Pod čarou: Berou nám telefony pozornost? Čas marníme odjakživa

Z pozornosti a jejího údajného úbytku se stal podobný mediální evergreen jako recepty na hubnutí, vztahové poradny nebo tipy na nejhezčí pláže v Chorvatsku. Jsou to pořád stejné postřehy, ale stále si je rádi čteme a pokaždé nad nimi moudře pokýváme hlavou, protože jsme si zase potvrdili své představy o světě.

Dříve jsme se věnovali čtení dlouhých románů či jiným oduševnělým zálibám, dokázali se dlouho a nerušeně soustředit na práci i koníčky, děti se ve školách lépe učily a dospělí zase neztráceli čas zbytečnostmi. Pak nám ale do života vpadly smartphony a sociální sítě, které nám svými nekalými triky rozbily schopnost soustředění, ukradly pozornost a udělaly z nás nemyslící zombies donekonečna scrollující instagramem nebo zírající na seriálový brak na Netflixu.

To jsou základní kontury poněkud pohádkového, ale oblíbeného příběhu, který následně vždy vyvolá stejnou reakci – část lidí ho potvrzuje a přikládá na oheň všeobecné paniky, opačný tábor naopak střízlivě poukazuje na fakt, že většinu z toho nelze vědecky dokázat nebo to funguje úplně jinak. Nakonec se všichni shodnou, že s pozorností to tak či onak máme nahnuté a mělo by se s tím něco dělat, a za pár měsíců další virální článek roztočí celou debatu nanovo.

Je to poněkud únavný kolotoč (na který už jsem i v tomhle newsletteru několikrát naskočil), ale v poslední době se zdá, že se debata naštěstí rozvíjí dál nad rámec pouhých sporů o to, zda „telefony“ a jiné digitální technologie pozornost berou či neberou.

Čím dál víc lidí upozorňuje, že o pozornosti debatujeme odjakživa, jenže je to poněkud nejasná a špatně vyčíslitelná vlastnost či veličina, jejíž definice se v průběhu dějin mění. A vedle toho vyvstávají i další důležité otázky. Proč jsme teď pozorností tak posedlí? A co debata o pozornosti a technologiích vypovídá o našich hodnotách a ideálech?

V debatách o pozornosti a technologiích se často skloňují výrazy jako ekonomika pozornosti (attention economy, zpopularizovaný stejnojmennou knihou z roku 2001) nebo obchodníci s pozorností (attention merchants, rozšířený v roce 2016 Timem Wu). Díky nim se zažila představa, že pozornost je teď zásadním ekonomickým artiklem, se kterým se obchoduje a který z nás digitální korporace různými způsoby vytěžují.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Je to sice relativně správný postřeh, který se ovšem na laické úrovni často špatně vykládá, přifukuje se jeho význam a aplikuje se i v situacích, kdy to není namístě – úplně stejně, jako se třeba ve veřejné debatě začalo v současnosti neuváženě žonglovat s odbornými psychologickými pojmy.

V médiích a reklamě se s pozorností obchoduje už bezmála dvě staletí a je to sice občas kritizovaná, ale nijak démonická praktika. Klasická média typu novin či televize „sklízejí“ či „těží“ pozornost publika a tu dál prodávají inzerentům. Tento obchodní model se překlopil i do digitálního prostoru, jenže jej nelze volně aplikovat na cokoliv „internetového“ – z inzerce, a tedy i kšeftu s pozorností žijí Facebook či Instagram, na počtu zhlédnutí jsou závislí třeba i youtubeři, ale například blogeři na Substacku nebo modelky na OnlyFans tahají z fanoušků peníze napřímo a podstata jejich podnikání je proto jiná, i když pozornost jistě také ocení.

Stejně tak je zavádějící, když se často lomí rukama nad tím, jak si „pozornost uzurpují“ populističtí politici Trumpova typu – i u nich lze těžko hovořit o „obchodním modelu“. Bez pozornosti jaksi politiku dělat nejde, a pokud se nad tím někdo pohoršuje, často z něj mluví skrytá závist, že on sám pozornost voličů tak dobře upoutat neumí. Z krádeže či uchvácení pozornosti je nakonec obviňován kdekdo a samotný pojem pozornost ztrácí na významu.

Vědci i profesionálové z médií a reklamy také dobře vědí, že pozornost je těžké vyčíslit a definovat. Pokud si tento text přečte nějaký vlivný politik či vědec, je to pro mě z mnoha důvodů hodnotnější kus pozornosti než ten od řadového čtenáře. A pokud mi u mytí nádobí a vysávání v pozadí Netflix přehrává jeden díl sitcomu za druhým, aniž bych jej doopravdy sledoval, stále si za to dělá „čárky“ sledovanosti, která je ale ve skutečnosti dost pochybná – odhalení triků, kterými si digitální platformy uměle nafukují statistiky sledovanosti či poslechovosti, jsme ostatně v posledních letech viděli více než dost.

Když pozornost nedokážeme přesně popsat a vyčíslit, je těžké dokázat, zda a jak nám ji někdo bere. Tato konstrukce totiž předpokládá, že je to omezený zdroj, a neřeší, co se stane, když jej vyčerpáme a ocitneme se „bez pozornosti“. Kromě toho splétá i nostalgickou představu o starých zlatých časech, kdy jsme měli pozornosti více a svět byl proto lepší místo k životu. A pokud vám na téhle vizi něco smrdí, nejste v tom sami.

Řadu ohlasů teď sklízí nově vydaná kniha The Sirens‘ Call, ve které se americký novinář Chris Hayes zaměřil právě na oblíbené téma úbytku pozornosti (pár základních myšlenek shrnuje také v textu pro The Atlantic). Naskočil tak na trend bestsellerů, které k tomuto tématu vycházejí takřka každoročně, ale slouží mu ke cti, že se neomezil jen na běžnou morální paniku a pokusil se ve svém mapování krize pozornosti jít trochu víc do minulosti.

Upozorňuje, že jde o zboží důležité hlavně pro lidi, kteří pracují s informacemi (zúročuje zde své zkušenosti televizního moderátora), což pak poněkud křiví debatu, protože do ní knihami a polemikami přispívá převážně tato specifická skupina. S odkazem na Marxe podotýká, že se z pozornosti stala komodita úplně stejně, jako k tomu došlo u lidské práce, a i u ní pak dochází k procesu odcizení, kdy je nám „naše“ pozornost sebrána a investována někam, kde to možná tak úplně nechceme.

Hayes sice občas naskakuje na trochu scestný morální apel proti populistické a tedy údajně pozornost zneužívající politice, ale důležitější je, že svůj výklad o komodifikaci pozornosti dovádí k logickému závěru – pokud je pozornost věcí, která nám byla ukradena, můžeme se postavit na odpor, vzít si ji zpět a naložit s ní rozumněji, protože jsme venkoncem stále nadáni svobodnou vůlí.

Posouvá tím debatu dál, ale zůstává trochu na půli cesty a nevědomky přiživuje zmiňovanou představu idylické minulosti plné nerušené pozornosti, ke které se jistě můžeme vrátit hned poté, co si z telefonu odinstalujeme X i TikTok.

Tahle minulost ovšem nikdy neexistovala, což velmi trefně ve své kritičtější recenzi Hayesovy knihy pro New Yorker podotýká Daniel Immerwahr. Upozorňuje, že už antičtí filozofové si stěžovali, že lidi o pozornost a soustředění připraví čtení a psaní, a v 18. století se zase šířil poplach okolo pozornost rozbíjejících a návykových románů – tedy paradoxně přesně těch dlouhých textů, které dnes považujeme za velmi hodnotné a od kterých nás údajně odvádí Netflix a sociální sítě.

Immerwahr také s odkazem na zmiňovaného Tima Wu dodává, že lidé nejsou nesvéprávné ovce a rozhodně nečekají na to, až je o zlech Facebooku poučí nějaká moudrá seberozvojová kniha – náš mozek se velmi dobře přizpůsobuje vnějším okolnostem, spoustu rozptylujících věcí typu internetové reklamy jsme se naučili ignorovat, a když se trochu objektivněji a bez zaujetí podíváme na to, čím dnes reálně trávíme čas, bajky o úpadku pozornosti začínají dostávat trhliny.

Spousta lidí sice tráví čas u nekonečného sledu minutových tiktokových klipů, jenže většina z nás také nemá problém vydržet dlouhé hodiny u videohry nebo sledovat několik seriálových epizod za sebou.

Do módy se jako protireakce na zrychlenou dobu vrací poslech vinylových desek a jiná „pomalá“ média, a nejúspěšnější americký podcaster Joe Rogan udělal kariéru na pořadu, jehož díly někdy trvají i čtyři hodiny. Ne vždy to jsou kdovíjak podnětné obsahy, ale zjevně si na ně dokážeme vyhradit čas a pozornost – jen když trochu chceme.

Hayes podotýká, že se zde střetává to, co bychom dle společenských norem chtít měli, a to, po čem opravdu toužíme. A potíž je možná v tom, že si většina lidí jen velmi nerada připouští tento rozkol mezi svými aspiracemi a reálnými tužbami a zájmy.

Jednoduše řečeno, většina z nás nejspíš nechce trávit všechen čas sledováním artových filmů, čtením náročné literatury, sportem, meditací, politickým aktivismem a jinými bohulibými a rozvojovými aktivitami, ale zároveň si o sobě namlouváme, že bychom takovými lidmi rádi byli – jen kdyby nám v tom nebránily ty sítě a telefony.

Immerwahr upozorňuje, že kontury naší debaty o pozornosti jsou určovány ekonomickým systémem, ve kterém jsme neustále tlačeni k většímu výkonu a zlepšování. Řada lidí si stěžuje, že je lákavé digitální svody rozptylují od práce, což ale ukazuje, že příčina našich potíží leží právě v náročné práci, nikoliv v zírání na TikTok.

Pokud si položíme kacířskou otázku, zda je vůbec dobré něčemu věnovat pozornost a k čemu to slouží, většina z nás by nejspíš odpověděla, že nám to pomáhá v práci a také to z nás dělá lepší lidi a občany. Tím přiznáváme, že v jádru diskuze jsou hlavně ekonomické ohledy a sebezlepšování, což ale dost zužuje naše obzory – rozhodně totiž nemusíme soustředěně dřít do úmoru (to nám jen nutí systémový tlak zvenčí), a nejspíš také nemůžeme a nemusíme být tak dokonalí, jak bychom si o sobě rádi mysleli (to v nás podněcují jen naše aspirace a neviditelný vnitřní policajt).

Místo snášení důkazů o tom, zda nám nové technologie berou pozornost nebo nikoliv, je možné debatu utnout trochu provokativním zásahem. Připusťme klidně, že tomu tak opravdu je, ať už si o tom věda myslí cokoliv, a pak dodejme – a co má být? Pokud by snad totiž někdo namítl, že údajný rozklad a uzurpování pozornosti přece hrozivě poškozuje společnost, ekonomiku, vzdělanost i demokracii, měl by si dobře zapátrat v paměti a svědomí.

Nejspíš by si totiž musel vzpomenout, jak jsme ve zlatých předinternetových časech trávili nekonečné hodiny zíráním na televizi, čtením brakových časopisů a literatury a jiným bohapustým zabíjením nudy (psycholog Andrew Przybylski nedávno pro Guardian podotkl, že bulvárním deníkům nikdo neříkal „kšeftaři s pozorností“, i když se svými taktikami a dopadem od Zuckerberga nijak nelišily).

A pokud si někdo vybavuje, jak jako dítě jen dlouze zíral na broučky v trávě, hluboce u toho přemýšlel a o Beverly Hills 90210 ani okem nezavadil (což je skutečné internetové klišé), nejspíš vyrůstal jako sibiřský pasáček sobů nebo si lže do vlastní kapsy.

Filozofka Agnes Callard v nedávno vydané skvělé eseji vysvětluje, že nejen na sociálních sítích se všichni stylizujeme do identit a osobností, které jsou srozumitelné našemu okolí, my sami se v nich cítíme dobře a svět nám díky nim dává lepší smysl.

Může to nabývat různých podob a jistě k nim patří i postava talentovaného, ambiciózního jedince s velkým potenciálem, který měl v životě mentálně, spirituálně a ekonomicky našlápnuto, než z něj Instagram a YouTube udělaly línou bramboru s vygumovaným mozkem – a není náhoda, že tohle sebepojetí je mimořádně populární u kreativních profesí a společenských elit, kde funguje i jako nevtíravá reklama (podívejte, jak skvělé věci dokážu, i když mě od rána do večera pokouší ďábel skrze videa s kočičkami).

Je to póza, ve které se sami před sebou i svým okolím můžeme učinit lepšími, než nejspíš doopravdy jsme, a zároveň svést všechna svá selhání a nedostatky na vnější okolnost, které se jaksi nemůžeme bránit – vždyť ty sítě a technologie jsou přece tak svůdné a návykové. Pohled do historie ale ukazuje, že jsme v základních rysech byli stejnými lidmi i před facebookem a paniky kolem pozornosti nejsou žádná novinka.

Jistě to neznamená, že bychom měli každou bdělou hodinu trávit zíráním do obrazovek, ale zároveň bychom neměli podléhat pošetilé a zastaralé představě, že náš offline život by byl býval automaticky hodnotnější a zajímavější než ten online. Nijak to také nezpochybňuje fakt, že velké digitální platformy využívají k upoutání pozornosti často dost predátorské praktiky, mohou být rizikové, a na lákavé žumpy na pozornost bychom měli dávat pozor zejména u dětí.

Pořád to ale není důvod, abychom žili v útěšných, ale naprosto falešných představách o sobě samém. Pokud nám na něčem nesmírně záleží a máme strach, že nám to někdo bere, může to často být jen projevem úplně jiných podvědomých úzkostí a problémů, než by se na první pohled mohlo zdát. A pro hrůzu z ukradené pozornosti to platí dvojnásob.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.