Pod čarou: Češi mohou konečně poučovat svět. Do módy jde blbá nálada

Také máte nejen v pošmourných prosincových dnech touhu zůstat doma a ignorovat nepříjemný svět za okny? Přestáváte sledovat zprávy a rozčilovat se nad politikou a radši se zabýváte něčím produktivnějším? Říkáte si, že byste na sebe měli být hodní a místo nesmyslného shonu se více věnovat rodině a blízkým?

Rozhodně v tom nejste sami a na těchto pocitech není nic špatného. Valí se toho na nás skutečně mnoho, špatně se to dlouhodobě snáší a útěk do některého z klidných soukromých přístavů stranou od lidí a politiky občas není vůbec špatný nápad. V poslední době se ale zdá, že tuto životní taktiku volí čím dál více lidí a nedávné politické události tento trend ještě podpořily.

Když Donald Trump zvítězil v nedávných prezidentských volbách v USA, voliči poražených demokratů to pochopitelně nesli dost nelibě. Zároveň ale šlo již o druhé Trumpovo vítězství, a když srovnáme aktuální reakce se situací v roce 2016, objeví se zajímavé rozdíly.

Tehdy šlo o šokující a pro mnoho lidí překvapivou událost. Mezi prvními emocemi dominoval vztek a vzdor a celkem dobře si pamatuji, jak tehdy řada novinářů a výrazných postav veřejného života sepisovala plamenná prohlášení o tom, jak se nové administrativě budou stavět na odpor a bránit demokratické hodnoty. Za pozornost stojí i fakt, že tehdy spousta lidí upozorňovala, že by liberální a levicové kruhy odporující Trumpovi neměly zapomínat na sebepéči – jinými slovy, aby to aktivisté s občanským odporem nepřehnali a nedopracovali se k úplnému vyhoření.

Při letošní volbách byly nálady výrazně odlišné. Do jisté míry v tom hraje roli skutečnost, že Trumpovo vítězství už nebylo zdaleka tak neočekávanou událostí. Na každý pád mezi emocemi poraženého tábora místo vášnivého vzdoru rezonovala spíše bezradnost, rezignovanost a apatie. A znovu začala být zmiňována sebepéče, tentokrát ovšem ve výrazně odlišném kontextu než před osmi lety.

Sebepéče již není taktika pro udržení sil k dlouhodobému boji, ale zkrátka jen prostý únik od nepříjemné politické reality k budování soukromého pohodlí. Velmi dobře to vystihla reportérka Jessica DeFino, která se věnuje politickým přesahům wellness průmyslu. Ve svém rozboru povolebních nálad konstatuje, že Trumpovo vítězství přineslo nevídaný boom v sektoru kosmetiky a wellness a řada lidí se zjevně rozhodla, že nanášení pleťových masek je lepší životní taktika než politický aktivismus.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Jde o postupný proces, který začal sílit již ve zmiňovaném roce 2016 a značně jej podpořila také pandemie, ale teď jde již o opravdu zásadní fenomén a lze očekávat, že v průběhu Trumpova funkčního období bude dál bujet.

DeFino k tomu dodává, že jde v první řadě o přímočarý eskapismus, ale boom péče o vlastní tělo a krásu paradoxně také podporuje Trumpovu konzervativní ideologii, proti které by se měl teoreticky vymezovat – mnohé ženy se dobrovolně mění v objekt a nevědomě podporují opětovné zpřísňování standardů krásy, což utvrzuje konzervativní společenský obrat.

Obsese dokonalými vlasy a pletí ale není zdaleka jedinou formou ústupu do komfortních soukromých světů, kterou lze po amerických volbách pozorovat. Reportér New Yorkeru Kyle Chayka v hojně sdílené eseji rozebírá, že se nálada doby odráží i v rostoucí oblibě hřejivě roztomilých, nenásilných a uklidňujících videoher neboli tzv. cozy gamingu.

Čím dál víc lidí hraje hry typu Animal Crossing či Stardew Valley, tedy různé variace na procházky přírodou a budování rurální idyly plné roztomilých zvířátek, a úspěchy slaví i videoherní streameři, kteří se na tento žánr zaměřují. S roztomilými hrami jdou ruku v ruce nejrůznější doplňky a Chayka podotýká, že bují celý sektor cozy tech. Spotřební elektronika opouští minimalistické strohé tvary, zejména různé fitness doplňky a AI asistenti či roboti-kamarádi dostávají roztomilé křivky a snaží se na zákazníka působit co možná nejpříjemnějším dojmem.

Vše přispívá k vytváření útulného kokonu, ve kterém se může světem zhnusený konzument zcela uzavřít a spokojeně bloumat útěšnými digitálními světy, popř. alespoň sledovat influencery, kteří to ve svých patřičně vyzdobených doupatech dělají za něj.

Opět je to věc, která začala sílit již v období pandemie, a platí také, že videohry byly vždy do jisté míry eskapismus. Novinkou je ale právě záměrné cílení na útěšnost a roztomilost. Jde také o jistou formu sebepéče, ale na rozdíl od posedlosti wellness a kosmetikou je u cozy gamingu ještě mnohem výraznější prvek osamělosti a izolace – nejde jen o stažení se do soukromí, ale nadto ještě o odchod do digitálních alternativ.

Pokud se na celou věc podíváme s větším odstupem, začne být patrné, že cozy gaming nebo obrat k sebepéči jsou jen malou součástí téměř nekonečné palety různých útěků do alternativních soukromých světů. Obdobné trendy navíc bují již celá léta v různých koutech světa a Trumpovo vítězství v USA bylo jen dílčím lokálním katalyzátorem.

Řadu trendů jsem už ostatně zmiňoval i v tomto newsletteru. Trochu eskapismu a hledání útěchy ve fikčních světech jistě najdeme ve stále oblíbenější romantické literatuře, fantasy i hororu, zvláštní kapitolou jsou různé formy úniku od ubíjející práce typu quiet quitting či lazy girl jobs. Máme tu také cottagecore a opakované návaly nostalgie, minulý týden jsem psal o zahrádkaření. V Česku stojí za zmínku třeba i nepolevující renesance trampingu a je také potřeba dodat, že zásadním trendem minulé dekády bylo i neustále skloňované skandinávské hygge.

Působí to jako zdánlivě pestrý a nesourodý výčet, ale všechny zmiňované trendy jsou vždy tak či onak postaveny na rezignaci vůči společenským a politickým problémům a snaze o únik do bezpečného, soukromého prostředí, kde si lze život užívat lépe a po svém bez rušivých prvků zvenčí. A i když by na první pohled mohly působit nově a neotřele, ve skutečnosti jde o prověřené životní taktiky, se kterými se v dějinách nesetkáváme zdaleka poprvé.

Zejména Američanům chvíli trvalo, než si vše zasadili do hlubšího historického kontextu, ale obyvatelé postkomunistické východní Evropy jsou v tomto ohledu výrazně napřed. Stačí si uvědomit, jaký jiný příhodný výraz bychom pro soukromá útočiště mohli použít. Můžeme jim říkat třeba pelíšky a vše je najednou o poznání jasnější. Kontury okolního světa čím dál víc připomínají společenské nálady z dob počínající normalizace.

Stažení se do soukromí, jinými slovy odchod do vnitřního exilu či emigrace, je léty prověřenou reakcí na dobu a situaci, ve které je pro řadového občana jen velmi těžké či zcela nemožné změnit neutěšené politické a ekonomické poměry. Pokud snaha o nápravu poměrů připomíná boj s větrnými mlýny, nebo je rovnou důvodem k perzekuci, nezbývá než hledat životní štěstí jinými cestami, které pak zpravidla míří do překvapivě zajímavých vod oněch útulných a před bezútěšným světem skrytých zákoutí.

Velmi doslovně to ve své čerstvé skvělé eseji popsala americká etnografka a profesorka východoevropských studií Kristen Ghodsee, která bez okolků konstatuje, že pokud se mají Američané na nadcházející Trumpovo prezidentství náležitě připravit, měli by si vzít příklad ze zkušeností obyvatel socialistického Bulharska či Východního Německa. Ti si vnitřního exilu užili více než dost a jejich svědectví ukazují, jak pestrých podob může tato zdánlivě rezignovaná taktika nabývat.

Při vzpomínání na doby socialismu mnohdy přijde řeč na častá domácí setkávání a zážitky v kolektivech přátel a rodiny – není náhodou, že nostalgický stesk po minulém režimu se u mnoha lidí zhmotňuje ve frázi „měli jsme k sobě tehdy tak nějak blíž“. Právě zdi domácnosti či chalupy dobře odolávaly tlaku režimu a svou roli hrálo i ponoření do alternativní kultury či únik do přírody.

Ghodsee proto upozorňuje na přehlížený, ale velmi zákeřný aspekt vnitřního exilu – na první pohled působí depresivně, ale ve skutečnosti může být docela fajn, a právě v tom spočívá jeho nebezpečí. Spokojený život v soukromých kokonech dál posiloval nezájem o věci veřejné, své veselé ghetto si užívali i jinak bezesporu angažovaní disidenti, a když nakonec režim padl, většina lidí byla zcela nepřipravená na náhlé změny (v tomto ohledu je skvělým čtením kniha Svobodná, ve které albánská akademička a spisovatelka Lea Ypi vzpomíná na nástrahy a selhání divoké porevoluční transformace).

Normalizační nálady ale nemusíme spojovat jen s aktuálním děním v USA a také je není nutné porovnávat jen s naší socialistickou zkušeností. Koncept vnitřní emigrace je ostatně mnohem starší než Sovětský svaz a východní blok (údajně se používal už pro popis společenské atmosféry ve Francii po obnovení monarchie ve 30. letech 19. století), a i když to mnoha lidem zejména v Česku bývá proti srsti, ne vždy musí být nástup těchto tendencí podmíněn existencí nějaké jasně definovatelné politické diktatury.

V první řadě je třeba podotknout, že Trump není zdaleka jediným současným politikem svého typu. Sílící autoritářské tendence, radikální pravice a národovecký populismus dávají vzniknout typicky normalizačně dusným režimům od Washingtonu přes Bratislavu až po Tbilisi. A i v těch západních státech, kde zatím liberální demokracie není přímo ohrožena, sílí u veřejnosti příslovečná blbá nálada, tedy pocity bezvýchodnosti a rezignace kvůli řadě neřešených politických a ekonomických problémů.

Roli hrají především rostoucí sociální rozdíly a chudoba, nedostupné bydlení, klimatický kolaps a další environmentální krize, z toho odvozené epidemie osamělosti a duševních potíží a v neposlední řadě pokračující cílené osekávání a podrývání škol, vědeckých pracovišť, úřadů, zdravotnictví a dalších veřejných institucí, které vede k přesunu reálné moci do rukou soukromých firem a podnikatelů (jde o proces tzv. state capture čili převzetí státu) a z toho pak pramenící sílící bezmoc a oprávněný pocit, že se nic skutečně důležitého nedá změnit.

Proto také nelze bujení normalizačních nálad bagatelizovat tvrzením, že jde o špatnou analogii, protože dnes už přece policajti na ulicích máničkám nestříhají vlasy a „můžeme všechno“. Již mnoho toho bylo napsáno o skutečnosti, že „díky že můžem“ je slogan lidí, kteří si naplnění svých svobod mohou dovolit, ale to teď nechme stranou. I když nakrásně vystudujete prestižní vysokou školu a odstěhujete se na Bali, kde coby digitální nomád za dobré peníze sepisujete marketingové slogany a ve volných chvílích trénujete holotropní dýchání, uskutečňujete tím jen jinou formu vnitřního exilu a v principu se moc nelišíte od chalupářů utíkajících před normalizační šedí k okopávání skalky na Sázavě. Stále je to pokus o únik od společnosti a rezignace na snahu něco změnit.

Typické je i sílící odtržení od politiky a pocit, že většina politického dění je absurdní, ale elitami naoko respektované divadlo. Není divu, že nedávný výrok premiéra Fialy o dohánění německých platů řada lidí přirovnávala k Jakešovu projevu v Červeném Hrádku a že současná politická debata v mnohém připomíná atmosféru v hroutícím se Sovětském svazu, kterou skvěle popsal antropolog Alexej Jurčak ve výstižně nazvané knize Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo.

A pokud byste snad o normalizačních analogiích stále pochybovali, stačí znovu prolistovat slavný dopis Václava Havla Gustávu Husákovi z dubna 1975. Řadu z jeho pasáží o úpadku kultury, bujení konzumu, všeobjímající šedi, vyprazdňování autentického lidského života a ubíjení důstojnosti by šlo na současnou situaci v mnoha západních zemích aplikovat slovo od slova. A je celkem jedno, jestli za onen rozklad a faleš může tlak autoritářského režimu nebo neosobní vliv trhu – výsledná situace je stejná.

Jistý rozdíl mezi historií a současností tu ale přece jen je a shodně na něj upozorňují zmiňovaná Ghodsee, Chayka a řada dalších autorů rozebírajících nálady počínajícího trumpismu. Vnitřní emigrace v podmínkách státního socialismu se vyznačovala sdíleným, kolektivním duchem. Šlo o únik mezi shodně smýšlející přátele či k rodinnému stolu, což pak v mnoha ohledech účinně posilovalo spontánní společenskou odolnost a vytvářelo to zárodky znovu nenápadně klíčící občanské angažovanosti.

Současné únikové trendy jsou ale výsostně individualistické a osamělé. Sebepéče, flákání se v práci, ponory do žánrového čtiva či wellness aktivity jsou typicky individuální činnosti, o únicích do digitální nostalgie či roztomilých videoherních světů to platí dvojnásob. A spolu s individualismem u těchto činností sílí i jejich konzumní charakter – jednoduše řečeno jsou tak či onak založeny na neustálém nakupování věcí, ať už to jsou kurzy jógy nebo nová elektronika.

Dobře to vystihuje i tato starší analýza britské novinářky Viv Groskop, která v souvislosti s různými podobami vnitřního exilu vzpomíná na názory svých ruských kolegyň. Ty v debatě o taktikách života ve stínu Putinova režimu doporučovaly, že je potřeba budovat svou „vnitřní Kodaň“ – pokud už se do metropole vybrané módy a designu nelze rovnou odstěhovat, můžete si alespoň své doupátko přetvořit v patřičně vkusném a hygge stylu, díky kterému na chvíli zapomenete, že za okny je stále pošmourné sídliště kdesi na předměstí Irkutsku.

Takový přístup je pochopitelně příznakem naprosté rezignace a pádu k čirému konzumu, který je jen jinou variantou aktuálního amerického „obratu ke šminkám“, jenž popisuje Jessica DeFino. Pokud je vnitřní exil vyhroceně individuální, osamělý a opřený o konzum, jen prohlubuje problémy, které se teoreticky snaží řešit. A spekulovat lze i o tom, jestli někdy nemůže být jejich příčinou – třeba právě v případě amerických voleb, které do velké míry rozhodla rezignovanost a malá motivace demokratických voličů, již se často rozhodli zůstat doma a nejít k urnám.

Eskapismus a vnitřní exil nemusí být ničím zavrženíhodným a v mnoha případech jde o více než rozumné řešení frustrující situace. Když už se pro něj ale rozhodneme, mělo by to být vědomě a měli bychom brát v úvahu zmiňovaná rizika. Stejné věci je často možné provádět různými způsoby. Nanášení pleťových masek či okopávání virtuálních záhonků jde dělat také kolektivně s kamarády, kdy si u toho můžeme třeba i něco společně uvařit, vyměnit tipy na knížky a nenápadně budovat alternativní společenské struktury, které fungují lépe než ty, od nichž utíkáme.

V soukromých přístavech a útočištích je vždy lépe spolu než o samotě a kolektivní přístup nás mimo jiné chrání před tím, abychom v nich usnuli a na okolní svět zcela zapomněli. Každý neřešený a sílící problém si totiž nakonec neodvratně vynutí řešení a změnu, a když k ní konečně dojde, není dobré zůstávat pozadu a jen se neochotně a pomalu vyhrabávat z útulné kukly. I to je historická lekce, kterou teď začínají objevovat nejen zklamaní američtí voliči. A také v Česku bychom na ni neměli zapomínat.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.