Pod čarou: Chtít od života víc není zločin. A střídmost štěstí nezaručí

Méně je někdy více. Jez do polosyta, pij do polopita. Nic se nemá přehánět. Pozor, abys to nezakřikl. Všechno dobré jednou skončí. Lepší vrabec v hrsti… Nejen čeština je plná frází, pouček a pranostik, které nás nabádají ke střízlivosti, uměřenosti a ochotě ke kompromisům. Lidová moudrost naznačuje, že chtít všechno a hned je jaksi nepatřičné, že velké vášně a touhy málokdy vedou k něčemu dobrému, a smířit se s málem je tak mnohdy nejlepší řešení.

Mohlo by se zdát, že tyto rady vyvěrají z nějakých hlubokých znalostí o povaze světa, ale ve skutečnosti jsou to jen hodnotové soudy zakořeněné v tradicích a kultuře, které mají z různých důvodů regulovat naše chování a chod společnosti. Působí tak samozřejmě, že je málokdy zpochybňujeme. Ale když se o to přece jen pokusíme, můžeme zjistit, že často stojí na dost chatrných základech. Na otázku „Proč nechtít od života víc?“ se totiž překvapivě těžko hledá neprůstřelná zamítavá odpověď.

Zrovna v současnosti je tyto rýpavé dotazy potřeba klást častěji. V nejrůznějších sférách kultury, životního stylu a společenského dění totiž už léta dominují trendy, jejichž společným jmenovatelem je dobrovolná skromnost, askeze, minimalismus a odpor ke zdánlivě škodlivé a zbytečné opulenci a excesům všeho druhu.

Pokud by šlo jen o to, jestli si byt vymalujeme v křiklavých barvách nebo neutrální šedé, nebyl by to ještě takový problém. Střet minimalismu s maximalismem se často debatuje právě v mantinelech konzumní kultury, kde je to jistě zajímavé téma k nezávaznému potlachu (také už jsem ho několikrát řešil v tomto newsletteru). Jenže u nakupování věcí a diskuzí o udržitelnosti to nekončí. Z dílčí estetické preference se stává univerzální ideologie, kterou je více než vhodné začít nabourávat a zpochybňovat.

Pro útok na kulturní a hodnotový mainstream jsou potřeba silné argumenty. Takové se nejlépe rozvíjejí v zevrubně zpracované knize. A mimořádně užitečným manuálem pro maximalistickou protiofenzivu je nedávno vydaná sbírka esejí All Things Are Too Small, ve které americká spisovatelka, filozofka a literární kritička Becca Rothfeld nabourává zavedené stereotypy a velebí nenasytný hlad, opulenci, exces a smyslný přebytek všeho druhu.

Vychází z myšlenky, že všichni trpíme hladem po něčem, co nemáme, a zdaleka to nemusí být jen peníze, sláva a banální světské radosti. Může jít i o touhu vše zažít, být někým jiným, setkat se s extrémy všeho druhu a obecně si naplnit život tak, jak to jen málokdy bývá možné. Minimalistické trendy a výzvy ke střídmosti jsou umělým pokusem o regulaci této přirozené touhy, a Rothfeld se provokativně ptá, co hrozného by se stalo, kdybychom jí nechali volný průběh – navzdory radám našich babiček totiž ne vždy platí, že jednou kosa narazí na kámen, ucho džbánu se utrhne apod.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

V úvodní klíčové eseji výstižně nazvané More is More, tedy víc je víc, Rothfeld svou filipiku začíná tam, kde na odvrácenou stránku strohosti a střídmosti poprvé narazila i řada jiných – rozborem již trochu oslabené, nicméně pořád přítomné módní vlny designového a lifestylového minimalismu, jehož symbolem se před lety staly knihy a pořady influencerky Marie Kondo. Ta vyzývala k manickému uklízení a zbavování se nepotřebných krámů, které nám má doslovně i přeneseně vyčistit život a zbavit nás nepohodlné zátěže a chaosu. Do kontejneru má putovat vše, co v nás nerozněcuje radost, a pak údajně dojdeme k poznání, že si vystačíme opravdu s málem.

Kondo i další proroci minimalismu otevřeně přiznávají, že jejich cíle nejsou hmotně praktické, ale především spirituální – snaží se kolem minimalismu vybudovat celou filozofii. A Rothfeld podotýká, že i když to na papíře vypadá lákavě, v praxi jde o dost deprimující životní taktiku. Pokud bychom se zbavovali věcí proto, abychom je spravedlivěji přerozdělili, bylo by to v pořádku, ale ve skutečnosti jde hlavně o prostředek k dosažení co největší individuální svobody a nezávislosti. Zbavujeme se nejprve věcí a pak i vztahů, lidí a myšlenek, které nám zdánlivě k ničemu nejsou a jen nám svazují ruce. A nabízí se otázka, co nám po onom kýženém generálním úklidu vlastně zbude.

Naše osobnost je do velké míry spoluvytvářena právě i věcmi a hmotnými konturami našeho okolí, a když o ně přijdeme, zbavujeme se části sebe sama. Kondo v jedné ze svých rad dokonce doporučuje, abychom se zbavovali památečních věcí po zesnulých příbuzných, protože prý jen posilují bolestivé emoce. Nedávno to z opačné strany hezky nahlédla glosa mého oblíbeného sloupkaře Adriana Chilese, kterého ozdravným truchlením za zesnulého otce doprovází zvuk jeho stále tikajících zděděných hodinek – tedy přesně té věci, která by v duchu declutteringu měla okamžitě putovat do vetešnictví.

Rothfeld upozorňuje, že se rady Marie Kondo staly bestsellerem nikoliv v uvolněné Evropě či jejím domovském Japonsku, ale právě v USA, kde stále probublávají puritánské tradice a vypjatá strohost a odpor k požitkům rezonuje mnohem silněji. Opulence a exces, ať už v podobě nábytku či méně hmatatelných věcí, vzbouzí nechtěné vášně, a není náhodou, že se rady minimalistů tak často zaměřují právě na ženy, jejichž touhy a potřeby byly z hlediska patriarchátu vždy střeženy mnohem přísněji než ty mužské – jinými slovy nepořádek stále uklízí hlavně žena, a od uklízení je už jen krůček k nesmyslným dietám a dalšímu sebeomezování všeho druhu, které jen doplňuje celou asketickou mozaiku.

Svou skutečnou ideologickou sílu askeze a minimalismus nabývají ve chvíli, kdy vylezou z kumbálů a obýváků a začnou ovlivňovat i kulturu. Rothfeld se coby literární kritička deníku Washington Post ve své sbírce esejí zaměřuje na současnou beletrii a ukazuje, že řada nových oceňovaných románů má společnou právě střídmost a odpor ke zdánlivě zbytečné opulenci a maximalismu. Jejich jazyk je strohý, plný krátkých vět a úsporných metafor, šetří se zbytečnými popisy a odbočkami. Struktura tzv. internetových románů je útržkovitá, bez velkých příběhů a dramat, a jejich hrdinkami bývají většinou ženy a dívky, které se nechtějí vázat a obrazně i doslova s sebou nic nenesou.

Taková literatura pak ovšem selhává ve zhmotňování věcí a posiluje dojem prázdnoty. Jako protipól Rothfeld zmiňuje řadu starých klasických románů včetně Melvillovy Bílé velryby, která naopak zbytečnými věcmi, slovy, metaforami a odbočkami naprosto přetéká, což tvoří její unikátní krásu – ale kdyby s takovým rukopisem dnes přišel k nakladateli neznámý debutant, zcela určitě s ním vyrazí dveře.

Přehnaný minimalismus se ale v literatuře neprojevuje jen úsporným rozsahem, strohým stylem a nezakotvenými hrdinkami. V neposlední řadě se v něm opět odrážejí ona zmiňovaná moudra o tom, že méně je více, nenasytnost je nebezpečná a uměřenost vhodná – a opět jsou jejich terčem hlavně ženy.

V jedné z esejí, která ještě nejspíš vyvolá řadu polemik, Rothfeld sžíravě kritizuje populární romány Sally Rooney. Provokativně, ale nikoliv bezdůvodně je srovnává s brakovým erotickým bestsellerem Padesát odstínů šedi – jejich protagonisté totiž také občas podléhají nezkrotným a temným (a tedy údajně závadným) vášním, ale nakonec tyto sklony opouští a vrací se ke střídmějšímu, konvenčnějšímu modelu života a vztahů. Hrdinky sice mohou na čas dávat průchod svému hladu po životě, ale netrvá to věčně a mnohdy se to neobejde bez jistého trestu a pokání.

Rothfeld upozorňuje, že jedním z mála mainstreamových žánrů, ve kterém někdo dává skutečně neomezený průchod svým touhám a nenasytnosti, jsou kriminální thrillery, ve kterých detektivové pronásledují sériové vrahy (nikoliv náhodou většinou muže). Ti jsou z logiky věci zavrženíhodné a negativně viděné postavy, kterým je proto umožněno (byť v ploché a stereotypní formě) to, v čem běžným lidem brání stud a ohledy. A skrytý půvab oněch filmů a seriálů spočívá v tom, že se detektiv a vrah začínají navzájem stále víc podobat a nabízí se důvodná otázka, jaký je mezi nimi vlastně rozdíl.

I v tomto ohledu ale možná svítá na lepší časy. Literatura sice na trendy kvůli časově náročné tvorbě reaguje pomaleji, ale sílící odpor k přehnaným puritánským tendencím v ní také začíná být znát. Za zmínku stojí například úspěšný román A Certain Hunger, ve kterém už v roce 2020 dala spisovatelka Chelsea G. Summers své ženské protagonistce trochu větší prostor k opulenci.

Jde o příběh gastronomické kritičky, která se nenasytně a bez výčitek projídá hromadami lahůdek a úplně stejně přistupuje i k mužům a sexu. Potíž je jen v tom, že je časem začne požírat doslova a svůj život tak zpětně vypráví z vězeňské cely, kde sedí coby psychopatická masová vražedkyně. Metaforické i skutečné kriminální odsouzení ženské nenasytnosti tedy zůstává, ale portrét nevázané touhy je už o něco otevřenější.

A ještě dál jde čerstvě vydaný román All Fours od americké filmařky a umělkyně Mirandy July, která takřka doslovně nabídla to, po čem Becca Rothfeld volá ve svých esejích. Její částečně autobiografická protagonistka je žena na prahu padesátky unavená stereotypním manželstvím a náročnými mateřskými povinnostmi. Svou životní krizi se rozhodne řešit osamělým road tripem z Kalifornie do New Yorku, který ale rychle skončí v levném motelu jen pár mil za Los Angeles.

Tam se na základně spontánního hnutí mysli ubytuje, svůj otlučený pokoj nákladně vyzdobí ve stylu dekadentního budoáru, pustí se do překotného živočišného vztahu s výrazně mladším prodavačem z místní benzinky a konečně začne žít naplno. A hlavní nabourání literárních stereotypů přichází po jejím návratu k rodině. Na rozdíl od jiných podobných příběhů nenásleduje ponaučení, trest a pokání, ale úspěch na všech stranách – dokáže si udržet různé životní styly najednou, je šťastnější a o žádný požitek není připravena.

V naprostém přijetí excesu a nenasytném pohlcování jídla, umění, emocí, zážitků, vztahů a dalších životních radostí nám podle Rothfeld v konečném důsledku nebrání jen odsudky okolí a společenské stereotypy, ale především náš vlastní stud a onen příslovečný vnitřní policajt. Bojíme se připustit, že by vypjatá radost nemusela být následována zklamáním, a že by nemusela nikdy skončit. A proto se také nakonec zdráháme chtít od života víc.

Titul své sbírky, tedy „všechny věci jsou příliš malé“, si vypůjčuje z úvah středověkých teologů, kteří si nebe představovali tak, že v něm radost nekončí a nevrcholí konzumací příslušného požitku, ale trvá pořád dál v nezměněné síle. A protože náboženská vize idylického života po životě přece jen od dob morových ran trochu zeslábla, je zcela namístě se ptát, proč si nezkusit vybudovat nebe již na zemi.

Abychom mohli své touze po radosti a naplnění dát volný průběh, musíme si ji nejdřív uvědomit, a vnitřní bariéry a sebepopření často začínají již v tomto bodu. Podstatnou částí problému jsou totiž i v současnosti velmi oblíbené a propagované praktiky mindfulness. Ty ve své zjednodušené a mainstreamové podobě usilují o vyprázdnění hlavy od zraňujících a neproduktivních myšlenek, které nám údajně brání v uvědomění si přítomného okamžiku vedoucího ke klidnému štěstí.

Rothfeld ovšem namítá, že myšlenky jsou krásná a produktivní, byť občas bolestná věc, která brání plíživému vkrádání se životní prázdnoty, a rezignovat na ně je zcela absurdní. Praktiky mindfulness jsou podle ní zčásti sanitizovaným vykrádáním buddhistických tradic (které jsou ve své původní formě dost temné a rozhodně nejde o žádnou rozjásanou filozofii pozitivního myšlení) a v mnohém také navazují na starší psychologické školy, které již od 19. století doporučovaly jako lék na nejrůznější potíže právě meditativní „vyprazdňování“ hlavy – a opět nezbývá než dodat, že převážně ženám, které bývaly a do jisté míry stále jsou tlačeny k pasivní společenské roli a místo aktivní změny poměrů je jim tak nabízeno tupé sezení a zbavování se nepohodlných myšlenek.

Právě frustrace z nemožnosti změny vnějších poměrů je podle Rothfeld jádrem a motorem všech minimalistických a asketických tendencí. Ekonomické a společenské uspořádání našeho světa je v nespočtu ohledů zjevně neférové a nerovné. Pokusy o nápravu poměrů a větší ekonomickou rovnost selhávají a řada lidí si pak své zklamání léčí tím, že principy přehnané rovnosti a spravedlnosti začínají (podle Rothfeld mylně a škodlivě) aplikovat i do sféry kultury či mezilidských vztahů. Tam ale věci fungují jinak. I v ekonomicky a politicky zcela rovné společnosti si někdo bude užívat života víc než jiný, ne všechny romantické i přátelské vztahy budou zcela férové a spravedlivé, a ne všechny filmy či knihy mohou být stejně hodnotné a oceňované.

Neznamená to, že bychom měli rezignovat na nápravu poměrů, právě naopak – Rothfeld upozorňuje, že boj za ekonomickou rovnost je správný, jen se nedá nekriticky kopírovat do jiných oblastí života. Ale zároveň to neznamená, že bychom se kvůli studu a pocitu vnější nespravedlnosti neměli snažit užívat si v rámci možností život naplno.

Nemusí a ani by nemělo jít o plochý a neudržitelný konzum, ale především o hlubší, upřímný a těsný vztah k věcem, požitkům, emocím, lidem a vztahům. Těmi bychom se měli snažit život i kulturu naplňovat tak moc, jak to jen jde, a pak ještě o trochu víc – nikoliv se jich zbavovat až k finálnímu vítězství nudné, ploché a uměřené šedi. Nejen ženy by měly přemýšlet, jaká agenda se skrývá za trendy vyzývajícími k bezmyšlenkovité pasivitě a potlačování jejich vášní a nenasytné touhy po životě. A všichni bychom také měli pátrat, jestli je každá radost opravdu nutně a nevyhnutelně následována zklamáním a nemůže trvat věčně.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.