Pod čarou: Jak podpořit čtenářství? Nedělejme z románů účetní závěrky

Morální paniky kolem mládeže, technologií a kultury jsou oblíbeným tématem tohoto newsletteru a nikde jich nenajdeme tolik, jako v oblasti literatury.

Prvním dějstvím oblíbeného dramatu vždy bývá nová analýza či statistika, která ukáže, že mladí (nebo lidé obecně) méně čtou a knihám hrozí úpadek. Následuje vlna pohoršených reakcí varujících před úpadkem gramotnosti, vkusu a demokracie. A v závěrečném aktu vytáhnou do protiútoku mladší a kritičtější hlasy s protiargumentem, že to vůbec není pravda, police v knihkupectvích se prohýbají, BookTok kvete a mladí čtou jako o závod.

Nakonec se tedy nedozvíme vůbec nic. S odstupem začne být patrné, že dostupné statistiky jsou neúplné a mnohoznačné, debata stojí spíše na emocích než na faktech a leží před námi více otázek než odpovědí. Nejzajímavějším kusem diskuze podle mě není spor o to, zda knihy a čtenářství upadají či kvetou, ale spíše otázka, jak se proměňuje náš vztah k literatuře a její roli ve vzdělávání.

V poslední době se roztočila živá debata kolem článku v magazínu The Atlantic, ve kterém Rose Horowitch lamentuje nad úpadkem čtenářských schopností mezi vysokoškolskými studenty. Kritické reakce ukázaly, že je to sice text poměrně slabý, plný argumentačních děr a faulů, který ale přesto naráží na reálné problémy, a proto stojí za bližší rozbor.

Horowitch tvrdí, že nastupující studenti humanitních oborů na elitních amerických univerzitách – tedy lidé, u kterých bychom očekávali vysoce nadprůměrný zájem o literaturu a skvělé čtenářské schopnosti – již nezvládají číst celé dlouhé a složité klasické romány, stěžují si na nezvladatelné množství naloženého čtiva a jejich profesoři jsou nakonec v seminářích dotlačeni k zadávání jednodušších a kratších knih.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Problém podle ní není nedostatek samotné čtenářské gramotnosti, tedy schopnosti pochopit, analyzovat a vyložit psaný text – ta je zrovna u těchto prestižních studentských kádrů na dobré úrovni. Jde čistě o neschopnost zvládnout čtení dlouhých „špalků“ typu Zločinu a trestu nebo Ilias.

Jako hlavní příčinu označuje úpadek výuky na amerických středních školách, kde se vše údajně zaměřuje na úspěch ve standardizovaných testech a učitelé místo celých knih žákům zadávají jen krátké úryvky. A vedle toho nepříliš překvapivě zmiňuje vliv smartphonů, které prý studentům zhoršují pozornost a kradou čas.

Tento výklad zní velmi logicky a přesvědčivě, protože drnká na struny existujících předsudků o telefony zkažené mládeži a skvěle zapadá do virálního novinářského žánru „všichni si to myslíme a konečně to někdo řekl nahlas“. Při bližším zkoumání se ale rychle vyjevilo, že Horowitch svou varovnou historku do velké míry staví na vodě.

Jednu z nejlepších reakcí sepsala Carrie Santo-Thomas, která je jedním z anonymních „profesorů“, které Horowitch ve svém článku cituje. Upozorňuje, že si Horowitch cíleně vybrala jen tvrzení dokládající její názor a zaměřuje se jen na sošné klasiky typu Homéra, Tolstého či Jane Austen. Nabídka zadávaných „dlouhých knih“ je ale na univerzitách daleko pestřejší a spoustu novějších titulů čtou studenti stále rádi a s chutí.

Zmiňuje také fakt, že mnohé romány z 18. či začátku 19. století už začínají být obtížně čitelné kvůli svému archaickému jazyku, a vše podtrhává celkem častým názorem, že pro rozvoj čtenářských schopností a lásky k literatuře je potřeba, aby studenti četli to, co je baví a co má pro jejich životy nějaký význam a relevanci.

Jiné polemiky se zaměřily na formální stránku textu a upozorňují, že Horowitch nepracuje s relevantními statistikami, ale jen s náhodnými historkami anonymních vyučujících, a jak už to v těchto situacích bývá častým nešvarem, vůbec se neobtěžovala mluvit se samotnými studenty.

Neřeší, co dalšího musí studenti číst mimo literární semináře, a nelze si tak udělat představu o celkovém objemu povinné četby. Nepřikládá žádné důkazy o tom, že by se na amerických středních školách skutečně zadávalo méně knih než dříve. A funkčním argumentem nemohou být ani démonizované smartphony, protože změny ve čtenářském chování už zaznamenáváme celé dekády a mezi úbytkem času stráveného čtením a růstem doby na sociálních sítích lze jen těžko prokázat kauzální souvislost.

Prostředí elitních amerických univerzit nám může být vzdálené, ale polemiky okolo zmiňovaného článku celkem věrně kopírují lokální českou debatu a v ní přítomné argumentační díry. I zdejší statistiky jsou totiž poměrně povšechné a neúplné a těžko z nich lze vyčíst jasnou odpověď na to, zda, jak a proč upadá čtenářství mladých generací i celé populace.

Asi nejdůležitější jsou v tomto ohledu pravidelné výzkumy čtenářů a čtení v ČR, které provádí Národní knihovna a Ústav pro českou literaturu AV ČR (nejnovější zprávu za rok 2023 loni pro Seznam Zprávy analyzoval Tomáš Svoboda), nebo výzkum čtenářské gramotnosti na českých ZŠ a SŠ od České školní inspekce.

Lze z nich vyčíst, že dlouhodobě slábne čtenářský „výkon“, ubývá pilných čtenářů, a naopak přibývá lidí, kteří čtou méně často nebo vůbec. Celkem nepřekvapivě se ukazuje, že čím vyšší vzdělání, tím lepší čtenář, a za pozornost stojí i fakt, že obliba čtení je nízká zejména ve středním věku – tady by šlo celkem důvodně spekulovat, že na to může mít vliv pracovní vytížení.

V neposlední řadě je vidět podstatný genderový rozdíl (ženy čtou výrazně více než muži) a rostoucí obliba fantastiky a žánru young adult (YA) mezi dospívajícími, ale tím statistiky končí a otevírá se prostor pro dedukce a spekulace – mimo jiné totiž není jasné, jaký konkrétní žánr (a délku) knih čtou jednotlivé věkové kohorty a jak se jejich čtenářské návyky mění v čase.

Moc si nepomůžeme ani statistikami z oblasti knižního trhu. Když letos na jaře na sítích vypukla další z panik okolo toho, že údajně nikdo nekupuje knihy, Lincoln Michel v povedené polemice pro web Slate upozornil, že (nejen) na americkém trhu nelze údajům jednotlivých vydavatelů a knihkupců důvěřovat, jsou neúplné a nejde z nich na celostátní a dlouhodobé rovině přesně vyčíst, jaké knihy se prodávají, v jakém množství, kdo je kupuje, a samozřejmě ani to, kdo je reálně (do)čte.

Můžeme se tak například radovat, že mladí nejspíš čtou, protože prodeje YA a fantastiky pro mládež stoupají. Jenže pak zjistíme, že největším reálným YA publikem jsou třicátnice, a v pátrání po proměnách mladého čtenářstva jsme zase na začátku.

Možná je tak lepší ponechat „tvrdé“ statistiky na chvíli stranou a zaměřit se na vágnější, ale přesto vysledovatelné trendy v oblasti čtenářství. Mnozí autoři upozorňují, že silný vliv má přechod na elektronické módy čtení, ať už prostřednictvím čteček nebo rovnou smartphonů. To může na jedné straně vést k více roztržitému a náhodnému čtení, ale také to nabízí možnost dostupnějšího čtení v situacích, kdy s sebou nechceme tahat papírovou knihu nebo si ji vůbec kupovat.

Za zmínku stojí i fakt, že díky boomu digitální komunikace všichni (včetně mládeže) čteme celou řadu online textů, které se dají v řadě případů (třeba u některých videoher) bezesporu považovat za literaturu a tak jako tak nafukují celkový objem našeho čtení, i když jsou ve statistikách na rozdíl od knih neviditelné.

Polemiky o tom, zda se čte méně nebo více, jsou zkresleny i tím, že se proměňuje koncept samotného čtenářství a literatury. Když někdo argumentuje, že mladí čtou, a dokazuje to boomem BookToku, neukazuje na skutečnou oblibu reálného čtení knih, ale spíše na to, že se ze čtenářství stává jistý typ subkultury a cenný prvek osobního image. Řada lidí se s knihami ráda fotí, diskutuje o nich a veřejně hlásá lásku k literatuře, což ale automaticky neznamená, že by navzdory prvnímu dojmu četli více než jiní – jen si kolem knih zkrátka budují identitu.

A při pohledu na trendy je zjevné, že špatným směrem míří i ústřední teze zmiňovaného článku Rose Horowitch, která tvrdí, že studenti neradi čtou „dlouhé“ knihy. Ze statistik zjistíme, že samotná délka publikovaných titulů asi nebude zásadním kritériem (některé tvrdí, že se délka knih postupem let spíše zvyšuje, jiné, že se bestsellery spíše zkracují) a mnohem důležitější je spíše otázka žánru.

Často slýcháváme celkem pádný protiargument, že pokud mnozí teenageři kupují a čtou nekonečné fantasy ságy, s úpadkem pozornosti a lásky ke čtení to nejspíš nebude tak horké. Minimálně v oblasti žánrového čtiva žádný zásadní úpadek zjevně nenastává, a na místě je tak spíše začít debatovat o různých módech čtení a přístupu k výuce literatury a čtenářských schopností.

Mnozí autoři včetně zmiňované Carrie Santo-Thomas podotýkají, že číst můžeme z různých důvodů, a proti sobě staví čtení pro zábavu a „z povinnosti“. Do první kategorie přirozeně spadají zábavné žánrovky a do druhé náročné klasické čtivo, se kterým mají někteří studenti údajně problémy. Z tohoto schématu pak vychází i častý názor, že by učitelé mladým neměli nutit zaprášené klasické „špalky“, ale spíše věci, které je baví a na jejichž výběru se sami podíleli, aby se tak přirozeně budovala jejich láska k literatuře.

I to je hezký a zdánlivě logický příběh, který je ale zase postaven na řadě vágních hodnotových soudů a iluzí. Neřeší, že kromě „povinnosti“ a „zábavy“ je tu i spousta dalších přístupů k literatuře – řadu knih čteme coby výzvu a prostředek k sebezlepšení i přesto, že nás tak docela nebaví, někdy se prostě chceme něco dozvědět, a většinou máme celou řadu motivů, které se nedají jednoduše zaškatulkovat jen jako „relax“ nebo „úmorné čtení do školy či práce“.

Vedle toho je tu i obtížně prokazatelný předpoklad, že jednoduché zábavné čtivo typu YA románů je jakousi spolehlivou vstupní branou k náročnější literatuře – podobně jako dávno vyvrácené bludy o tom, že každý kuřák marihuany zákonitě skončí na heroinu. Většinou z toho čiší jisté snobství (kdy se bez dalšího argumentu předpokládá, že Vojna a mír je hodnotnější než Harry Potter) a také se to často rozchází s realitou – řada lidí u YA literatury spokojeně zůstává i v dospělosti a dětinštění popkultury je bouřlivě diskutovaným jevem.

Postoj „ať si každý čte, co ho baví“ je v mnoha ohledech rozumný, ale pro debatu o smysluplné výuce literatury a čtenářských schopností zjevně nedostatečný. A neméně nefunkční je samozřejmě i opačný názor tlačený lidmi typu Rose Horowitch, tedy že kdo nepřelouskal Homéra a Prousta, ten je negramotný nevzdělanec. Pravda je zjevně někde uprostřed, a jednou z ústředních otázek je spor o to, k čemu by vlastně na všech stupních školství měla sloužit beletrie.

Horowitch tvrdí, že jedním z velkých problémů je přílišný důraz na standardizované testy, kvůli kterému se na středních školách více pracuje s ukázkami a kratšími texty než s celými knihami. A i když to někteří kritici zpochybňují, nelze tento argument zcela shodit ze stolu. Stačí se ostatně podívat do zmiňované zprávy o čtenářské gramotnosti na českých základních a středních školách, která celkem jasně ukazuje, že beletrie je chápána především jako nástroj k výuce čtenářské gramotnosti.

Je to jistě zásadní a pro život nezbytná schopnost, kterou by školy měly rozvíjet všemi možnými způsoby, ale není jasné, proč se k tomu využívá zrovna beletrie. Popsat hlavní myšlenku textu, jednotlivé postavy, jeho kulturní a historický kontext, identifikovat záměr autora či shrnout děj v přehledných bodech – to vše je důležitá věc, kterou lze ale praktikovat i při čtení zpravodajského článku nebo příspěvků na sociálních sítích, kde je to navíc většinou mnohem užitečnější přístup než u beletrie.

Sám jsem nejspíš nadprůměrně pilným čtenářem s více než dobrou čtenářskou gramotností, ale u většiny beletrie, kterou čtu, bych na výše uvedené otázky dokázal odpovědět velmi stěží nebo vůbec, a navíc nemám tušení, proč bych to vůbec dělal.

Už loni jsem v Pod čarou s odkazem na jiné zajímavé polemiky psal, že smyslem čtení beletrie je především vybuzování a prožívání emocí, rozvoj imaginace, čerpání nových podnětů, ukojení zvědavosti, požitek z pobytu ve fikčním světě či potěšení z tzv. hlubokého čtení. Nic z toho ale žáci a studenti nezískají, pokud jsou nuceni, aby k beletrii přistupovali jako k analýze účetní uzávěrky – pro správné vyplnění testových otázek totiž většinou opravdu není potřeba přelouskat celou knihu a nelze se divit, když si u toho studenti pomohou nějakým předpřipraveným výcucem nebo rovnou ChatGPT.

Moc si nepomůžeme ani v případě, kdybychom na hru na rozvoj měřitelné a vyčíslitelné čtenářské gramotnosti prostřednictvím beletrie v dobré víře přistoupili.

Mnozí odborníci varují, že schopnost porozumění textu je do velké míry závislá na existujících znalostech a slovní zásobě, protože autoři jakéhokoliv románu i literatury faktu předpokládají, že čtenář už něco ví, a nevysvětlují vše do detailů. Čtenář bez odpovídajících znalostí a slovníku si z daného textu moc neodnese, a mimo jiné to podtrhuje problémy s rozevřenými nůžkami v oblasti socioekonomického pozadí mladých čtenářů. A výzkumy také ukazují, že největší přínos v rozvoji čtenářských kompetencí mají texty mírně přesahující aktuální schopnosti čtenáře, což pro změnu podrývá argument, že by se vše dalo stavět jen na nekomplikovaném zábavném čtivu.

Je zjevné, že minimálně v oblasti vzdělávání nelze vše ponechat živelným čtenářským preferencím a náhodě a je stále potřeba budovat jistý sdílený literární kánon, který rozvíjí jak schopnosti, tak i imaginaci a obzory (nejen) mladých čtenářů. Ten ovšem zároveň nelze sestavovat na základě elitářských a sebepotvrzujících kritérií (Karel Čapek je důležitý, protože to byl Karel Čapek), ale prostřednictvím otevřené a živé diskuze, ve které mají mít zásadní slovo i samotní studenti (tímto tématem se mimochodem zevrubně zabývá nedávno vydaná povedená publikace Pravidla vkusu).

A ať už onen seznam „povinné četby“ vypadá jakkoliv, jeho hlavním smyslem by neměl být trénink na zapeklité otázky typu „Co chtěl autor říci ve třetím odstavci“, ale spíše průprava na to, proč vlastně číst i ony dlouhé, složité a mírně zaprášené tisícistránkové špalky od slovutných autorů.

Často totiž bývají svébytným světem či artefaktem, se kterým dlouhé týdny žijeme a necháváme ho na sebe působit, a který provokuje a podněcuje naše myšlení. Nakonec u něj většinou vůbec není podstatné, jak to dopadlo a co se nám autor přesně snažil říct. Smysl má právě v celé své délce a složitosti, kvůli které jej také nelze přehledně shrnout a probrat v zaškrtávacích testech. A když ze zdánlivě úmorných bichlí sejmeme nesmyslná očekávání, nakonec je nejspíš mladí i staří budou na každý pád číst mnohem raději – ať už je jejich aktuální čtenářské zaostávání pravda, nebo jen nepodložená panika.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.