Pod čarou: Když nevidíme pod povrch technologií, ztrácíme nad nimi moc

Lidová moudrost velí, že staří jsou v zacházení s moderní technikou neschopní, kdežto mladí rozumí „počítačům“ od přírody. Býval to častý názor v době mého mileniálského dětství a zdá se, že je populární i dnes. Fráze „digitální domorodci“ se sice nepoužívá tak často jako kdysi, ale stále bereme za samozřejmé, že děti a mládež jsou v ovládání nových technologií a digitálních nástrojů schopnější než starší lidé.

Tento stereotyp ovšem začíná dostávat trhliny. Ukazuje se, že mileniálové či mladší zástupci generace X (tedy zhruba současní čtyřicátníci) musí často s nejrůznějšími IT problémy pomáhat nejen starším, ale stále častěji také mladším známým a kolegům, jejichž počítačové dovednosti nejsou zdaleka tak skvělé, jak by se dalo předpokládat.

Na sociálních sítích dodnes opakovaně vyplouvá virální článek z webu The Verge, ve kterém si v roce 2021 univerzitní profesoři z USA, Británie i Kolumbie stěžovali, že už několik let bojují s digitální negramotností svých mladých studentů. Ti totiž často nechápou vnitřní uspořádání klasického počítače s disky, složkami a soubory, nedokážou organizovat digitální materiály nebo cokoliv najít bez automatických vyhledávacích funkcí a sofistikovanější práce na PC je naplňuje hrůzou.

Podobný obrázek poskytl i výzkum z roku 2018 prováděný na teenagerech ze 14 zemí, podle kterého mělo jen asi 20 % respondentů dostatečnou schopnost samostatné práce s počítačem. Ještě výrazněji se tento problém projevuje při nástupu mladých do prvních kancelářských zaměstnání, a média proto pravidelně sklízejí úspěchy se sžíravými popisy jejich marných zápasů s tiskárnami, skenery, excelovými tabulkami a dalšími předpotopními technologiemi.

Pojem digitální domorodci je tedy stále více jen zastaralou iluzí a je otázkou, proč v řadách generace Z zjevně už řadu let slábnou důležité počítačové dovednosti.

Řada komentátorů poukazuje, že potíže začínají už ve školách kvůli nedostatečnému IT vzdělání. Situace se v tomto ohledu sice liší v závislosti na dané zemi a době, ale v obecné rovině je zjevné, že vzdělávací systémy dlouhodobě nestíhají držet krok s technologickým rozvojem a žáky dostatečně vybavit na platformy a nástroje, se kterými se po škole setkají.

Kromě nedostatečných školských kapacit situaci navíc zhoršují i zmiňované předsudky o „automatickém“ IT talentu mladých lidí, kteří jsou tak často ponecháni napospas digitální divočině s tím, že novotám stejně jistě rozumějí nejlépe.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Samo o sobě to ale pro vysvětlení digitálního zaostávání současných nejmladších generací nestačí. V dětství mileniálů situace ve školách nebyla lepší (minimálně tedy rozhodně ne v Česku) a nedostatečné vzdělání v oblasti technologií je problém známý celé dekády. Americký pedagog John Dewey ostatně už na konci 19. století varoval, že je ve školách potřeba posílit kreativní technologické vzdělávání, protože s nástupem průmyslové revoluce lidé přestali chápat fungování nových technologií – najednou už totiž nemohli pozorovat celý výrobní řetězec přímo ve svém nejbližším okolí tak, jako tomu bylo dříve v každé vesnické chalupě.

Vedle mezer ve vzdělání je problém i jinde. Na správnou stopu nás může navést skutečnost, že stížnosti na digitální negramotnost mladých začaly sílit přibližně v polovině minulé dekády, tedy přesně v době, kdy do středo- či vysokoškolského věku dospěli lidé, kteří již vyrůstali nejen s počítači a internetem, ale především s chytrými telefony.

Alaina Demopoulos to loni v Guardianu shrnula trefným konstatováním, že nové bezradné kancelářské kádry vyrostly v prostředí, kdy už byla u většiny zařízení a aplikací základním kritériem uživatelská jednoduchost. Složitá rozhraní, tlačítka a povely nahradilo intuitivní swipování na dotykových displejích a vše je najednou mnohem plynulejší a jednodušší, ale také to má svou odvrácenou stránku.

Pokud jste měli odjakživa k dispozici chytré vyhledávací nástroje a cloudová úložiště, nemusíte si vše zapisovat a ukládat do přehledných složek. V době, kdy jsou na YouTube k dispozici návody na cokoliv, nemusíte vše bolestně zkoušet cestou pokus–omyl. Když umíte bryskně sestříhat video přímo v tiktokové aplikaci, nemusíme se učit pracovat se sofistikovanějším grafickým softwarem. Jestliže jste zvyklí sledovat filmy a seriály jen na Netflixu, jen těžko si poradíte se stahováním titulkových souborů, a počítačové pirátství je obecně vymírající profesí. A o boji s tiskárnami či Excelem a dalších kancelářských nástrahách snad ani není třeba debatovat.

Je přirozené, že nejvíce vrásek tato situace přidělává budoucím zaměstnavatelům, a tak se celá debata často vede v byznysovém tisku právě okolo chybějících kancelářských dovedností mladých. To je však jen malá část celého problému. Triky v Outlooku či PowerPointu se dají rychle doučit, ale nedostatečné povědomí o základních principech fungování počítačů a sítí má i mnohem širší společenské a ekonomické dopady.

V souvislosti s různými formami uživatelského zacházení s technologiemi se často používá pojem otevřené a uzavřené technologie či platformy. Ty uzavřené jsou takové, do jejichž „vnitřností“ a skrytých mechanismů nemůže uživatel vůbec nahlížet, nebo jej od toho alespoň výrobce různými cestami zrazuje. Proto je také nelze jakkoliv měnit a nezbývá nám, než je brát tak, jak je nám umožněno.

Nejvýraznějším zástupcem uzavřených technologií jsou právě smartphony a ekosystémy jejich operačních systémů a aplikací, ale třeba také sociální sítě – rozhraní TikToku či instagramu je neměnné a na rozdíl od osobní webové stránky si je jen těžko můžeme přizpůsobovat pro vlastní potřebu. Má to řadu výhod, protože zřízení profilu na sociální síti je na rozdíl od tvorby webu primitivní záležitost, ale zároveň to zásadně omezuje možnosti používání dané technologie či platformy.

Otevřené technologie jsou naopak ty, v jejichž útrobách se lze (na vlastní nebezpečí) alespoň trochu rýpat. Proto pro ně také můžeme nacházet mnohem širší paletu využití a rozvíjet je nečekanými cestami, ale je to uživatelsky méně pohodlné a často můžeme něco pokazit nebo se vystavit jiným rizikům.

Typicky jsou to klasické PC a jejich software, ale třeba také samotný web a internetové protokoly – není náhodou, že otevřený charakter internetu kdysi pomohl k jeho globální dominanci a nechal za sebou jiné, uzavřené a na technologii daného výrobce závislé sítě, jako byl třeba francouzský Minitel.

Zatímco dříve na poli IT technologií dominovaly právě otevřené systémy a platformy, postupem času začaly dominovat ty uzavřené, jejichž dominanci potvrdil rozmach smartphonů a sociálních sítí. Ústředním argumentem byla právě uživatelská jednoduchost a bezpečnost – kam nevlezete, tam nic nezkazíte, a proč byste to ostatně dělali, když vše funguje tak jednoduše a hladce.

Osobně mě tato filozofie vždy neuvěřitelně vytáčela. Na smartphonu jsem prvních pár let odmítal používat aplikace a jen z něj tvrdohlavě telefonoval a esemeskoval, a když jsem nedávno zjistil, že nejnovější Windows vedle klasických programů i na PC nasazují právě aplikace, cítil jsem, jak ve mně roste starý vztek.

Bohužel jsem v tom zjevně v menšině, protože většina lidí pohodlnost a praktičnost uzavřených systémů s nadšením vítá. U laické veřejnosti je to celkem pochopitelné. Je ale zajímavé, že s takřka univerzální chválou na neprodyšně zabetonované programy a zařízení se setkávám i u programátorů, tedy lidí, kteří by je teoreticky měli oceňovat nejméně. Jejich náhled lze často shrnout do konstatování, že čím méně jim laikové polezou do jejich písečku, tím lépe pro obě strany. A právě v tom spočívá hlavní a přehlížené nebezpečí uzavřených platforem.

Stejně jako u spousty jiných velkých témat v oblasti technologií, i zde jsou v pozadí především otázky politické a ekonomické moci. Čím menší znalosti a možnosti volného zacházení s danou technologií mají běžní uživatelé, tím větší moc získávají její tvůrci a majitelé. A zdaleka nejde jen o to, že se v útrobách aplikací na iPadu můžeme hrabat mnohem méně než v libovolném programu ve Windows na PC.

Výrobci se nás snaží dostat do uzavřených ekosystémů, které nejsou kompatibilní s produkty jiných firem (typickým příkladem je třeba taktika společnosti Apple). Přechod k uzavřeným technologiím a platformám navíc vedl k tomu, že stále méně programů a digitálních obsahů přímo vlastníme, a do popředí se naopak dostal model dočasného pronájmu.

Mobilní aplikace se může libovolně změnit, filmy nám již neleží na disku, ale jen si k nim předplácíme přístup v proměnlivém archivu Netflixu, a pokud se smartphone pokazí, často je ze všeho nejjednodušší rovnou koupit nový (boj za právo na opravu je proto také dobrý příklad úsilí o návrat k otevřeným technologiím).

Uživatelská jednoduchost se stala univerzálním argumentem podporujícím zavírání technologií, a často je zmiňována i tam, kde to zjevně nedává smysl. Když šéf firmy Nvidia Jensen Huang nedávno prohlásil, že dnešní děti už se nemusí učit programovat, protože si mohou pomoci AI nástroji (běžícími na čipech od Nvidie), vyvolalo to bouřlivou diskuzi, ve které ale často zanikal nejdůležitější význam jeho nápadu – programátoři budou pochopitelně potřeba neustále, ale čím víc lidí bude spoléhat na pomoc AI asistentů, tím víc opět poroste koncentrace moci v rukou hrstky znalců chápajících skutečnou podstatu věci.

Právě nástup nových AI nástrojů ukazuje, kam se proces uzavírání bude nejspíš dál posouvat. Už dávno nejde jen o to, že si do smartphonu nemůžeme nainstalovat ukradenou videohru s podezřelým ruským crackem jako za zlatých časů našeho mládí. Platformy a technologie se uzavírají nejen tím, že už se nemůžeme rýpat v jejich vnitřnostech, ale i změnou způsobů, kterými je ovládáme.

Jednou z prvních vlaštovek byly dotykové displeje, které zrazují od jakékoliv delší práce s textem nebo sofistikovanými rozhraními, a přes nevídanou pohodlnost mohou být často vyloženě nebezpečné – konsorcium NCAP hodnotící bezpečnost automobilů nedávno rozhodlo, že pro získání nejvyšší evropské certifikace budou muset mít nová auta od roku 2026 klíčové funkce typu blinkrů a stěračů povinně ovladatelné manuálními tlačítky a nikoliv dotykovými displeji.

Dotykové displeje jsou ovšem selankou ve srovnání s tím, že stále více zařízení ovládáme hlasem či obecně jazykem. Skutečnost, že například AI generátorům textu a obrazu typu ChatGPT či Midjourney můžeme zadávat pokyny běžným jazykem a nikoliv složitým kódem, je sice obdivuhodný inženýrský výkon, jehož cílem je ale opět jen posilování uživatelské jednoduchosti na úkor efektivity a soustředění moci a zisku do rukou digitálních korporací.

Ovládání počítačů „lidským“ hlasem a jazykem je asi totéž, jako kdybychom řídili auto prostřednictvím hry na kytaru – jistě by to nějak technicky vymyslet šlo, ale nedávalo by to smysl, protože pro daný úkol je prostě jednodušší kroutit volantem. Náš pokyn si daný systém stejně musí převést do svého jazyka. Dochází u toho ke zkreslení a jsme tak stále více vydáni napospas zařízením, která nedokážeme ovládat napřímo a musíme jen věřit jejich výrobcům a doufat, že udělají alespoň přibližně to, co po nich chceme.

Tzv. prompty neboli textové pokyny pro AI nástroje pak logicky připomínají zaříkadla, jejichž přesností si nikdy nemůžeme být jistí a zkoušíme jejich prostřednictvím zaklínat technologie, které pro běžného uživatele přestávají být smysluplnými stroji a mění se v nepochopitelnou magii.

V mýtech a náboženstvích celého světa se často vyskytuje motiv tajných a pravých jmen či jazyka, jehož znalost dává moc nad věcmi a lidmi (pokud jste už byli na nové Duně, můžete si to představit třeba jako rozkazující Hlas sesterstva Bene Gesserit). Uzavírání technologií nás o tuto znalost připravuje a místo toho, abychom je ovládali, s nimi můžeme jen pokorně smlouvat.

Jistě to neznamená, že bychom se všichni měli povinně učit programovat. Já osobně jsem řešení nejrůznějších počítačových zádrhelů odjakživa nesnášel, kódy všeho druhu ve mně budí hrůzu a práce s otevřenými technologiemi mi možná přinesla víc vrásek než radosti. Občas je ale i tak vhodné, aby věci fungovaly složitěji a méně pohodlně, než by bylo možné, protože pak neztrácíme alespoň základní znalosti o jejich skutečné podstatě.

A pokud snad navzdory každodenním kauzám digitálním gigantům stále důvěřujete, že pro vás dělají jen to nejlepší a své platformy a zařízení vám šijí přímo na míru, zbývá tu ještě jeden pádný argument pro otevřené technologie – téměř vždy nám vysávají peněženky o dost méně než jejich uzavření příbuzní.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.