Článek
V newsletteru Pod čarou popisuje každou sobotu Matouš Hrdina společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Zdá se vám, že na webu a sociálních sítích vidíte závěje lidské aktivity a s mnoha lidmi přímo komunikujete, ale ve skutečnosti jste se stali obětí spiknutí. Veškerý digitální obsah vytvořili roboti a roboti si s vámi také povídají. Nejste tedy ve spojení se světem, ale osaměle sedíte ve virtuálním zrcadlovém bludišti.
Pokud jste po přečtení těchto řádků usoudili, že jsem se úplně zbláznil, vůbec vám to nevyčítám. A pokud se vám naopak zdálo, že vám mluvím z duše, nemějte strach – rozhodně jste nepodlehli úplnému bludu, i když by to tak na první pohled mohlo vypadat.
Tenhle děsivý příběh o tom, jak na sítích jen hovoříme s roboty a křičíme do prázdna, je základem takzvané Dead Internet Theory (teorie mrtvého internetu), která už mezi lidmi koluje řadu let a zcela po právu bývá označována za konspirační teorii, ne-li rovnou za příklad kolektivního hororového vyprávění, tzv. creepypasty.
Možná jsem ale měl použít minulý čas. Jistou dobu to konspirační teorie opravdu byla, ale v současnosti se z ní v mnoha ohledech stává realita. Sociální sítě a všechny další kouty internetu zaplavuje AI obsah. Na X i dalších sítích se pod mnoha příspěvky rozjíždí debaty plné botů, boti pronikají i do dříve výsostně „lidských“ diskuzních portálů typu Redditu a bohužel lze předpokládat, že se situace bude jen dál zhoršovat.
Zdaleka to není jen vedlejší efekt neuváženého nasazení AI techologií. Lingvista Adam Aleksic nedávno ve svém newsletteru podotkl, že záplava robotického obsahu je v mnoha případech záměrná taktika lídrů velkých digitálních platforem typu Facebooku či Instagramu.
Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.
Ty už delší dobu zahnívají, jejich uživatelé jsou méně aktivní, a tak sílí hlad po čerstvém obsahu. Tvůrcům AI braku je také možné platit výrazně méně než opravdovým lidským influencerům, a ve výsledku jsou spokojeni skoro všichni – tedy kromě samotných uživatelů, jejichž osud je zřejmě digitálním baronům čím dál víc ukradený.
Marný hon za lidskou recenzí
Připustíme-li s trochou nadsázky, že teorie mrtvého internetu se stává realitou, okamžitě nás napadne řada přímých negativních důsledků. Ofenziva botů jde ruku v ruce se šířením spamu, dezinformací a braku. AI obsah ohýbá a kazí již tak mizerné výsledky webových vyhledavačů, a robotický obsah a komentáře čím dál víc frustrují a ze sítí vytlačují lidské uživatele.
Většina lidí na tyto problémy poprvé narazí ve chvíli, kdy se chtějí věnovat jedné z nejbanálnějších online aktivit – rádi by si něco koupili nebo hledají užitečnou radu či návod. Už dávno před nástupem ChatGPT byly problémem falešné produktové recenze na nejrůznějších e-shopech, a už dlouho také víme, že v záplavě nekvalitních webů usilujících o co nejlepší SEO skóre je obtížné najít relevantní názor či radu.
Léta proto platilo, že když hledáte skutečně kvalitní recenzi či názor, za kterým nestojí reklamní specialista ani robot, je nejlepší hledat na Redditu nebo jiném podobném diskuzním portálu, kde je šance na „lidský“ komentář mnohem větší než na otevřeném webu. To dnes ale přestává platit.
Už v roce 2020, kdy byli pokročilí chatboti ještě v plenkách, se objevily první pokusy o nasazení AI botů na Redditu. A když tento problém loni znovu zkoumali redaktoři webu 404 Media, zjistili, že z automatické manipulace Redditu se stal specializovaný průmysl, který za úplatu dokáže fóra zaplavit žádoucím typem příspěvků.
V rozporu s častými stereotypy většinou nejde o politickou propagandu, ale mnohem přízemnější nekalou reklamu a falešné hodnocení různých výrobků a služeb – tedy přesně ten typ obsahu, za kterým na Reddit mířila většina lidí. Nejspíš je to také jedna z příčin, proč řada lidí používá místo běžných vyhledávačů TikTok – u audiovizuálních obsahů je pořád větší šance, že budou vytvořeny lidmi a nikoliv AI, ale i to je asi jen dočasná úleva.
Vedení Redditu se sice nájezdům botů snaží bránit a na jiných sítích je to ještě o dost horší (pokud rádi obcujete s roboty, stačí si rozkliknout reakce pod jakýmkoliv virálnějším anglicky psaným příspěvkem na X), ale v každém případě je to mimořádně nešťastná situace.
Vedle zmiňovaných přímých praktických dopadů to vede i k posilování obecné frustrace a nedůvěry (kromě teorie mrtvého internetu se otevírá živná půda i pro řadu dalších konspirací) a rostoucí podíl robotického obsahu především dusí živou digitální kulturu jako rozbujelý plevel v neudržovaném záhonu.
Facka pro digitální kulturu
Když se řekne digitální či internetová kultura, většině lidí se nejspíš vybaví memy, online videohry, fanfikce a další amatérská kolektivní tvorba, influencerský průmysl a obdobné fenomény. To vše je jistě zásadní, ale nikoliv jedinou součástí internetové kultury.
Výrazné memy, texty, videa a jiné typy online obsahu se už také naštěstí pokouší studovat a archivovat řada knihoven a výzkumných pracovišť, jenže vedle toho je tu i další velká část internetové kultury, která je mimořádně pomíjivá a přehlížená, ale neméně důležitá – miliony diskuzních příspěvků, komentářů či recenzí, jejichž prostřednictvím se teprve roztáčí skutečná reflexe kultury a také buduje sdílená společenská paměť.
Možná nejlepším příkladem této digitální „temné hmoty“ jsou komentáře pod hudebními klipy na YouTube. Stejně jako na jiných sítích, i na YouTube jsou komentářové rubriky plné nadávek, nesmyslů a spamu, ale vedle toho se v nich dají najít i netušené poklady. Možná je to i tím, že hudba v lidech snadno evokuje nostalgii a silné vzpomínky.
Už na začátku minulé dekády si tak řada tvůrců všimla, že lidé pod svými oblíbenými písničkami na YouTube často dělají poutavé životní zpovědi, a začala tyto prchavé perly archivovat. Okolo roku 2013 vzbudil mediální pozornost blog Sad YouTube, který se zaměřoval právě na melancholické vzpomínkové momenty, a sebrané YouTube komentáře tehdy dokonce vycházely knižně.
Ve zpětném pohledu to působí jako nevinná éra internetového dospívání, kdy jsme ještě coby uživatelé nebyli tak otupělí a i zdánlivým banalitám věnovali větší pozornost – sám si dobře pamatuji, jak byl někdy v roce 2008 postřeh „našel jsem na YouTube náhodné veselé video“ zcela legitimním motivem k sepsání celého příspěvku na blogu, což by dnes působilo trochu absurdně.
Půvab YouTube komentářů ale nemizí. Možná nejlepší pomník poloanonymním přispěvatelům vytvořila v roce 2022 filipínská umělkyně Chiara Amisola prostřednictvím webu thesoundof.love, na kterém můžete za doprovodu příslušné písničky pročítat kurátorsky probrané příspěvky z komentářové sekce, kde se lidé svěřují, jak je daná hudba doprovázela u prvního rande či svatby, jak jim připomíná zesnulé blízké či zvířata, dávné zážitky a podobně.
Kulturní kritik Max Norman si ve své reflexi tohoto povedeného projektu všímá, že na YouTube komentáře se můžeme dívat nejen jako na archiv živé digitální kultury, ale jsou to i záznamy toho, co jsme my sami, jiní lidé nebo celá společnost kdysi cítili – jsou to v podstatě emocionální mapy své doby.
Když jsem o potížích s archivací digitální paměti v Pod čarou psal poprvé, chápal jsem ji především jako paměť osobní (tedy třeba naše mizející fotky uložené na sociálních sítích apod.), ale Norman podotýká, že jde zároveň i o paměť kolektivní – komentáře na YouTube se stávají společnou vzpomínkou nás všech.
Čím jsou starší, tím nabývají na síle (stojí za připomenutí, že YouTube nedávno oslavilo 20. výročí). Začínají připomínat dojemné zprávy na starých zažloutlých pohlednicích, které si koupíme za korunu v antikvariátu, jenže na rozdíl od nich jsou mnohem pomíjivější.
Norman upozorňuje, že ještě před pár dekádami by bylo nemyslitelné, abychom disponovali tak obrovským archivem každodenních zážitků, trápení, nadějí a emocí milionů lidí, a je o to smutnější, jak lehce tyto záznamy mizí – stačí, aby někdo smazal dané video nebo platforma přestala fungovat.
Obří lodě a život mezi vysavači
Svébytná „komentářová“ poetika ale zdaleka není jen doménou YouTube. Komentářové rubriky jsou ke zpovědím a reakcím určeny, ale nečekaně živá kultura a komunita může vybujet i na zcela nepatřičných místech, například v recenzních sekcích na různých e-shopech.
Při nákupu nových sluchátek, telefonu či žehličky občas zcela zapomenu na to, co jsem na stránkách příslušného prodejce vlastně chtěl dělat, a ponořím se do recenzí, které se místy mění v půvabné sociologické mikrosondy.
Kupec sluchátek se svěřuje, jak mu přestává sloužit sluch a doléhá na něj stáří. Majitelka multifunkčního hrnce vysvětluje, jak v něm z chudého platu levně vaří pro celou rodinu. A někdo zase nadává, jak se mu telefon rozflákal při divokém hospodském tahu a teď si musí koupit nový. Tyto postřehy jsou zdánlivě k ničemu, protože nám o kvalitách daného výrobku nic neřeknou, ale občas si svým emocionálním nábojem nezadají se zmiňovanými deníky kolektivní paměti na YouTube.
A pokud má někdo dost poťouchlosti a volného času, může v recenzních sekcích rovnou začít tvořit svébytnou literaturu. Jeden takový kolektivně psaný román na nepatřičném místě vznikl v průběhu let třeba na Amazonu v recenzní sekci pro knihu How to Avoid Huge Ships od Johna W. Trimmera.
Kombinace bizarního názvu a tématu vybízí k vtipům, a tak se v satirických čtenářských recenzích rozjely dobrodružné námořnické ságy plné nebezpečných obřích plavidel. Kromě ošlehaného kapitána Trimmera se v nich objevila řada vedlejších postav a začalo docházet i ke crossoverům s jinými populárními „recenzními romány“, jako je třeba triko se třemi vlky vyjícími na měsíc.
Jsou to už více než 15 let staré legrácky a je otázkou, jestli by tento typ kolektivního humoru mohl tak snadno vzniknout i dnes – recenzní rubriky už dávno nejsou takový Divoký západ, k tomu se přidal zmiňovaný nájezd AI botů a nabídky zboží na Amazonu či jiných e-shopech jsou samozřejmě z podstaty nestálý a proměnlivý prostor. Obří lodě a Tři vlci se v nabídce stále drží díky své svérázné popularitě, ale můžeme jen spekulovat, kolik dalších obdobných komunitních vtipů zmizelo beze stopy.
Co si zaslouží věčnou památku?
Archivace digitálního obsahu je téma, které v poslední době vyvolává stále větší pozornost – ať už je to kvůli obecnému rozkladu webů a platforem, přívalu AI braku nebo i kvůli destruktivnímu tažení Trumpovy administrativy. Většinou se v této souvislosti skloňují čistě praktické důvody k archivaci, jako je nutnost uchovávání úředních záznamů, tradičního mediálního obsahu nebo „papírové stopy“ politických jednání a procesů. Nezapomíná se ani na kulturu v podobě audiovizuálního obsahu nebo literatury, ale to je pořád jen velmi omezený výsek věcí, které by ve skutečnosti bylo potřeba uchovávat.
Publicistka SE Smith nedávno na webu The Verge velmi výstižně vysvětlovala, že kulturu a nakonec i obecnou kolektivní paměť lidstva tvoří právě i ony komentáře, recenze, diskuzní vlákna a další pomíjivé obsahy, jenže s jejichž archivací je to již mnohem složitější.
Jako velmi výstižný kontrast uvádí takzvanou zlatou desku, která byla v roce 1977 umístěna na kosmické sondy Voyager 1 a 2 a měla případným mimozemským nálezcům ilustrovat podobu lidské civilizace. Její obsah byl vybírán vědeckým týmem pod vedením Carla Sagana velmi chaoticky a náhodně, ale i tak šlo o obdivuhodný pokus o zachycení „tváře lidstva“, který byl skutečně zachován takřka na věčnost a teď již opustil hranice sluneční soustavy.
Jedním z mých oblíbených obsahů na zlaté desce je temný nápěv Dark Was The Night od legendárního bluesového zpěváka Willieho Johnsona. Když nahlédneme do komentářů pod příslušným trackem na YouTube, zjistíme, že se tam lidé svěřují se svými potížemi s duševním zdravím, existenciálními úzkostmi nebo vzpomínkami na mrtvé kamarády. Jejich emoce jsou stejně zajímavé a důležité jako ty, ze kterých se na konci 20. let vyzpívával slepý bluesman Johnson, a dávají nám hodnotný obrázek o podobě a starostech lidstva. Jistě by si proto také zasloužily archivaci a cestu ke hvězdám. To je ale technicky dost komplikované, protože tohoto typu pomíjivého digitálního obsahu je prostě příliš moc a obtížně se hodnotí a třídí, a tak se nejspíš, slovy androida Roye Battyho, ztratí v čase jako slzy v dešti.
Smith proto konstatuje, že sice nemůžeme archivovat každý výkřik z komentářových rubrik, každou recenzi na nový mixér a všechny další střípky internetu, ale určitě bychom měli vést širokou společenskou konverzaci o tom, co a proč si zaslouží zachovat a co může být ponecháno rozkladu. A neměli bychom při této debatě zapomínat, že kulturu a kolektivní paměť netvoří jen obrazy, filmy, sochy, romány a politické proklamace, ale i každodenní drobnosti, které často získají důležitost až v průběhu let.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.
