Pod čarou: AI umění je také umění. Důležitější je, komu za něj platíme

Pro pravidelné čtenáře tohoto newsletteru není novinkou, že patřím spíš k AI skeptikům a nadšení okolo nových technologií většinou zkouším různými cestami nabourávat. Dnes se ovšem musím AI fanoušků zastat. V dobře míněném odporu proti rozmachu AI totiž často vznikají i nepříliš kvalitní glosy a analýzy, jejichž autoři se příliš nezamýšlejí nad skutečným fungováním AI nástrojů a aktuální společenské spory vnímají jen v nicneříkajících kategoriích zlých strojů versus hodných lidí.

Výrazným příkladem takového hodnotově záslužného, leč argumentačně mizerného rozboru je nedávná esej amerického sci-fi spisovatele Teda Chianga vydaná v časopise New Yorker pod všeříkajícím titulem „Why A.I. Isn’t Going to Make Art“, tedy proč AI nebude dělat umění.

Chiang je v rámci svého literárního žánru významnou a oceňovanou osobností, svou filipiku proti AI publikoval v renomovaném médiu, a tak se z ní stala hojně sdílená a diskutovaná věc nejen v komunitách umělců a AI kritiků. Samotný Chiangův text i polemické reakce na něj si zaslouží bližší rozbor, protože velmi dobře ukazují, kam se aktuálně debata o AI posouvá a jaké stereotypy a zastaralé poznatky v ní stále přetrvávají.

K viralitě Chiangovy eseje jistě přispěl i fakt, že její titul tvrdí věc, kterou si řada lidí myslí, a zcela podle příruček efektivní novinařiny „to konečně někdo řekl nahlas“. Vychází z premisy, že postavení umělců je v současnosti ohroženo, protože umění teď možná bude dělat AI, ale dochází k útěšnému závěru, že to přece jen není možné a stroje nikdy nebudou dělat lepší umění než lidé.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Umělecké dílo je podle něj možné definovat tak, že vzniklo na základě tvůrčího procesu s řadou kroků a vědomých rozhodnutí autora. Tomu ale neodpovídá způsob práce s AI, která na základě jednoho pokynu vyplivne hotové dílo. To je založeno na statistickém zprůměrování nejoptimálnějšího výsledku, navíc jen kopíruje „lidské“ umění ve zdrojových datech, a proto nikdy nebude tím „opravdovým“ uměním.

Umění je v Chiangově pohledu ztotožněno s pracností a zdlouhavou výrobou, což nejde dohromady s logikou současných AI nástrojů navržených s ohledem na jednoduché a rychlé generování výsledku. Klesá tak obecná laťka kvality a AI ohrožuje postavení lidských umělců, kteří jsou jeho slovy „tvůrci a hledači smyslu“.

Všechno to jsou líbivá humanistická provolání, s nimiž na první pohled nelze nesouhlasit, ale která také dovedně obcházejí zásadní otázky, co je to vlastně umění, jak definovat umělce a jaká je jeho role a postavení ve společnosti.

Kosa narazí na kámen již ve chvíli, kdy Chiang začne tvrdit, že funkční komunikace (kterou umění ve vztahu autor–publikum jistě je) vyžaduje nějaký záměr a sdělení, které do ní ale AI systém nemůže dostat.

Projevuje se tak první, nyní již částečně mizící, ale bohužel stále přítomný mýtus o AI. Na základě reklamní masírky technologických korporací a také kvůli dekádám spekulací sci-fi spisovatelů Chiangova typu jsme nejdřív o AI nástrojích začali uvažovat jako o autonomních „inteligencích“, neřkuli přímo umělých bytostech, kterými ovšem tyto systémy nejsou a nejspíš ani nikdy nebudou. Dva roky po představení generátorů typu ChatGPT či DALL-E už ale naštěstí i řada laických uživatelů pochopila, že to jsou prostě jen nástroje plnící úplně stejnou roli, jako jakýkoliv jiný software, a nikoliv „robot“.

Otázka „Umí AI dělat umění?“ tak najednou pozbývá smysl, protože AI je i přes jistou autonomii v konečném důsledku jen nástrojem v rukou umělce či jakéhokoliv jiného uživatele, a touto cestou se umění bezesporu dělat dá. A pravdivost ztrácí i argument, že AI výtvor není vědomým komunikačním aktem. Vznikl na základě lidského podnětu a jistý smysl tedy zcela určitě má – byť můžeme určitě debatovat o tom, jak dobře ho plní.

Řada kritiků tak Chiangovu esej rozcupovala již jen na základě toho, že se v ní projevuje jeho velmi zúžené a konzervativní vidění umění. Redukuje ho jen na malbu či literaturu (o jejímž vztahu k AI už jsem v Pod čarou dříve psal), jenže to je jen malá část ze široké palety postupů a médií, ve kterých se dá umění tvořit.

Spisovatel Jesse Damiani podotýká, že prostřednictvím nejrůznějších forem AI již umělci tvoří dlouhá léta, ne-li celé dekády, a pokud se blíže zaměříme na oblast tzv. generativního umění, můžeme mimo jiné dojít i k tomu, že umělcem vytvořený algoritmus generující umělecké dílo může být považován za umění i sám o sobě.

Upozorňuje, že Chiang vnímá AI technologie jako monolit a nesprávně je ztotožňuje jen s nyní populárními generátory a chatboty typu ChatGPT, které jsou ovšem velmi specifickým případem a rozhodně nevystihují skutečnou šířku možností AI technologií – mimo jiné proto, že tzv. velké jazykové modely původně do velké míry vycházely z logiky překladače a tvorba umění nejspíš rozhodně nepatřila mezi hlavní záměry jejich konstruktérů.

Při pohledu do dějin moderního umění lze najít nespočet autorů, kteří AI dovedně využívali coby zajímavý nástroj fungující stejně jako štětec, dláto či fotoaparát – v českém kontextu lze zmínit třeba Zdeňka Sýkoru, který s počítačově generovanými vzory experimentoval již v 60. letech. AI systémy se často mohou dostávat i do role poloautonomního asistenta či spoluautora, a vůbec to neznamená, že by to nějak umenšovalo hodnotu a důležitost výsledného díla, právě naopak – jen si nesmíme pod „AI uměním“ představovat pouze hnusné barvotiskové obrázky vypadávající z DALL-E.

Dobrým příkladem může být třeba AI systém AARON, který v 70. letech vytvořil britský umělec Harold Cohen. Na rozdíl od současných AI generátorů pracujících na pravděpodobnostním principu tvořil AARON na základě kompozičních, barevných a jiných pravidel, která mu Cohen určil. Své výstupy dokonce autonomně převáděl na fyzické plátno pomocí povelů pro automatické kreslicí stroje, a do velké míry tak fungoval jako „AI malíř“, tedy přesně to, co Chiang ve své eseji tak tvrdošíjně popírá – a jeho výstupy rozhodně stojí za zhlédnutí.

Se svou troškou do mlýna na Chiangovu esej se přidal i designér Martin Pichlmair, který konstatuje, že k tvorbě umění lze využít jakýkoliv nástroj či médium, i když to zpočátku naráží na odpor etablovaných umělců i veřejnosti. Nelze říct, že by jedno médium bylo hodnotnější než jiné. Otázkou je spíše to, jak dovedně ho daný autor využije a jak dokáže podtrhnout jeho unikátní možnosti a vlastnosti.

Chiang ve své eseji například tvrdí, že fotografie zprvu nebyla chápána jako „umělecké médium“, což je naprostá nepravda a ohýbání historie – s uměleckým potenciálem fotografie samozřejmě začali autoři experimentovat záhy po jejím vynálezu. Potíž byla (vedle skeptické veřejnosti) spíše v tom, že se jistou dobu teprve hledaly ony unikátní možnosti nového média a spousta tvůrců tak prostřednictvím fotografie jen replikovala zavedené postupy známé např. z klasické malby.

Pichlmair navíc podotýká, že neexistuje žádná hranice, kde končí „obyčejná věc“ a začíná umění. Vždy je to otázka společenského konsenzu, a z Chiangovy eseje tak sálá bohužel dost častý typ elitářství. Jako by existovala jasná bariéra nejen mezi bezduchými stroji a autentickými lidmi, ale také mezi tupými masami, které si pomáhají AI udělátky, a kreativními elitními umělci, kteří teprve vlastníma rukama dělají to pravé umění.

Je to sice lákavá představa a asi se můžeme shodnout, že banální AI mem funguje na kulturní a společenské rovině jinak než Picassovo plátno, jenže mezi těmito dvěma extrémy leží široké spektrum možností, do kterého se Chiang snaží vecpat neexistující laťku jasně oddělující umění od šmíry.

Je to mimochodem typická vlastnost současné internetové kultury, které je (nejspíš pro její všeobecnou dostupnost a pomíjivost) přisuzována menší hodnota než té „tradiční“ a např. youtubeři si tak sice mohou vydělat stamiliony, ale role v oscarových filmech či pozornost klasických médií stejně získávají jen těžko.

To je jistě zajímavá věc k diskuzi, ale není fér tyto stereotypy podprahově využít pro podporu tvrzení, že věci vytvořené pomocí AI jsou menší umění. Vždy to závisí jen na společenském vnímání a hodnotách, a i z tohoto hlediska je navíc Chiangova polemika vlamováním se do otevřených dveří – zdá se, že už se vytvořil celkem jasný společenský konsenzus, že výtvory AI chatbotů moc hodnotné umění nejsou, a minimálně na vágní rovině veřejného respektu se tedy v debatě „brak vs. umění“ rozložení sil zatím moc nemění.

Jednu z nejlepších polemik sepsal pro The Atlantic Matteo Wong, který se zaměřil na Chiangovu domněnku o tom, že skutečné umění musí být údajně produktem dlouhé dřiny a spousty vědomých a složitých rozhodnutí autora v rámci tvůrčího procesu.

Je pravdou, že tvůrčí proces je v jakémkoliv oboru zásadní složkou a podmínkou výsledného díla, a že laici často nadhodnocují důležitost prvotní kreativní inspirace nad následnou tvůrčí dřinou. Je to také lákavý aspekt reklamy OpenAI a dalších technologických firem, které naznačují, že teď stačí mít jen originální myšlenku a jejich AI systémy už pak zbytek práce udělají za vás. To je samozřejmě nesmysl a každý kreativní profesionál jistě potvrdí, že nápadů má každý dvanáct do tuctu a většinou stojí za starou bačkoru.

Ani tak ale neplatí, že by umění muselo být jen výsledkem dlouhé dřiny. Wong snáší řadu příkladů, kdy bylo oceňované a zajímavé dílo vytvořeno velmi rychle, na základě jedné kreativní volby, v kolaboraci s publikem nebo dokonce záměrným aplikováním náhody. Stačí se ostatně podívat na dodnes provokující Duchampovu Fontánu nebo před časem hojně diskutovaný přelepený banán od Maurizia Cattelana.

Jeho tvorba jistě nezabrala moc práce a nespočívala v tisících promyšlených tahů štětce, což nic nemění na tom, že jde o podnětnou věc, kterou by žádná AI vytvořit nedokázala, jenže z úplně jiných důvodů, než které předkládá Chiang – na rovinu umění ji povyšuje hlavně společenské zhodnocení a reakce, které nejsou nutně podmíněny tím, jestli si daná věc vyžádala hodně práce či nikoliv, a zda ji vytvořil stroj nebo člověk.

Chiang tvrdou práci umělce snobsky fetišizuje, ale zároveň její realitu paradoxně upozaďuje a zakrývá. Umění je totiž v neposlední řadě právě i práce vykonávaná kvalifikovaným profesionálem–řemeslníkem za peníze a v podmínkách trhu s uměním, což Chiangova prázdná humanistická moralitka zcela pomíjí.

Wong to ve své polemice vystihuje konstatováním, že když lidskou „ruční“ práci popisujeme jako opravdovou, kdežto produkty vytvořené s pomocí stroje jako prázdné a bez hodnoty, přehlížíme tím roli automatizace a oné lidské práci hodnotu paradoxně bereme. Ta totiž kvůli automatizaci nemizí ani nepřichází o hodnotu, jen se peníze a moc přesouvají od lidských dělníků–umělců k majitelům strojů, v tomto případě tedy k firmám provozujícím AI generátory.

Klíčovým slovem je tu právě automatizace a Wong nikoliv náhodou jako trefný příklad využívá automatické žakárové stavy využívané pro tkaní vzorovaných látek. Ty byly jednak předchůdci moderních počítačů a algoritmů (byly to první stroje programovatelné pomocí děrných štítků) a zároveň připravily o důstojnost a postavení statisíce tkalců, kteří se z pozice kvalifikovaných a dobře placených řemeslníků posunuli do role zaměnitelných továrních dělníků.

Vůbec to přitom neznamená, že by automatické stavy nemohly být prostředkem pro tvorbu hodnotného umění – nikdo by jistě netvrdil, že např. textilní tvorba umělců německého Bauhausu byla méně hodnotná, protože nebyla zcela „ruční“. Místo „Dokáže stroj dělat umění?“ je mnohem důležitější klást otázku, kdo z tohoto procesu profituje a kdo ztrácí.

Umění samozřejmě v žádném případě není „jen“ práce za peníze a mohli bychom vést dlouhé debaty o tom, v čem spočívá jeho specifická a nenahraditelná společenská role. Jak ale upozornila i řada dalších kritiků Chiangovy eseje, práce to zkrátka je, a o vztahu AI a umělecké tvorby se v čistě ekonomických termínech musíme bavit už jen proto, že v nich uvažují lídři velkých technologických korporací.

Těm je společenská role a kvalita umění ukradená a dobře si uvědomují, v čem spočívá hlavní podstata automatizace. Zisky z práce dělníků (kterými v tomto pohledu umělci jistě jsou) jsou přesunuty do rukou majitelů nové technologie, která v sobě navíc (bez férové odměny) koncentruje všechny jejich dosavadní znalosti a zkušenosti. Stejně jako byly při konstrukci automatických stavů využity dosavadní inovace tkalců, při trénování nástrojů generativní AI byly bezostyšně vykradeny závěje uměleckých děl (a v podstatě celý existující internet), jejichž hodnotu si také přivlastňují noví digitální baroni.

Spekulovat po vzoru Teda Chianga o tom, jestli AI umí dělat umění, je tak vlastně dost škodlivé. Zajímavé, hodnotné a originální umění jistě prostřednictvím AI nástrojů dělat jde, a samo o sobě to nijak neohrožuje dosavadní postavení umělců – např. vynález fotografie sice také „demokratizoval“ možnost věrného zachycení obrazu, ale rozhodně nevedl k tomu, že by se z každého majitele fotoaparátu stal respektovaný umělecký fotograf.

Postavení umělců není ohroženo samotnou novou technologií, ale způsobem, jakým tato technologie mění dosavadní ekonomická schémata a trh. Nelze před tím zavírat oči, a ať už v těchto konfliktech fandíte komukoliv, je potřeba za účasti širokého spektra umělců (nejen zámožných sci-fi spisovatelů) debatovat o tom, jak nástup AI generátorů dopadá na hodnotu práce umělců a podobu trhu s uměním, zda jsou při trénování AI férově kompenzováni autoři uměleckých děl využívaných jako zdrojová data, nakolik si umělci zaslouží veřejnou podporu a jak bychom měli chránit a rozvíjet jejich zásadní společenskou roli.

Pošetilé spory o to, jestli je AI video stejné umění jako zaprášená olejomalba v Louvru, jen odvádí pozornost od této dramaticky rozehrané a zcela zásadní partie.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.