vidíme, se tam neocitly jen proto, že „se to lidem líbí“. Velká část mainstreamové kultury a digitální estetiky je formována strojovým viděním světa a zištnou snahou o upoutání pozornosti. A pokud tento stav nekriticky přijmeme jako přirozený, snadno se nám může stát, že skončíme jako batolata nepřítomně zírající na nekonečný proud hypnotických růžových prasátek.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.