Pod čarou: Hledáte divočinu? Možná začíná už na záhonu s tulipány

Pamatujete si ještě, jak lidé po začátku prvního pandemického lockdownu v roce 2020 podnikli nájezd na hobbymarkety? Ochranná opatření udělala přítrž cestování, kolektivním sportům i řadě dalších koníčků, bylo jaro, a tak vypukla nečekaná renesance zahrádkaření. Do záhonů se ponořili i ti, kteří dříve na motyčky a sazenice ani nepomysleli, a zdánlivě obstarožní záliba si získala řadu nových mladých fanoušků.

Nebyl to tehdy zdaleka jediný „přírodní“ fenomén, o kterém se často psalo. Když ztichla dříve rušná místa a omezila se doprava, blíže k lidem vyšla i dříve plachá zvířata a média tak plnily články o tom, že se „příroda vrací“ a pandemické změny nás možná přivedou k přehodnocení a zlepšení našeho ekologického smýšlení.

Ve zpětném pohledu působí řada z těchto domněnek trochu naivně. Devastace životního prostředí pokračuje nezměněným tempem, většina lidí nové pohorky či hrábě odložila a vrátila se ke starému životnímu stylu. Otázky, které v pandemických letech vyvstaly okolo vztahu člověka a přírody, ale stále visí ve vzduchu. V poslední době vyšlo hned několik pozoruhodných knih, které na ně zkouší odpovídat více do hloubky a neomezují se jen na konstatování, že pobyt v zeleni je fajn a o kytky bychom se měli lépe starat.

Na zahrádkaření se po začátku pandemie vrhla i spisovatelka Olivia Laing, která si v té době se svým manželem pořídila dům s rozsáhlou historickou zahradou v britském Suffolku a tamní mimořádně přísné lockdowny využila k její náročné rekonstrukci.

Svůj zahradnický deník popisující přestavbu zahrady i osobní a rodinná trápení následně zpracovala do letos vydané knihy The Garden Against Time, jež je skvělým přehledem všech podob a významů, které může zahrada pro jedince i společnost nabývat.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Popisuje v ní, jak právě pandemické lockdowny zdůraznily ústřední rysy, které si většinou se zahradami spojujeme. Jsou ohrazeným prostorem odděleným od okolí, který se svým umělým a člověkem přetvářeným charakterem odlišuje od divočejší přírody za zdí. K jejich uzavřenosti patří i otázky správy a vlastnictví, které se bolestně projevily ve chvílích, kdy ti movitější mohli trávit lockdowny ve svých zahradách, kdežto řada jiných musela hnít ve stísněných bytech s minimálním přístupem k přírodě.

A ani vysoké zdi nedokážou zahradu od světa oddělit úplně – mezi záhony růží, kosatců a tulipánů se nevyhnutelně odráží společenské a historické pohyby i planetární změny. I zdánlivě nevinný pytel zahradního substrátu má za sebou zdevastovaná rašeliniště a globální logistické řetězce, a vše pak dojde k logickým koncům jako ve chvíli, kdy téměř k dokonalosti dovedenou zahradu po dvou letech spisovatelčiny dřiny v létě 2022 spálilo rekordní sucho.

Laing své pátrání po povaze zahrady a zahradničení začíná už v hluboké historii. Kompostování a mulčování prokládá čtením Miltonova Ztraceného ráje, hledá kořeny náboženských představ o podobě ráje a zjišťuje, že vize edenu byla odvozena od pečlivě udržovaných ohrazených zahrad populárních již v biblických dobách.

Tato idea zahrady se pak dál prolíná dějinami, a ať už se zaměříme na jakoukoliv variantu zahrady – Laing se probírá zahradami panských sídel, projekty utopických komun i experimentálními vizemi slavných umělců – vždy u ní najdeme stejné napětí mezi divokostí a snahou o přísnou kontrolu, mezi uzavřeností a otevřeností vůči okolnímu světu.

V některých případech může být zahrada skutečně místem k úniku do soukromí – třeba pro zmiňovaného, ve své době politicky pronásledovaného Johna Miltona, pro slavné zahradnické mistry, kteří museli před netolerantní společností skrývat svou sexuální orientaci, nebo pro aristokratické rody budující soukromé ráje pro elitu.

Jiné zahrady bývaly otevřené a usilující o umělecké či politické reformy a rozmach, jako třeba polnosti diggerů nebo slavná zahrada filmaře Dereka Jarmana. A ať zahradu udržujeme se sebevětší pečlivostí, nakonec do ní vždy tak či onak začne pronikat okolní „divočina“ a v nepozorovaných koutech a spárách si začnou nezvaní rostlinní a živočišní návštěvníci žít po svém.

Pro laika je jinak poutavě napsaný zahradnický deník Olivie Laing trochu složité čtení vzhledem k hloubce odborných znalostí, které autorka – původní profesí vystudovaná bylinkářka – má. Stránky plní stovkami názvů jednotlivých rostlin se všemi jejich poddruhy a zvláštnostmi, a mimoděk tím ukazuje důležitou věc, na kterou se ve veřejné a mediální debatě o přírodě a ekologii často zapomíná. Pokud chceme v čemkoliv hledat hluboké významy a metafory, musíme tomu rozumět, a pro svět kapradin, zvonků a pivoněk to platí dvojnásob.

Často hovoříme o obecné „přírodě“ či „květinách“. Šíříme fráze o tom, jak pobyt „v zeleni“ zlepšuje duševní zdraví či jak jsou zahrady důležité pro zásobování „ovocem a zeleninou“, do opozice k pěkným kytkám dáváme škaredý „plevel“, úhledné záhony oddělujeme od rozbujelé divočiny. A pokud o našich rostlinných spoluobyvatelích planety víc nevíme, často sklouzneme k různým nešťastným omylům a zkreslením.

Laing ve své knize vysvětluje, jak hlubokou a složitou historii má každý kultivar růže či tulipánu, jak se v květinách odráží nejrůznější politické a společenské pohyby, a proč je proto také nesmyslné řešit, co jsou invazivní a co původní druhy – dobře se to projevuje třeba na tom, že nejen britské zahrady jsou z velké části obsazeny ze zámoří dovezenými druhy rostlin, jejichž existence je zároveň nedílně propojena s kolonialismem a otrokářstvím, z nějž také vycházely původní aristokratické majetky umožňující rozvoj tamních zahradnických tradic.

V lokálním českém kontextu zkouší nepříjemnou díru ve veřejných znalostech rostlin zaplnit jiná čerstvá publikace – svérázný botanický atlas Skutečná tvář květin z pera přírodovědce a spisovatele Jiřího Sádla. V jednotlivých kapitolách se za doprovodu skvělých ilustrací malířky Kateřiny Piňosové pouští do téměř psychoanalytických rozborů břečťanu, svlačce, vřesu, ibišku či oměje a ukazuje, co si lze dovolit, když předmět svého zájmu skutečně dokonale známe.

Stvoly a listy českých i zahraničních rostlin obaluje řetězci asociací, metafor, odboček, nadávek i výkřiků, ale pod nánosem takřka hrabalovského žvanění stále udržuje linku hutného výkladu o nejmenších detailech ze života, historie a evoluce příslušných kytek. Pokud začneme spekulovat o tom, že růže symbolizuje lásku a bodlák zase úpadek, a přitom o dané rostlině nic nevíme, stvoříme jen plochý blábol, ale pokud své pábení stavíme na skutečné znalosti, jako to dělá Sádlo, najednou začne nabývat na významu.

To, co bychom přinejlepším rozpoznali jako dřišťál či hloh, mohou být ve skutečnosti stovky poddruhů a variant s rozmanitými příběhy, a čím víc v Sádlově výkladu do rostlinného světa pronikáme, tím je jasnější, jak zbytečné je rýsovat ony dělicí linie mezi krásou a plevelem, zahradou a divočinou.

Neexistuje rostlina, která by nebyla tak či onak spjatá s člověkem, a většina laických představ o „správné“ přírodě či zahradě jsou jen nepoučené iluze. I Laing ve své knize podotýká, že okrasné zahrady jsou mnohdy přístavy druhové pestrosti a biodiverzity, kdežto zemědělská krajina může být ekologickou pustinou, a podobně se to často má i s nejen v pandemických letech opěvovaným návratem divočiny – například tento čerstvý longread britského Guardianu popisuje, jak jsou opuštěné bulharské vesnice romanticky zarůstající náletovými dřevinami a lesem ve skutečnosti příkladem úpadku druhové rozmanitosti a nenápadnou ekologickou krizí.

Pokud chceme o přírodě debatovat více do hloubky nad rámec prázdných metafor, potřebujeme k tomu nejen znalosti z oboru botaniky a lesnictví, ale také přehled v lidské a zdánlivě zcela nepřírodní historii a politice. Projevuje se to v diskuzích o takzvané městské divočině, která se také v posledních letech stává populárním tématem.

Je hezké spekulovat o tom, jak městu nejen v rámci klimatických opatření prospívají kousky divočejší přírody a jak fascinující rostlinný i kulturní svět vytvářejí přehlížená zarostlá místa na periferii, ale pokud má být tato debata pevná v kramflecích, musíme v ní nakonec dojít k nepříjemným otázkám vlastnictví a kontroly.

Potíž nastává už v samotném výrazu divočina, který evokuje něco panenského, nezkaženého lidskou přítomností, a proto určeného k ochraně či naopak dobývání a zúrodňování, ale tyto významy se neutvořily náhodou. Olivia Laing podotýká, že už biblický příběh o rajské zahradě se stejně jako jakákoliv jiná utopie točí okolo toho, kdo má do onoho prostoru přístup, kdo je z něj vyloučen a kdo jej má pod kontrolou, a stejná schémata se pak v dějinách objevují kolem každého kusu půdy.

Když britská šlechta v 18. století zavrhla pečlivě upravené zahrady a začala budovat zdánlivě nespoutané a divoké parky, byla to jen fasáda, která zakrývala skutečný stav věcí – šlo o umělou divočinu pro smetánku, při jejímž budování byly bourány celé vesnice a jejich obyvatelé vyháněni do měst a továren, kdežto zdánlivě nudné, umělé a kýčovitě vyzdobené maloměštácké zahrádky mohly být mnohem demokratičtějším prostorem. I anglický výraz waste původně označoval hlavně neobdělávané sdílené pozemky na kraji vesnic, a negativní význam pustiny mu dodali až aristokraté, kteří se pustili do ohrazování občin a budování svých soukromých parků a honiteb.

V Británii či Česku je divočina už jen vágním symbolem, ale v jiných koutech světa vyvstávají skryté politické a majetkové konotace tohoto pojmu na povrch ještě bolestněji. Důležitý kontext do debaty o městské divočině dodává další nedávno vydaná publikace, A Natural History of Empty Lots od amerického spisovatele Christophera Browna. Ten se do přemítání o hranicích divočiny pustil na místě, které je na hony vzdálené útěšné anglické zahradě – pořídil si zarostlý zpustlý pozemek mezi lesem, silnicí a ropovodem na předměstské periferii v Texasu.

Nános moderní civilizace je tam jen velmi tenký a pracně udržovanými zahradami nevyhnutelně prorůstá původní polopouštní prérie. Když v noci za plotem vyjí kojoti, začíná být zjevné, že člověk se z přírody nemůže vymanit, ať už jí říká zahrada či divočina, a nutně jí také formuje svými zákony a politikou.

Země ukradená původním obyvatelům se dál mění kvůli tomu, že laciné pozemky vedou k rozrůstání sídelní kaše, a napětí mezi původním a „invazivním“ se nezbavíme, ať už jdeme jakkoliv hluboko do minulosti – Brown dodává, že většina nejen americké „divočiny“ bývala kulturní krajinou původních obyvatel a ještě předtím pastvinou pro čtvrtohorní megafaunu, a složení našeho křoví i trasy dálnic tak v konečném důsledku stále určují stáda mamutů.

Pandemické výkřiky o tom, že se příroda vrací, nedávají při bližším zkoumání žádný smysl. Příroda nikam neodešla, nemůžeme se z ní vymanit nebo se do ní naopak vrátit, a pokud nám něco škodí, je to především přetrvávající stereotypní oddělování lidského, průmyslového, civilizovaného, a tedy škodlivého města od čisté, divoké a od člověka oddělené přírody – většinou jde jen o hru se slovy a významy.

Brown v tomto kontextu upozorňuje na jinou lingvistickou zákeřnost ukrytou v populárním výrazu brownfield. Hnědá barva evokuje představu pusté, nezarostlé půdy, která je tedy předurčena k zúrodnění a využití, ale vůbec to přitom neodpovídá realitě – městské brownfieldy většinou bývají botanicky unikátní místa pokrytá zelení, která si ale nerozumí s logikou soukromého vlastnictví, produktivity a zisku.

Laing se tak ve své knize vrací k obrazům sutin vybombardovaného Londýna porostlých koberci pestrých květin, a pokud jste ji ještě nečetli, určitě v této souvislosti doporučuji i čerstvou novelu Flora od mého editora a kolegy Jonáše Zbořila, který se v ní také svébytným způsobem točí okolo nenápadných krás a tajemství přechodné městské periferie.

Právě přechodnost a pomíjivost je další důležitá věc, kterou si v souvislosti se zahradami i městskou divočinou plytce romantizujeme nebo přehlížíme. O městské divočině se často hovoří jako o liminálním, okrajovém prostoru, místě na pomezí, jehož půvab spočívá v tom, že je „ničí“, ale to je jen velmi zjednodušený pohled na věc.

Brown ve svém ponoru do brownfieldů, plácků a předměstských pustin upozorňuje, že ona okrajovost většinou není omyl, ale záměr, a městská divočina je pevně závislá na procesech, vůči kterým se zdánlivě vymezuje. Nemohla by existovat bez průmyslu nebo bytové zástavby, která na jejím místě často stála předtím (proto také může být jejím paradoxním tvůrcem ničivá válka nebo hospodářská krize).

Ve své současné divoké podobě se udržuje jen díky ekonomickým vlivům (nikomu se zatím nevyplatí ji zastavět) a je také zákonitě jen dočasným fenoménem – pokud by byla teoreticky na věčnost ponechána svému osudu, změní se v les, který bude ale možná mnohem méně zajímavým a druhově bohatým místem, podobně jako zmiňované zarostlé balkánské vesnice.

Na odborné rovině tuto dočasnost každého kusu přírody rozebírá poněkud akademičtější, ale i tak velmi zajímavá publikace Natura Urbana od britského geografa Matthewa Gandyho. Ten varuje, že striktní oddělování lidského a přírodního je nejen omyl, ale i určitá berlička, jejímž prostřednictvím si umýváme ruce nad environmentální destrukcí.

Potíž je podle něj už v populárním pojmu antropocén, který často budí představu, že zlý průmyslový člověk ničí dobrou čistou přírodu. Pomíjí tak skutečnost, že jde o jedno a totéž – lidé formují své okolí od nepaměti a na světě takřka neexistuje žádná čistá divočina. Proto jsou také velmi sporné pokusy o ochranu a zakonzervování čehokoliv původního. Ty mimo jiné vedou k přehlížení měst, která jsou často ostrovy biodiverzity a zásadním prvkem zelené přestavby společnosti, a nikoliv škodlivým aktérem nabourávajícím nezkalenou (a neexistující) okolní přírodu.

Gandy upozorňuje, že proto také častěji hovoříme o klimatickém kolapsu a méně již o krizi biodiverzity, i když jde o stejně závažné a navzájem propojené problémy – klima totiž pořád působí jako něco abstraktnějšího, co lze zachraňovat zákony, daněmi, škrty a opatřeními, kdežto masivní vymírání druhů vede k nepříjemnému poznání, že lidé neexistují odděleni od zvířat a rostlin, musí je chránit ve vlastním životním zájmu a půjde o velmi nepříjemný a komplikovaný proces.

I Laing svou knihu pojmenovala Zahrada navzdory času, aby tak zdůraznila zásadní fakt, který si od zahrad, brownfieldů i tropických pralesů nejde odmyslet – nic netrvá věčně, vše se neustále mění a půvab každého záhonu spočívá právě v napětí mezi pomíjivostí a věčností.

Žádný ráj nejde navždy zakonzervovat za vysokou zdí. Každá květina nakonec podlehne suchu a hnilobě, každá utopie jednou padne, její zdi se rozdrolí a budeme z ní vyhnáni, ale zároveň to otevírá prostor k novému klíčení a změnám. Je proto marné usilovat o návrat k panenské divočině nebo o dokonale srovnanou zahradu, a stejnou iluzí je i představa o věčném a neporušitelném právu jednoho člověka na kus země coby majetek, které stejně dříve či později odnese čas.

Příroda a s ní i celý svět, který chceme zachránit před klimatickou krizí a environmentální destrukcí, není jen abstraktní představa amazonského pralesa, korálových útesů či africké savany, ale žije s námi v těsném sousedství na každém zápraží – a pokud do ní zaboříme ruce a začneme o ní více číst, rozhodně tím nic nezkazíme, právě naopak.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.