Článek
Často si nám píšete o ztepání všelijakých jazykových horázností, švarů a řádů. (Například toho, že se v publicistických textech příšerně nadužívá ukecaných vsuvek v závorkách, protože publicista není schopen udržet základní myšlenku bez odbočování.) Jsem za to rád. A nerad bych vás zklamal – viz níže.
„Jsem za to rád/a“ sice nejčastěji říkají sportovci v pozápasových rozhovorech, ale ne náhodou se tahle fráze dobře uplatňuje i mimo svět propocených dresů. Výborně totiž vyjadřuje opatrnou emoci, zadržovanou radost, unavený vděk nebo něco takového. Stav, kdy je člověk s něčím spokojený, ale z nějakých důvodů (vlastní letora, stud na veřejnosti apod.) nechce vypadat, že to zas tak moc prožívá a skáče radostí. Naopak, přeje si působit jako emoční profík, který má vášně pod kontrolou.
Náš běžný – a podivný – stav. Radovat se (ani se zlobit) není neslušné, to si jen myslíme, že konvence to tak žádají.
Takže se obáváme, zdráháme z plna hrdla zvolat: Mám z toho radost!. (Fotbalista: „Ta střela se mi povedla a mám z toho radost“. To asi ne, to bych se svěřil už moc…)
A ani se nehrneme říkat: Jsem za to vděčný/á. Konkrétně moje důvody jsou takové, že kdybych býval o vašich dopisech řekl „jsem za to vděčný“, neměl bych tu pak co tepat, že.
Jedno ze tří jazykových přání bych obětoval na to, abychom klišé začali používat i naruby. Takže by se neříkalo jen že si někdo „nebere servítky“, ale stejně tak myslitelný by byl i opačný význam, tedy že někdy hovoří „se servítkem“. Úplně ho za tím stolem, způsobně vychovaného, vidím!
Nebo že se politici kromě frází „nechci spekulovat, ale…“ nebo „kdybych měl spekulovat, tak…“ konečně ke spekulování přihlásí otevřeně. A přiznají, že naopak neustále spekulovat touží. Vždyť tato touha je nerozlučně (jak také jinak?) spjata s vypouštěním pokusných balonků. Míč je na vaší straně!
Jsem rád také za takovou tu jemnou práci se slovesy v titulcích. Napsat, že někdo něco řekl, prohlásil, uvedl, sdělil, natož konstatoval, z toho čiší chlad. Až arogantní. Teplými barvami naopak hýří slovesa jako prozradil a přiznal, v boulevardnější verzi pak to či ono práskl, propálil a propíchl. Kritici v titulcích nekritizují, ale tepou (jako já!), cupují nebo stírají. Do někoho se obouvají. A (bez servítků) vracejí úder! Tady vášně naopak planou plamenem.
Když jsem šel kolem veřejné knihovny v Lounech, zaujal mě tu nápis „Knihy pro dospělé“. Protože dost pochybuji, že by uvnitř půjčovali také „Filmy pro dospělé“, vnímám to jako silnou polemiku s tímto poněkud připitomělým eufemismem. Příště ověřím.
Makaronské složeniny v názvech jsou obecně prima a letošní ročník zná vítěze už od září: to se v Brně konaly Šotodays 2023, ano, tušíte správně, celostátní setkání příznivců MHD alias šotoušů. Šotodays! (Porovnejte šmrnc pojmenování této akce se Zemí živitelkou.) Nominace v kategorii firem pak získali Masotrading, Izostřech a Strakonsped (speditéři ze Strakonic).
Byznysoví správci jazyka Husova a Havlíčkova to dobře vědí: cross-selling a x-sell se odborně řekne příprodej. Takové to, když si kupujete brýle a odnesete si – a ne jako pozornost podniku – i pouzdro, nemrznoucí sprej a soupravu multifunkčních hadříků páté generace. Výprodej, doprodej, odporodej, přeprodej – a příprodej! Krása. Pak že jsme tváří v tvář angličtině bezmocní.
Watchdog Ústav pro jazyk český Akademie věd upozorňuje, že „dlouhodobě lze pozorovat expanzi předložky na na úkor předložky v(e) a rovněž na úkor předložky do, a to jak v různých spojeních s podstatnými jmény obecnými, tak ve spojeních se jmény zeměpisnými. Nejde o jev zcela nový, ale v současné době nápadně zesilující.“ A také hlásí: „Pozorujeme, že výrazně přibývá předložky na zejména v žurnalistické češtině.“
Že by se s tím mělo a dlouhodobě dalo něco dělat, to pochybuju, a když jeden řidič na druhého huláká „kam čumíš, já jsem na hlavní“, je to navíc správně. Důležité je predátora na zastavit včas, abychom kupříkladu rozlišovali mezi rušným životem v naší ulici (kde bydlíme) a krušným životem na ulici (kde se někdo ocitl nebo kam byl vyhozen).
Buřičské okénko „Jak zjednodušíme pravopis“ tentokrát uvádí duo Zhlédnout/Shlédnout. Já vím, že zhlédáváme filmy a zhlížíme se v někom, kdežto shlížíme shůry a – teď pozor – sochy velikánů na nás sice shlížejí, ale ne s, ale z podstavců.
Ale není to nakonec jedno? Obzvlášť, když předložku s se 2. pádem pravopisná reforma z konce 20. století de facto zadupala do země, takže pravopis „kamenný Hus shlíží s podstavce“ se bere jako těžký archaismus? Ale „zásah shůry“ to řádění kupodivu přežil, „zhůry“ se nepíše, to už je špatně.
Čili otázka: Když už jsme takhle hrábli do předložek s/z a odvážili se u toho rubat bohatství jazyka, má cenu bazírovat na předponách ve slovech shlédnout a zhlédnout? Co by se změnilo?
