Pod čarou: Chcete mít přehled o světě? Dávejte pozor na prošlé informace

Nejspíš už jste mnohokrát zjistili, že zdánlivě nezpochybnitelná fakta přestávají platit. Pluto už není planeta. Mount Everest měřil 8848, pak 8850 a teď zase 8848 metrů. Klíště už se nevytahuje krouživými pohyby, špenát není zas tak velkou zásobárnou železa. A čím jsme starší, tím je seznam překonaných pravd delší.

Tento jev se neomezuje jen na přírodovědné poznatky, ale týká se i všech dalších oblastí života a společnosti. Sotva co jste zaregistrovali, že jediné správné džíny jsou široké a pytlovité, už jdou zase do módy ty úzké. Chorvatsko už není levnou destinací, Turecko je vojenská velmoc a kupní síla kdysi zdánlivě zaostalého Polska už prý brzy překoná Japonsko. Bez jednotlivých aktuálních informací se jistě obejdeme, ale když se tyto postupné posuny reality sečtou, snadno se nám může stát, že se jednoho dne probudíme a s nelibostí zjistíme, že svět vypadá úplně jinak, než jsme si dosud mysleli.

Dalo by se namítnout, že jde o přirozený jev, protože nikdo není vševědoucí a nikdo si také nemůže udržovat neustále aktuální přehled o všech oblastech vědy, politiky a kultury. Proces, v jehož rámci nám v paměti trouchniví zastaralé informace, ale není náhodný. Má svá pravidla a známe také metody, jak se zastaralým a neplatným faktům bránit a pružně se přizpůsobovat změnám okolní reality.

Poločas rozpadu mají nejen společenské normy a trendy (jako třeba zmiňovaná šířka kalhot), ale i zdánlivě neměnná a „tvrdá“ vědecká fakta. Všiml si toho americký matematik Samuel Arbesman, který tento problém v roce 2012 analyzoval v knize The Half-life of Facts.

Dnes jde již o trochu neprávem zapomenutou publikaci, ve které ale Arbesman zavedl velmi užitečný termín mezofakta. Tvrdí, že lidé si ve většině případů dokážou uvědomit a připustit náhlou a výraznou změnu reality (nejde si nevšimnout, že Američané přistáli na Měsíci), ale většinou jen velmi špatně vnímají pozvolnou a dlouhá léta probíhající změnu. Právě proto si v paměti uchováváme ona mezofakta, tedy informace, které v nějakém časovém bodu přestaly platit. A když se pak tyto „prošlé konzervy“ ve vědecké i veřejné debatě hromadí, může to vyvolat řadu problémů.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Arbesman svůj výklad začíná pohledem do historie vědy. Konstatuje, že ve všech oborech jsou jakékoliv nové objevy a fakta časem překonány. Můžeme to vysledovat ve fyzice, zoologii i společenských vědách, a když začneme blíže zkoumat historii vědeckých publikací, dokážeme tento posun i přesně vyčíslit.

V některých případech jsou informace díky novým vědeckým metodám postupně upřesňovány a rozvíjeny (nejdřív jsme si mysleli, že je Země zcela přesně kulatá, a pak jsme zjistili, že jde spíše o neforemnou šišatou bramboru), v jiných mohou být nahrazeny zcela protichůdnými fakty – třeba když dojde k objevu evoluční teorie, genetiky apod.

Tyto novinky se ovšem mezi vědci (natož u veřejnosti) neujmou okamžitě. Získávají příznivce jen pomalu a často si musí tvrdě vydobýt místo na slunci. Čím delší a klopotnější je tento aktualizační proces, tím roste i šance, že se z postupně zneplatňované informace stane nepěkný mezofakt, který pak začne žít vlastním životem.

Je nutné podotknout, že The Half-life of Facts není nejkvalitnější kniha. Arbesman se v ní přespříliš soustředil na banality (třeba na oblíbené spory o to, zda má špenát skutečně hodně železa, nebo jde jen o dekády opakovaný omyl) a především se coby matematik dopouští pošetilého omylu – zkouší tempo vědeckého pokroku a společenských změn vypočítat prostřednictvím různých přesně vyčíslitelných křivek a konstant, což se ovšem vždy dostane do těžkého sporu se složitou lidskou realitou (mimo jiné třeba klade rovnítko mezi nové vědecké články a nové skutečné objevy a neřeší, že v publikačním procesu exponenciálně roste nejen množství nových objevů, ale třeba i počet plagiátů, braku a nesmyslů).

Samotný koncept mezofaktů je ovšem velmi užitečný a za pozornost stojí především jedna ze závěrečných kapitol, ve které Arbesman vysvětluje, kde přesně kvůli nim nastávají ony problémy a nedorozumění ve veřejné debatě.

Nejen redaktoři kulturních rubrik, ale nakonec i každý z nás nakonec přijde na jednu nepěknou životní pravdu. Většina lidí někdy po třicítce (i když mileniálům to možná potrvá o chvíli déle) přestane mít zájem o novou hudbu a módu a už natrvalo zůstane u prověřených kalhot, účesů a kapel z dob svého mládí. A pokud někdy své preference změní, často je to až ve chvíli, kdy jim o žhavých kulturních novinkách povykládají jejich děti.

Arbesman upozorňuje, že to není jen selská moudrost, ale prokazatelný proces, který lze vysledovat i ve vědě. Jakýkoliv „update“ znalostí a fakt neprobíhá postupně, ale v náhlých obdobích „růstového spurtu“, která kopírují generační střídání. Jednoduše řečeno, většina lidí si udržuje informace o světě, které se naučili na základní a střední škole, a přehodnocuje je až ve chvíli, kdy se do stejného věku dostanou jejich děti a zpraví je o tom, že kouření už není lékaři doporučovaná kratochvíle, ale škodlivý zlozvyk.

Toto generační střídání přitom nemusí odpovídat jen klasickým demografickým generačním kohortám typu boomerů a mileniálů, ale funguje i v jiných kontextech – na středních i vysokých školách se typicky střídají čtyř- či pětileté „generace“, svébytným typem generace je i politické volební období a k revizím institucionální paměti dochází i ve firmách a úřadech v závislosti na míře a frekvenci střídání zaměstnanců.

V této souvislosti se často hovoří o fenoménu tzv. shifting baseline, tedy posouvající se laťky. Za normální považujeme stav věcí, na který jsme si zvykli v době dětství a mládí (nebo v době nástupu do příslušného kanclu). Kvůli tomu se pak čím dál víc ocitáme „mimo mísu“, ale hlavně nám to omezuje možnost dlouhodobého kritického historického srovnávání.

Závažná potíž je to třeba v oblasti environmentálního povědomí – když dnes děti vyrůstají v přírodě, ze které už vymizelo obrovské množství hmyzu, budou to považovat za přirozený stav věcí a nebude je to tak znepokojovat, protože si nepamatují čelní skla aut v létě pokrytá vrstvou rozmáznutých brouků.

Když se k této napevno zacementované mentální „laťce“ přidají další typická lidská kognitivní zkreslení, toxický vliv mezofaktů se dál násobí. Každý z nás trpí třeba konfirmačním zkreslením, kvůli kterému jsme otevřenější myšlenkám a poznatkům, které potvrzují naši zavedenou vizi světa, a ze všeho nejvíc se obáváme kognitivní disonance, kterou by vyvolala zcela protichůdná a znepokojivá fakta.

Tyto mentální zkratky využívají nejen politici, marketéři a propagandisté všeho druhu. Když už se bavíme o vědě a mezofaktech, je potřeba dodat, že velké škody v tomto ohledu páchají i autoři nejrůznějších populárně-vědeckých bestsellerů, kteří předstírají, že chtějí čtenáře dovzdělat o skutečném stavu věcí, ale ve skutečnosti především šikovně drnkají na struny zmiňovaných kognitivních zkratů.

Typickým příkladem může být třeba psycholog Jonathan Haidt, který navzdory vědeckým faktům ustrašené rodiče úspěšně ubezpečuje o tom, že za duševní problémy jejich dětí skutečně mohou jen ony zlé smartphony a internety, nebo miláček politiků a miliardářů Václav Smil, který čtenáře skrze žonglování s ekonomickými statistikami utvrzuje v dojmu, že s klimatickou krizí se stejně nedá nic dělat, zelená transformace je nereálná a můžeme tedy dál rezignovaně těžit uhlí a montovat auta.

Když ustrneme v dávno neplatné představě o světě, je to jistě příjemné, ale o to větší je pak naše překvapení, když se vše najednou změní. Arbesman ve své knize na mnoha příkladech dokládá onu kolísavou dynamiku, kdy jsou různá nová fakta i společenské normy dlouho považovány za naprostý nesmysl, a pak se z nich najednou takřka ze dne na den stane nezpochybnitelná samozřejmost – je třeba jen otázkou času, kdy nám konečně naplno a rychle dojdou problémy s mikroplasty a zjistíme, že jsme se celé dekády dobrovolně váleli v závějích smrtících jedů.

Každé kognitivní zkreslení má své limity. I ten nejzatvrzelejší ignorant a staromilec nakonec zjistí, že mu v paměti zahnívá nějaký řádně uleželý mezofakt a své představy o světě si upraví. V mezidobí ale může napáchat spoustu škod.

Pokud nemáme aktuální obrázek o jednoduchých přírodovědných faktech, se kterými často pracuje Arbesman, ještě to není takový problém – bez znalosti nejnovějších objevů v oblasti fyziky nebo zoologie se v běžném životě nějak obejdeme. Větším rizikem jsou ale zmiňované geopolitické a společenské skutečnosti, které se také mění, a když nedržíme krok s tempem změn, můžeme často volit různá nefunkční a škodlivá řešení problémů.

V současnosti to jde vidět třeba na lidech, kteří z různých důvodů nevěnovali pozornost dlouhodobému konzervativnímu autoritářskému obratu v americké politice a teď jsou upřímně šokovaní z Trumpova řádění a hajlujícího Muska, i když to ve skutečnosti není nic překvapivého či neočekávaného. Najdou se ale i subtilnější příklady.

Mezi mé oblíbené patří přežité představy o fungování internetu a sociálních sítí, které si stále udržuje velká část veřejnosti i novinářů. Arbesman konstatuje, že i ve společenských vědách trvá asi deset let, než se nějaký nový poznatek či teorie dostane do širokého veřejného povědomí. To je ale vzhledem k rychlosti vývoje digitálních platforem celá věčnost.

Mnoho lidí stále nestihlo zaregistrovat, že influenceři už nejsou děti, ale vlivní novináři, že TikTok už není síť pro veselé tanečky a Amazon nevydělává jen na online prodeji knížek. A mnozí také dodnes opakují pojem filtrová bublina, který v roce 2010 zavedl americký publicista Eli Pariser. Výzkum sociálních sítí byl tehdy ještě v plenkách, dat bylo méně, šlo o nový obor, a proto bylo přirozené, že se ujala celkem pravděpodobně znějící teorie o tom, jak nás sítě uzavírají do bublin názorově spřízněných souputníků.

Po patnácti letech už víme, že je to nesmysl. Vše je mnohem složitější a sítě nás často naopak vystavují mnohem většímu spektru názorů, ale tyto aktuální poznatky ještě do veřejné debaty neprosákly. Drží se v ní překonaný mezofakt, řada lidí si udržuje představu, že za „rozdělenou společnost“ mohou jakési jednoduché filtrové bubliny, a funkční řešení společenských problémů nám unikají.

Nabízí se tedy otázka, jak se z bažiny neplatných mezofaktů vyhrabat. Jistě by to šlo odbýt panskou radou, že by se lidé měli zkrátka víc dovzdělávat, věnovat pozornost aktuálnímu dění a kriticky myslet, ale to by bylo dost naivní a arogantní.

Arbesman podotýká, že nejen ve vědě je především potřeba neustálé ohlížení do minulosti. Mnozí vědci ignorují dlouhodobý vývoj ve svém oboru, věnují pozornost jen nejnovějším publikacím, a pak často nevědomky znovu objevují věci, které již byly odhaleny mnohokrát předtím, nebo také znovu opakují mnohokrát vyvrácené omyly. A hudební kritik Ted Gioia nedávno trefně upozornil, že stejný problém se projevuje i v žurnalistice – novináři nesmírně neradi znovu čtou a revidují své staré texty (mohu potvrdit, že je to opravdu bolestivá a krušná aktivita), protože by snadno mohli přijít na to, že se kdysi mýlili nebo dokonce stejné omyly opakují dosud.

Místo toho tak zatvrzele hledí kupředu a výsledkem je opakování dávno zavržených mezofakt jako na zaseklé gramofonové desce. Často se to děje v případech, kdy rozkol s realitou ještě dál posiluje zmiňované konfirmační zkreslení, a výsledky pak bývají komické – osobně třeba miluji moudré a komplexní ekonomické analýzy o tom, že čínská ekonomika se nevyhnutelně zhroutí za rok, maximálně dva, které každoročně vycházejí už nejméně dvě dekády a asijská velmoc mezitím stále v klidu sílí.

Toto kritické ohlédnutí do vlastní znalostní a názorové minulosti mohou dělat nejen vědci a novináři, ale i každý z nás. Když si totiž uvědomíme, kde jsme vlastně své představy a znalosti o světě získali, a s kým jsme se o nich v životě hádali, pochopíme zmiňovaná pravidla mezofakt, která ve své knize popisuje Samuel Arbesman. Nejspíš si vzpomeneme, jak jsme o nové realitě a faktech obtížně přesvědčovali své rodiče či jiné lidi ze starších generací, a mnozí si také uvědomí, jak jim o tom, že svět je jinde, dnes kážou i jejich děti.

Pak nám také dojde, že věci, které jsme brali jako nezpochybnitelný fakt, mohly být ve skutečnosti jen nepotvrzené teorie nebo názory, a i tvrdé vědecké konstanty a nezvratné přírodní zákony se občas mohou dost překvapivě měnit. Občas nás to může rozhodit, ale pořád je to lepší než sedět v zaprášeném mentálním špajzu plném plesnivých zavařenin s vybledlými cedulkami „medicína 1976“ či „politická realita 1998“.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.