Článek
V newsletteru Pod čarou popisuje každou sobotu Matouš Hrdina společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
V poslední době se mě kamarádi a známí často ptali, kdy už v newsletteru napíšu o mileniálských ponožkách. Odpovídal jsem, že nikdy, protože na tomto trendu nevidím vůbec nic zajímavého. Nakonec jsem ale nízko visícímu ovoci podlehl, protože něco hlubšího na ponožkových módách přece jen nalézt jde.
Nejprve trocha vysvětlení pro ty, kdo netráví na sítích každou bdělou hodinu. V rámci mezigeneračního pošťuchování mezi mileniály a generací Z se na TikToku a dalších platformách začala řešit měnící se móda v oblasti ponožek. Zatímco mileniálové zamlada získali silný odpor k vysoko vytaženým a viditelným ponožkám (především těm bílým a sportovním), pro mladší ročníky je to vrchol stylu a zoufale přežitou a ošklivou věcí jsou naopak mileniály oblíbené kotníkové či „neviditelné“ ponožky.
Samo o sobě je to jen banální změna vkusu vynucená neodvratným koloběhem trendů a těžko se k ní dá něco podnětného dodat. Každá nastupující mladá generace se nejen v módě logicky vymezuje proti té předchozí, dříve opovrhované či přežité styly znovu přijme jako svěží novinku, a po čase se bude celý cyklus opakovat. Děti z generace Alfa tak určitě zase nacpou ponožky zpět do tenisek, široké džíny budou nahrazeny úzkými, něco podobného se stane s brýlovými obroučkami a ve výčtu proměn by šlo ještě dlouho pokračovat.
Věci, které se po dočasném ústupu ze slávy znovu vracejí na výsluní, většinou dostávají žádanou nálepku nostalgického retra či „vintage“ kousků. A tím nejzajímavějším momentem není chvíle, kdy se něco opět stává populárním, ale právě ono přehlížené období dočasného očistce, ve kterém jsou dříve trendovní věci zavrženy jako zastaralé a trapné.
Navzdory prvnímu dojmu totiž není vůbec jednoduché popsat, co vlastně určuje zastaralost kalhot, gauče či televizního seriálu a proč některé věci zůstávají zastaralé jen chvíli, kdežto jiné ze sebe tento cejch už nikdy nedostanou.
Křesla a gauče za zenitem
Odpověď na první zmiňovanou otázku, tedy jak se pozná zastaralost, je ještě relativně jednoduchá. Pěkné shrnutí základních rysů zastaralosti nedávno nabídla kritička architektury Kate Wagnerová v zajímavé eseji o hotelových pokojích. Ty bývají relativně často renovovány, takže málokdy zestárnou až do fáze atraktivního retra, ale zejména v zapadlejších zařízeních často najdeme pokoje, jejichž výzdoba už je pár let za současnými trendy, a proto nám přijdou čím dál ošklivější.
Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.
Dobrým vodítkem při hledání podstaty zastaralosti může být fakt, že se zastaralé interiéry dají jen velmi špatně vygooglit. Když totiž do vyhledávače zadáme „devadesátkový“ či „osmdesátkový“ obývák či ložnici, vypadnou nám snímky s až kýčovitě přehnanými místnostmi vyzdobenými podle největších trendů dané dekády, které jsou samozřejmě stále zajímavé a mají vlastnosti onoho žádaného retra. Někdo je totiž vytvořil s jasným estetickým záměrem, kdežto typické zastaralé prostory vznikaly jen jaksi mimochodem.
Dojem zastaralosti budí jen interiéry, které byly i v době svého vzniku dost nedokonalé, průměrné a přehlížené, a právě tyto rysy se u nich pak postupem času dál násobí – typicky to bývají právě různé hotelové pokoje, čekárny, odfláknuté letištní haly a další místa, která se pak nikoliv náhodou stávají i oblíbeným příkladem tzv. liminálních prostor.
Zastaralost je přechodný stav nejen kvůli tomu, že se po nějaké době většinou změní v zajímavé retro, ale i proto, že zastaralá místa bývají často renovována a obměňována, takže ve své nevábné přežité podobě nikdy nevydrží věčně. Zastaralých obyčejných věcí si na rozdíl od cool designových kousků nikdo neváží, a tak je většinou prvním krokem nového majitele bytu či domu výměna „zastaralé“ kuchyňské linky či koupelny, a to i přesto, že mohla být jen pár let stará a funguje zcela bez problémů.
Wagnerová tak podotýká, že se nám zastaralost hnusí nejen proto, že neodpovídá aktuálním trendům, ale i kvůli tomu, že se s ní potkáváme z donucení, nikoliv dobrovolně. V obyčejných zastaralých místech se ocitáme proto, že není zbytí, nebo prostě na nic lepšího nemáme, a s módou se to má podobně. Zastaralé věci paradoxně nebývají ten zcela nejlevnější a nejhorší šmejd (ten by už dávno skončil na smetišti), ale něco, co je pořád použitelné a funkční, jen nám to nepřináší žádnou radost, prestiž ani pocity tklivé nostalgie, a takovými věcmi se jen málokdo obklopuje rád.
Odpor k obyčejnosti
Hlavní rysy zastaralosti jsou celkem jasné, ale ještě podnětnější je pátrání po tom, proč u některých věcí nevábný mezičas zastaralosti trvá jen chvíli a některé už v něm zůstávají na věčnost.
Odpověď spočívá právě v míře průměrnosti, kterou daný kus oblečení nebo bytový doplněk má. Obyčejných a průměrných oděvů, nábytku i uměleckých děl je z logiky věci nejvíce a používáme je nejčastěji, ale právě proto jim přisuzujeme jen malou hodnotu a snadno spadnou do pasti zastaralosti.
Nízké hodnocení či odpor k obyčejnosti je nejspíš běžným rysem naší společnosti, ale mám dojem, že v poslední době získává na síle. Jde to dobře vidět na jiném aktuálním virálním pojmu, který je na rozdíl od mileniálských ponožek mnohem zajímavějším jevem.
V digitálním slangu se v posledních letech rozmohl anglický výraz „mid“ označující právě vše průměrné, obyčejné, prostřední, dostačující, a proto i nepříliš atraktivní a vzrušující. Původně nejspíš vzešel z prostředí „huličských“ subkultur, kde označoval konopí průměrné kvality, a právě to mu dodává specifický půvab a významovou sílu – pokud je něco mid, automaticky to implikuje, že je daná věc srovnávána s něčím lepším a teoreticky dostupným, co jen aktuálně není k dispozici, a tak se musíme spokojit s obyčejným standardem.
Když tak nedávno filmový kritik New York Times James Poniewozik ve své hojně sdílené eseji označil současnou seriálovou tvorbu za období „Mid TV“, již z titulku bylo všem jasné, co má na mysli. Většina nových seriálů z produkce velkých studií a streamovacích platforem má dobré filmařské kvality, slušné herecké výkony, obstojné scénáře, sem tam v nich prolétne zajímavá myšlenka a rozhodně bychom je nemohli označit za nekvalitní brak.
Potíž je ale v tom, že na rozdíl od Sopranos, Mad Men, The Wire a dalších seriálů z tzv. zlaté seriálové éry nultých let není současná „kvalitní“ tvorba ničím opravdu mimořádným a na většinu kritiky ceněných nových seriálů za pár měsíců zase zapomeneme.
Tento posun do vod šedivého průměru má spoustu příčin, mezi kterými dominuje hlavně opatrnost studiových manažerů a principy algoritmického doporučování na streamovacích platformách. Průměrnost a rozumná kvalita zajišťují největší pravděpodobnost slušného úspěchu u diváků a nejlépe také fungují v algoritmických feedech, které se nám snaží servírovat obsah, jenž nás sice možná zcela nestrhne, ale nejspíš nám nebude vadit na něj chvíli tupě zírat – na rozdíl od náročnějších experimentů nebo opravdového braku, jehož úspěch je dost nevypočitatelnou záležitostí.
Je zajímavé, že zrovna u televizních seriálů nám obyčejnost a průměr vadí mnohem méně než v oblasti módy. Do velké míry je to nejspíš podpořeno tím, že se na ně díváme doma o samotě a nemusíme tak před nikým předstírat, že máme vybraný vkus a držíme krok s trendy – potvrzují to ostatně i statistiky sledovanosti streamovacích platforem, ve kterých zpravidla dominují staré, nenáročné a stále dokola sledované sitcomy.
Vyskočit z kola trendů
Tam, kde by trocha inovace a svěžích nápadů vůbec neškodila – tedy třeba právě u mainstreamové filmové a seriálové tvorby – se propadáme do vod tolerované obyčejnosti a nevýraznosti, kdežto na poli módy, kde má hon za novými trendy devastující ekologické a sociální následky, se obyčejnosti štítíme a každých pár měsíců se musíme předvést v nových teniskách z asijského sweatshopu. Na rozdíl od domácího koukání na Netflix jsou totiž boty všem na očích a nikdo nechce dobrovolně dávat na odiv zastaralost a obyčejnost.
Zrychlující cyklus módních trendů je už dlouhá léta kritizovaným problémem a čím dál více lidí si všímá, že za něj může hlavně zákeřná koalice sociálních sítí a průmyslu s ultra rychlou módou, která nejen mladým lidem protáčí věci v šatníku neúnosným tempem. Strach ze zastaralosti je bohužel silnou motivací, ale po čase stejně mnoho z nás dospěje k otázce, jestli má neustálá honba za novými či retro trendy cenu a jestli nejde z tohoto kolotoče nějak smysluplně vystoupit a úplně se přitom společensky neznemožnit.
Zajímavý návod se v tomto ohledu objevil už před deseti lety. V roce 2013 vydal kolektiv newyorských coolhunterů a marketingových specialistů K-HOLE brožuru Youth Mode, ve které uvedl na scénu výraz normcore. Rychle se z něj stal známý trend glosovaný řadou médií, ale jak dnes s odstupem dekády podotýkají autoři původního reportu, novináři si jej tehdy bohužel vyložili dost pokřiveně a nepochopili jeho skutečný význam.
Jako normcore se začal označovat módní styl, jehož fanoušci odmítli tehdejší mimořádně vyhrocenou honbu za trendy (v období vrcholného hipsterismu bývalo označení za „normála“ těžkou pohanou) a začali nosit beztvaré „taťkovské“ džíny, nemódní laciné tenisky, vytahaná bílá trika a další záměrně obyčejné a zastaralé oblečení jako z 90. let.
Ostentativní normalita a průměrnost je ale módní trend jako kterýkoliv jiný a oblečení, které bylo v roce 2014 průměrné a normální, samozřejmě nestálo mimo módu. Byly to jen věci záměrně vytažené z propasti zastaralosti. A vše navíc dál komplikuje skutečnost, že to, jestli jsou nějaké kalhoty či čepice nošené jako ironické normcore nebo jde o opravdového fotra za zenitem, určoval jen kulturní kapitál a vybraný vkus daného člověka, což z normcore udělalo ještě agresivnější trend než všechny ostatní.
Vynálezci normcore ale upozorňují, že jejich původní myšlenka byla úplně jiná a vůbec nemělo jít o označení nějaké specifické estetiky a módního stylu. Normcore měl být v jejich podání pokus o osvobození z diktatury neustále proměnlivého vkusu, a proto to ani nemohla být žádná konkrétní móda. Hlavní pro ně bylo odmítnutí vypjatého individualismu, kvůli kterému se před druhými neustále předvádíme s módními novinkami.
Místo něj doporučovali, abychom se oblékali podle kontextu dané situace, tím také lépe zapadli do kolektivu a umožnili jednodušší navazování nových kontaktů a soudržnosti. Oblečení podle nich nemělo být prostředek k vyjádření niterné identity, ale zkrátka jen kostým či pracovní oděv, a tak je normální vzít si do divadla sako, na fotbal dres a do hospody triko a nesnažit se zarputile vyniknout a odlišit něčím novým a nevšedním.
Neznamená to, že bychom se tímhle přístupem zcela osvobodili od společenských tlaků a vzájemného předvádění – vkus a postavení lidé dávají a budou dávat najevo i spoustou dalších věcí kromě oblečení a kulturních preferencí –, ale přece jen toto „opravdové“ normcore dává alespoň malý prostor k vydechnutí od nepřetržitého a marného sledování nových trendů.
Když se smíříme s tím, že pád do zastaralosti a průměru je u každé věci i člověka alespoň dočasně nevyhnutelný, přestaneme se jí bát a tím se před ní také paradoxně docela dobře chráníme. Psát glosy jen o mileniálských ponožkách je zbytečná práce, protože ve výsledku vůbec nezáleží na tom, co si z nového trendu odneseme – můžeme úplně klidně natáhnout ty vysoké, abychom na čas zapadli do davu, nebo zůstat u nízkých, protože do vod zastaralosti zapadly jen o něco dřív. Nakonec se tam totiž potkáme všichni, a i když nám to bude trochu trapné, budeme mít k sobě všichni o dost blíž.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.
