Pod čarou: Do středověku se nevracíme. Občas to tak ale vypadá

Pokud chcete držet krok s aktuální módou, měli byste vycídit brnění, nabrousit meč a oprášit šlojíř či škorně. Nejen na poli internetových estetických trendů totiž sílí inspirace středověkem a drátěné košile chrastí na každém rohu.

Debatu o neo-středověké vlně v poslední době rozvířila hlavně zpěvačka Chappell Roan, která na předávání MTV Video Music Awards v rámci hudební vložky vystoupila v brnění a s hořícím hradem v pozadí, ale v rámci současné popkultury bychom našli i celou řadu dalších středověkých motivů.

Grafičtí designéři se nechávají inspirovat gotickou typografií a ilustrovanými rukopisy. Na přehlídkových molech se kromě variací na drátěné košile objevují i čepce všeho druhu. Už v době pandemických lockdownů byly virálním trendem „středověké“ covery popových hitů označované jako bardcore. Kované doplňky a bytelné dřevo frčí v oblasti interiérového designu. Baz Luhrmann chce točit nový film o Johance z Arku a TikTok je plný lidí, kteří se ironicky i vážně stylizují do role středověkých sedláků či fantasy hrdinů všeho druhu (pár dalších zajímavých případů ve svém newsletteru nedávno zmiňovala Pavlína Louženská).

Není to zdaleka poprvé, kdy do módy přišla středověká estetika. V 90. letech bůhvíproč v hitparádách skórovaly gregoriánské chorály, brnění kdysi ráda oblékala (dnes znovu populární) zpěvačka Kate Bush, svůj díl středověké mánie zažila i 70. léta a ve stopování středověkých revivalů bychom mohli pokračovat stále dál do minulosti – gotikou a středověkem byla doslova posedlá viktoriánská Anglie a Umberto Eco už na konci 80. let v eseji Dreaming of the Middle Ages upozorňoval, že první vlna nostalgického středověkého retra proběhla velmi záhy už v dobách renesance.

Aktuální středověká mánie není náhodná a k jejímu rozmachu a atraktivitě muselo něco přispět. V kultuře, ekonomice a životním stylu dochází k řadě změn, které z jistého pohledu mohou připomínat právě podmínky evropského středověku. Zároveň si do idealizované éry hradů a rytířů promítáme věci a hodnoty, které nám v současnosti mohou scházet. Občas se ale nabízí otázka, jestli to s hledáním středověkých paralel nepřeháníme a nezakrýváme tím skutečnou podstatu našich aktuálních potíží.

Začít lze u oné projekce, kdy ve vybájené minulosti hledáme odpověď na své problémy. Tento proces má dnes podobné rysy jako ve zmiňované viktoriánské Anglii. Obliba středověkých motivů byla tehdy projevem romantismu, reakcí na překotný technologický rozvoj a známkou odporu vůči často nepříjemným a stresujícím následkům modernity.

Návrat do dob idealizované romantické čistoty a platonické dvorské lásky zapadal do prudérní viktoriánské morálky, hnutí Arts and Crafts se vymezovalo vůči laciné průmyslové produkci ničící tradiční řemesla, a v době bujícího nacionalismu navíc řada národů hledala své (většinou dost vybájené) historické kořeny.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Řadu z těchto motivací bychom mohli ve společnosti snadno vysledovat i dnes. Nemine rok, aby se neobjevil nějaký trend hlásající odklon od přetechnizované současnosti k přírodním kořenům (cottagecore či tradwives snad ani není třeba zmiňovat), tyto tendence ještě podpořila pandemie, a středověk je ideální projekční plátno pro vysněnou rustikální idylu.

Je to historická etapa dostatečně vzdálená na to, aby se s ní nepojily žádné kontroverzní asociace (stylizovat se do rokokové šlechty by mohlo pozvednout mnohá obočí), a zároveň o ní máme zejména díky fantasy literatuře dobrou sdílenou představu, byť samozřejmě jen velmi vzdáleně připomínající skutečný stav věcí. Středověk tak může působit lákavě jak pro digitálním chaosem unavenou mládež, tak i konzervativní politické radikály blouznící o kráse gotických katedrál.

Vedle idealizované selanky tu máme i (neméně nepřesnou) vizi středověku coby doby temna, krutosti a úpadku, a i v tomto směru jde najít řadu zajímavých, byť trochu povrchních paralel se současností.

Spolu s tím, jak se nám řada technologií uzavírá a nevidíme pod jejich povrch, mohou nové vynálezy působit jako nepochopitelná magie, a pro AI nástroje to platí dvojnásob. Mediální teoretik John Hartley tak v nedávném zajímavém článku popisuje, že autoritu v oblasti vědění delegujeme na stroje úplně stejně, jako dříve na boha a církev.

Pro předmoderního člověka bylo nemyslitelné, že by lidské osudy formovalo jen lidské rozhodnutí, a roli vnější autority a zdánlivého hybatele věcí teď může zaujímat právě AI coby doslovný „deus ex machina“. Data a znalosti jsou stále více koncentrovány do rukou velkých technologických firem a digitální globalizace je tak podle Hartleyho nemoderní proces, který bychom měli označovat spíše jako refeudalizaci.

„Středověké“ tendence v oblasti technologií bychom ovšem mohli vysledovat už dávno před nástupem AI. Rozpadají se digitální archivy, upadají klasická média, zhoršuje se kvalita vyhledávačů, na internetu je stále těžší nalézt kvalitní informace a vědění se tak zcela dle středověkého mustru může opět stát uzavřenou elitní záležitostí. Čím dál víc se potvrzuje vize Marshalla McLuhana, že se od moderní společnosti textu a literatury vracíme k tradičnější vizuální a orální komunikaci. A sílící globální krize a následky klimatického kolapsu celkem důvodně vyvolávají nálady připomínající chiliastické čekání na konec světa.

Stále to jsou spíše jen volné asociace. Debata o možném návratu společnosti do středověkých mantinelů ale začne být zajímavější, když vše podrobíme trochu zevrubnější analýze a pokusíme se tuto regresi dokázat na relevantních příkladech.

Spekulace o novém středověku jsou celkem důvodné například v oblasti geopolitiky. Již Eco ve zmiňované eseji konstatoval, že konec soupeření dvou globálních velmocí a nástup nových hráčů evokuje středověk, kdy spolu vedle států a panovníků soutěžila i církev, šlechta, města, obchodní svazy a jiní aktéři, jejichž moc a vliv se často navzájem chaoticky překrývaly.

Tyto myšlenky v roce 2010 znovu dostal do středu pozornosti analytik Parag Khanna ve virální eseji, kde novostředověkou situaci výstižně vykreslil v detailech. Na doby dávno minulé odkazuje znovu silné postavení Číny, Indie, Turecka či Íránu. Upadá respekt k mezinárodním úmluvám a mnohde vládne právo silnějšího. Vedle národních států se utváří paralelní mocenské struktury nadnárodních korporací, organizovaného zločinu, teroristických hnutí či humanitárních organizací. Sílí hodnotové a ekonomické rozdíly mezi periferií a velkými metropolemi, bují náboženský radikalismus.

Dění v následujících letech tyto teorie jen potvrdilo a za zmínku stojí i jiný důležitý fakt, který Khanna zdůrazňoval – vize středověkých staletí coby doby temna a stagnace je výsostně evropská záležitost a v mnoha jiných koutech světa šlo o éru pomyslného zlatého věku. Není středověk jako středověk, a na takřka tisíc let trvající periodu lidské historie se dá jen velmi obtížně připlácnout jakýkoliv zobecňující stereotyp.

Vedle pojmu „středověk“ je stejně vágní a neuchopitelnou nálepkou i slovo „feudalismus“. Také to se v posledních letech skloňuje čím dál častěji a údajný návrat do středověku je mimořádně populární téma debaty mezi ekonomy.

V posledních dekádách začalo být jasné, že se mechanismy „tradičního“ kapitalismu proměňují a že na ně má stále zásadnější dopad nástup nových komunikačních technologií. Rostou také společenské nerovnosti, slábne sociální prostupnost, a začalo se proto spekulovat o tom, jestli se náhodou nevracíme ke starším ekonomickým modelům. Znovu začal vyplouvat i pojem feudalismus a prudké ekonomické zvraty vyvolané pandemií pak dostaly spekulace o možném novém feudalismu na přední stránky novin.

Zajímavým „výkopem“ byl v tomto směru například v roce 2020 článek politoložky Jodi Dean, která přehledně shrnula argumenty dokazující nové feudální tendence v ekonomice.

Podotýká, že zisky a moc se koncentrují v rukou stále menšího množství podnikatelů a firem, což se sice děje i jinde, ale v prostředí digitální ekonomiky se tento proces ještě umocňuje, protože online prostředí má mnohem větší tendenci k formování nerozbitných monopolů či oligopolů. V oblasti informačních technologií zisk z patentů a autorských práv převyšuje profit z produkce výrobků, a k feudálním paralelám vybízí i fakt, že čím dál více lidí z chudých vrstev pracuje ve službách (typicky řidiči, kurýři, ošetřovatelé apod.) pro bohaté elity.

V debatě o novém feudalismu se pak nelze vyhnout jménu řeckého ekonoma Yanise Varoufakise, který se v posledních letech do „feudální“ debaty intenzivně zapojuje a jeho loňská kniha Technofeudalism vyvolala bouřlivé reakce.

Varoufakisova základní teze dokládající nástup nového „technofeudalismu“ se dá shrnout tak, že současný ekonomický systém už neodpovídá definici klasického kapitalismu, protože v něm upadlo postavení trhů a zisku.

Roli trhu převzaly digitální platformy typu Amazonu, Googlu či App Store, které ale podle Varoufakise ve skutečnosti více než trh připomínají dávné feudální državy. Firmy, které prostřednictvím Amazonu prodávají své zboží, nebo vývojáři, kteří prostřednictvím App Store nabízejí aplikace pro iPhony, jsou vůči Amazonu či Apple v postavení vazalů. Mají jen malou možnost odejít jinam a platforma si z jejich zisků jen strhává podíl, aniž by sama odváděla nějakou zásadní práci.

Jodi Dean to pro změnu demonstruje na řidičích Uberu. Ti jsou také vůči své platformě ve vazalském či dokonce nevolnickém vztahu (platforma a její algoritmus plní roli panské půdy), na rozdíl od továrních dělníků sami vlastní své výrobní prostředky (tedy auta), se kterými se ale nemohou svobodně přesunout ke konkurenci (zejména v oblastech, kde má Uber plný nebo částečný monopol), a celý systém tak dostává silně feudální rysy.

Druhým Varoufakisovým argumentem je úpadek role zisku a jeho nahrazení dobýváním renty. Na první pohled to může vypadat podobně, ale rozdíl je v tom, že zisk je ovlivňován konkurenčním bojem, kdežto rentu žádná konkurence neohrožuje, protože je založena na privilegovaném přístupu k omezeným zdrojům, kterých není možné vyrobit více. Tradičně mohlo jít o půdu, vodní zdroje, telekomunikační sítě nebo třeba železnici, a v současnosti podle něj stejně fungují digitální platformy.

Genialita jejich obchodního modelu spočívá v tom, že jejich cenný obsah (třeba příspěvky na sociálních sítích, data o uživatelském chování, ale i vlastní pozornost coby komoditu nabízenou inzerentům) na rozdíl od starších ekonomických modelů nevyrábějí dělníci za plat, ale uživatelé zadarmo. Dostáváme se tak do role feudálních poddaných, kteří pracovali na panském zdarma a s vlastními výrobními prostředky (motyka je v této metafoře totéž, co influencerův foťák) a zároveň se nemohli jen tak svobodně sebrat a jít jinam.

Pokud už technologické korporace do něčeho investují, jsou to většinou jen další cesty, jak z uživatelů a vazalských firem dobývat rentu (typicky třeba cloudové služby). Stále větší část našeho života a práce je podmíněna přístupem k nástrojům a službám, které nevlastníme, ale jen si je pronajímáme (nebo je nám digitální baroni blahosklonně zpřístupňují zdarma), technofeudalismus se dál upevňuje a lídři Silicon Valley se dostávají do role aristokracie nejen přeneseně, ale i doslova na ekonomické rovině.

Teorie o novém „technologickém“ feudalismu jsou velmi atraktivní, ale jako všechny líbivé metafory, i ony v mnoha ohledech úplně nefungují. Jednu z nejlepších kritik neofeudálních ekonomických teorií sepsal v roce 2022 Evgeny Morozov, který podotkl, že Varoufakis a jeho názoroví spřízněnci sice dobře upozorňují na reálné a důležité ekonomické změny, ale nálepku feudalismu na ně dávají zcela zbytečně především z marketingových důvodů.

Varoufakis (ale třeba i vlivná italská ekonomka Mariana Mazzucato) začal feudální terminologii uplatňovat až zpětně na své starší argumenty, aby jim znovu dodal sílu a atraktivitu. Proti digitálním monopolům či nalévání státních peněz do soukromého sektoru se dá ale bojovat i bez toho, aniž bychom na vše museli roubovat středověké paralely. V tomto ohledu stojí za pozornost třeba kniha Chokepoint Capitalism, ve které v roce 2022 Rebecca Giblin a Cory Doctorow na příkladě kulturního průmyslu upozorňovali na stejné problémy jako Varoufakis, jen si pro to nevybrali tak lákavou metaforu.

Slova jako středověk a feudalismus spolehlivě upoutají veřejnost, protože budí varovný dojem útlaku a temného zpátečnictví. Morozov ale upozorňuje, že přehnané srovnávání současné situace s feudalismem může natropit více škody než užitku, protože prostě nejde o zcela stejnou situaci a zarputilé hledání středověké logiky v současné ekonomice zakrývá skutečný stav věcí.

Technologické firmy jsou sice zásadní, ale nikoliv jedinou součástí ekonomiky, a v řadě jiných sektorů se stále podniká stejně jako kdysi. Nové formy vlastnictví a vytěžování dat či patentů jsou sice problematické a neférové, ale jsou to nové ekonomické mechanismy, nikoliv známky regrese ke staršímu uspořádání.

Pokud už feudální metafory někde fungují, může to být podle Morozova spíše na společenské a politické než ekonomické rovině, protože např. skutečně platí, že slábne moderní vláda práva a rovnost před zákonem a v mnoha sektorech sílí právo silnějšího či „právo mužů“ vykonávané individuálními mocnými hráči – v praxi to poznal asi každý, kdo se marně zkoušet dovolat nějaké nápravy u Facebooku, Googlu či jiné digitální korporace, která si na svém panství nastavuje vlastní pravidla.

Ve společnosti se skutečně něco děje, v politice a ekonomice nastávají změny a rýsují se zásadní problémy, které je potřeba řešit. Historie se ale nikdy zcela neopakuje a bylo by chybou vše vidět jen optikou návratu do středověku. Ekonomové by neměli uvažovat stejně jako milovníci módních tiktokových „středověkých“ trendů a vztahovat se k idealizovanému a zjednodušenému obrazu doby, která byla ve skutečnosti mnohem složitější, pestřejší a mnohoznačnější.

Už Eco ve své kritice středověkých revivalů upozorňoval, že rozhodně nešlo o éru nehybné stagnace, jak by si to přáli mnozí lidé, pro které je dnešní svět příliš složitý a rádi by se vrátili do dob ovládaných jedinou a neměnnou pravdou a hodnotami. I středověk zažil řadu dynamických společenských změn, objevovaly se v něm nové technologie (byť třeba pomaleji než v následujících staletích), a není proto od věci historii studovat poctivěji a ne jen zíráním na Hru o trůny.

Mimo jiné se hodí zamyslet nad tím, jak a proč vlastně středověk skončil. Odborných teorií je samozřejmě mnoho, ale za přečtení v tomto ohledu stojí skvělá kniha A Distant Mirror od americké historičky Barbary Tuchman, která v ní klade „počátky konce“ už do poloviny 14. století. Tehdy Evropu zdevastovala morová epidemie, která v některých oblastech zabila i více než polovinu populace. Následné ekonomické změny mimo jiné zvedly cenu práce či podpořily mobilitu a stále více lidem najednou začalo docházet, že stávající společenské uspořádání není zdaleka jedinou nevyhnutelnou variantou.

Ani dnešní ekonomické schéma nemůže trvat věčně, protože jej vzhledem k jeho neudržitelnosti v konečném důsledku ohne jinam sama příroda. Jistě bychom jej měli analyzovat a kritizovat, a vůbec nevadí, když si občas pro zjednodušení a propagaci jinak špatně uchopitelných myšlenek pomůžeme nějakou tou „feudální“ metaforou. Měli bychom ji ale opustit, když se přesuneme k hledání funkčních řešení současných problémů, protože pak už nás jen svádí na scestí. A pokud se jí přesto chceme držet, měli bychom se nejdřív o dané době něco dozvědět. Často nás to totiž může nečekaně inspirovat i nad rámec trendy drátěných košil a zasněného drnkání na loutnu.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.