Pod čarou: I mladí chtějí kus moci. Kdo jim uvolní pozice?

Pozornost světové veřejnosti a médií teď přitahují nejen kroky Donalda Trumpa, ale i jeho samozvané pravé ruky Elona Muska, který se prostřednictvím své pochybné polovládní agentury DOGE (Department of Government Efficiency) pustil do likvidace amerických federálních institucí.

Zděšené reakce vyvolal zejména jeho nájezd na úřady, jež mají pod kontrolou distribuci peněz ze státní pokladny a v rámci státního aparátu tak plní kriticky důležitou funkci. Snaha exekutivy o ovládnutí rozpočtových toků je jasným pokusem o prolomení v USA striktně vymezené dělby moci. Muskovy aktivity proto mnozí důvodně označují za pokus o státní převrat a jistě je na nich co kritizovat, ale američtí novináři se při jejich pokrývání často vydávají trochu nešťastným směrem.

Ukazuje to čerstvě publikovaná investigativa magazínu Wired, jehož reportérka Vittoria Elliott odhalila identitu lidí hrajících zásadní roli v aktivitách DOGE. Konkrétně jde o šestici IT odborníků, kteří se teď nabourávají do důležitých federálních systémů a databází, aniž by k tomu měli potřebný mandát, znalosti a prověrky. Ohrožují tím bezpečnost příslušných úřadů i celého státního aparátu, Musk se jejich prostřednictvím dostává do závažného střetu zájmů, a je proto jen dobře, že tento materiál vznikl.

Elliott ovšem svůj text neotevřela žádným z uvedených problémů, nýbrž faktem, že Muskovým pochopům je mezi 19–24 lety, někteří sotva dokončili univerzitu, a jsou tedy na tento typ práce nezvykle mladí. Tento úhel pohledu se následně propisuje i do debat na sociálních sítích. Skoro se zdá, že není až tak podstatné, co Muskovi lidé provádějí, ale spíše to, že jde o „dětské komando“.

Bezpochyby jde o velmi povedenou partičku, která se dopouští zavrženíhodných a potenciálně nelegálních činů (jeden z nich byl napojen na pochybné online kšefty a hackery, jiný dočasně rezignoval poté, co míra jeho rasistických výroků přesáhla i Muskovu zdviženou pravici). Jenže automaticky spojovat jejich aktivity s nízkým věkem je dost neprozíravá a neférová komunikační taktika, která se může americké demokratické opozici vymstít.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

To, co z jedné strany může oprávněně působit jako chaotický puč prováděný nezkušenými a zmanipulovanými mladíky, kterým ještě teče mlíko po bradě a Muskovi slouží jako užiteční idioti, totiž může mít i úplně opačný výklad – pro leckterého mladého příznivce Trumpa a Muska může situace vypadat tak, že někdo dal konečně prostor, moc a odpovědnost mladým, kteří teď mohou zamést se starými dinosaury a zkostnatělým systémem a budovat nový lepší svět.

Je to trochu úsměvná konstrukce (nepochybuji, že Musk své mladé zaměstnance jen oportunisticky využívá a při nejbližší příležitosti s nimi vymete podlahu), ale teoreticky na ní není nic nepravdivého a zejména v současné společenské atmosféře může mít silný propagandistický potenciál. Nejen v USA totiž sílí generační konflikty a je jen otázkou času, kdy se nedostatek příležitostí a frustrace mnoha mladých lidí propíše do politiky, bohužel možná dost nevábným způsobem.

V USA už se dlouho otevřeně hovoří o tom, že zemi ovládá gerontokracie a situace začíná připomínat upadající Sovětský svaz za éry Andropova a Černěnka. Krize vyvrcholila minulý rok ve chvíli, kdy už lidé okolo osmdesátiletého prezidenta Bidena nedokázali dál zakrývat jeho mentální rozklad a svou kandidaturu musel přepustit Kamale Harris, ale to byla jen špička ledovce.

V předcházejících letech médii proletěla třeba kauza republikánského senátního lídra McConnella, který zamrzá u mikrofonu, demokratická senátorka Dianne Feinstein v roce 2023 zemřela ve funkci v 90 letech, bouřlivé debaty vyvolalo nepříliš taktické rozhodnutí stařičké nejvyšší soudkyně Ruth Bader Ginsburg držet se ve funkci až do smrti a další příklady by šlo vyjmenovávat donekonečna (na síti Bluesky je průběžně škodolibě sbírá reportér Ken Klippenstein).

V minulém volebním období měli američtí kongresmani nejvyšší průměrný věk v historii. Velká část tamních zákonodárců už překročila sedmdesátku, nový prezident Trump už také ve svých 78 letech není nejmladší a obecné omlazení politické scény není v dohledu. V USA je posilování gerontokracie významně podmíněno tamním volebním systémem (staří politici obhajující mandát mají ve svých okrscích výrazně silnější pozici než případní mladí straničtí vyzyvatelé), ale jsou tu i další důvody, které můžeme vysledovat také v jiných zemích.

Ve většině západních států klesá porodnost a stárnoucí populace zpravidla více podporuje politiky z řad svých vrstevníků. Řada komentátorů také upozorňuje, že vedle pojmu gerontokracie bychom měli používat i slova jako oligarchie a plutokracie – peníze a moc se koncentrují v rukou stále menší (a stále starší) vrstvy lidí a vláda vlivných starců je přirozeným důsledkem tohoto procesu. V neposlední řadě je tu i fakt, že ve stabilním politickém prostředí bez revolucí a velkých zvratů věk politiků tradičně roste, což lze statisticky vypozorovat i na české politické scéně.

Výsledky tohoto stavu jsou nabíledni. Když starší voliči volí starší politiky prosazující jejich zájmy, roztáčí se spirála, která mladším generacím ubírá na pozornosti a reprezentaci. Starší politici také mnohdy ztrácejí přehled o dynamicky se měnícím světě a americký Kongres už byl dějištěm řady tragikomických situací, kdy se tamní osmdesátníci marně pokoušeli pochopit podstatu kriticky důležitých internetových regulací.

A i když existují mnohé výjimky a rozhodně neplatí, že každý starší politik je automaticky senilní stařeček a každý mladý kádr dravý a inovativní génius, nic to nemění na tom, že pokud celou politickou scénu ovládne jedna věková kohorta, nedělá to dobrotu.

Zdaleka nejde jen o politiku. Reportér magazínu Atlantic Derek Thompson ve své starší analýze přehledně vyčíslil, že ke stárnutí elit dochází i v jiných důležitých sférách společnosti a stále se prohlubuje.

V posledních dekádách se výrazně zvyšuje věk ředitelů a vysokých manažerů firem a korporací, čím dál starší jsou například i laureáti Nobelovy ceny a v neposlední řadě se to projevuje i v mainstreamové popkultuře, kterou už léta prosakuje vlna retra, sequelů a remaků.

Zčásti za to mohou přirozené demografické procesy. Prodlužuje se doba aktivního života i celková délka dožití, a lidé tak zůstávají v práci a veřejném životě déle. Kancelářské práce jsou méně fyzicky náročné a jejich rozmach také přispívá k delšímu setrvávání na pracovišti. To vše jsou spíše pozitivní změny, ale probíhají i o poznání rizikovější posuny.

V kultuře sílí role algoritmických feedů, které upřednostňují již známá jména a tím upevňují postavení starší hudby. Opatrná filmová studia také sází na prověřené značky, investují proto hlavně do předělávek a pokračování úspěšných námětů, a logicky pak roste i průměrný věk hollywoodských hvězd.

K tomu se přidává dynamika sociálních sítí, na kterých už nové celebrity nemohou získat tak plošnou a univerzální slávu jako v předinternetových dobách. Sítě umí vygenerovat jen několik hlavních „stadionových“ jmen typu Taylor Swift, za kterými zeje hluboká propast. A celý proces ještě umocňují tradiční masmédia, kterým mladší generace nevěnují takovou pozornost, musí proto vycházet vstříc svým stále starším divákům a čtenářům a generační rozdíly a bubliny se dál nafukují.

Thompson upozorňuje, že bychom neměli zapomínat i na potíže charakterového typu – nejen v americké politice vidíme, že starší generace ve vysokých pozicích se odmítá pustit moci, a když jde zároveň o generaci velmi početnou a úspěšnou, máme zaděláno na problém.

V povedené analýze to před několika lety rozvedl bloger Paul Millerd, který vypočítává, co v praxi způsobila generace silných poválečných ročníků v USA. Ta se kvůli tehdejší situaci na bujícím pracovním trhu dostala k vysokým pozicím v nezvykle mladém věku, mohla díky tomu nashromáždit nadprůměrný majetek a moc a tím, že byla i velmi početná, nakonec vytvořila tzv. „boomerskou blokádu“ čili jistý generační špunt, který od té doby mladším generacím brání ve společenském a kariérním postupu.

Tuto nerovnost v posledních dekádách dál prohloubily ekonomické krize i proměny práce. Především mileniálové a generace Z stále více pracují v různých nestálých a námezdních úvazcích, které neumožňují žádnou dlouhodobou stabilitu a kariérní rozvoj (z řidiče Uberu to na ředitele Uberu nikdy nedotáhnete, protože ve své firmě de iure ani nepracujete), a jindy průběžné a postupné předávání moci se tak jen stále oddaluje a ohýbá v neprospěch mladších vrstev populace.

Je pozoruhodné, že ke stejnému jevu došlo shodou okolností jak v USA či západní Evropě, tak i v postkomunistickém Česku. U nás zasáhly hlavně dějiny, nikoliv změny trhu práce, a generační špunt nevytvořili pováleční boomeři, ale tzv. generace X neboli tuzemská revoluční generace roku 1989 (tedy zhruba dnešní padesátníci), ale ve výsledku jde o takřka stejnou situaci (s výjimkou toho, že nad úspěšnou sametovou generací jsou bohužel ještě historií pošramocené a neférově znevýhodněné generace starších seniorů).

Millerd ve své analýze dochází k mimořádně zajímavému závěru, který lze docela dobře použít jako protiargument na častou myšlenku kolující na českých sociálních sítích – totiž údiv nad tím, že ti mladí „se mají vlastně docela dobře“, tak proč si sakra pořád jen stěžují a jsou deprimovaní a vyhořelí.

Podotýká, že naše společenská a pracovní role se netočí jen okolo prostého vydělávání peněz. Kromě slušné výplaty, bydlení a dalších materiálních úspěchů a jistot (které dnes stále rostoucí část mladých vůbec nemá, ale to teď nechme stranou) lidé touží i po moci, odpovědnosti a postavení, které je spojeno s vůdčími rolemi v nejrůznějších institucích. Pokud jich nemohou v rozumném věku dosáhnout, nevyhnutelně přicházejí vyhoření a frustrace, které pak ústí v politické bouře, emigraci a další rizikové protireakce.

Současné společenské elity k tomu nejsou zcela slepé a vytvořily jisté mechanismy, kterými se dají ambice mladých odvést mimo reálná centra moci. Není náhodou, že bují nejrůznější pozice typu stážistů a asistentů, posunovačů papírů v think tancích, mladých zástupců čehokoliv apod., ale prostřednictvím těchto bullshit jobs se dají mladé generace opíjet rohlíkem jen po jistou dobu, a nespokojenost pak stejně vyvře na povrch.

Je to jev, který často vídám i ve svém okolí. Nejen chudí studenti, ale také relativně úspěšní a slušně vydělávající třicátníci či čtyřicátníci propadají na první pohled těžko uchopitelné beznaději. Mimo jiné za ní stojí právě fakt, že se ve svých firmách či úřadech na rozdíl od předcházející generace jen těžko mohou dostat na vyšší posty spojené s odpovědností a rozvojem, případně pracují na volné noze a v sektorech, kde je klasická kariéra naprosto nemožná.

Kvůli rostoucí koncentraci moci a majetku nefungují ani tradiční shovívavé rady typu „tak si založ vlastní firmu jako já v roce 1993“. Kdo touží po vzestupu, ale nemůže jej uskutečnit běžnými cestami, často volí různé alternativní cesty (v jednom ze starších vydání newsletteru už jsem psal o tom, jak se stále více mladých mužů obrací ke gamblingu), útěk do neonormalizačních „pelíšků“, nebo právě politický radikalismus.

Řada mladých mužů a žen je ve věku Muskových „nezkušených cucáků“ více než kompetentní pro náročné a zodpovědné funkce (netřeba dodávat, že ekonomický zázrak poválečných dekád po celém světě rozhodně nevybudovali padesátníci). A i když mají rozmanité politické názory a hodnoty, často nejspíš nakonec podpoří kohokoliv, kdo jim dá ono vysněné místo a šanci, ať už jsou za tím jakkoliv temné motivy a lži.

Lidi bychom měli hodnotit podle jejich činů, nikoliv věku, jinak nám generační konflikty mohou doslova vybuchnout do obličeje. Přesně jako se to dnes děje v USA, kde se typicky boomerští republikáni mohou možná falešně a účelově, ale i tak efektivně pokoušet rebrandovat na mladou alternativu bourající staré pořádky.

Pokud má liberální opozice v USA i jiných zemích efektivně odpovědět na nájezd Muskovy nerdské úderky (či jejích lokálních alternativ typu českých Motoristů), může jí dost pomoci, když dobrovolně uvolní generační špunt a do skutečně vlivných a zodpovědných funkcí (nikoliv jen symbolických trafik) posune výrazně mladší lidi, kteří budou na rozdíl od výlupků z DOGE navíc nejspíš o dost příčetnější a méně naklonění hajlování či online podvodům.

A politika je pochopitelně jen začátek. Boomerská či sametová generační zátka dusí i řadu jiných sektorů, a když bude ještě celé dekády odmítat opustit pozice, škaredě na to doplatíme všichni. Společnosti, ve kterých se k moci musíte dobelhat až o berlích jako američtí senátoři, totiž v dravém světě nikdy neměly moc velké šance.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.