Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Sedím a poslouchám slova policejní interventky.
„Kráčíte v temném údolí. Zatím v něm nevidíte cestu. Bloudíte a klesáte stále níž. Potom cestu najdete. Stále v temnotě po ní půjdete dál, až uvidíte první sluneční paprsek. Vychází někde strašně vysoko nad strmými svahy. A bude na vás, jestli půjdete za tím paprskem. Věřte tomu, že na té cestě něco najdete. Nějaký smysl. Ale musíte mít trpělivost.“
Dívám se do zdi. Z hlediska posttraumatické péče jsem vyřešený případ. Ráno vstanu. Nasnídám se. Je mi špatně od žaludku, ale nezvracím. Jdu do práce. Něco tam udělám. V noci víceméně spím. Hlava mě bolí snesitelně. Jsem schopná plakat.
Dostávám kamínek, s nímž bych si měla pro uklidnění hrát v dlani. Na mail mi přijde odkaz na nějakou uklidňující hudbu, kterou si mám pouštět před spaním. Mám začít cvičit jógu. Hm…
„Kdykoli se znovu ozvěte.“
„Děkuji.“
„Je dobře, že v sobě máte smysl pro povinnost.“
Poslední slova interventky nechávám v bílé místnosti, nezajímají mě. Donekonečna člověk nevydrží fungovat ze setrvačnosti. Žít sfouknutá, prázdná, bez pocitů. Nejsem perpetuum mobile.
„Zdá se, že je kruté, co ti povídám, ale musíš být na tom ještě hůř. Aby sis přiznala, že sama to nezvládneš. Musíš si nechat pomoct,“ říká moudrý kněz. Oponuji. „Nedokážu věřit, že Ten, kdo nevyslyšel tisíce modliteb za spokojený život dcery, mi teď pomůže. Proč to dopustil?“
„Nemusíme vždy všechno vědět,“ přichází odpověď.
Dny a týdny bloudím tmou. Jeden den tak nějak jdu, další zakopnu a padám do hlubiny, celá dobitá nechci vstát. Přesto vstávám. Netuším, kam jdu, kde je můj cíl.
Život ztratil minulost. Dívám se z očí do očí marnosti lidské snahy. Zlo zabilo vše, čemu jsem věnovala hodiny svého života, abych naplnila to, co jsem považovala za jeho smysl. Dala jsem svou energii, svůj čas a schopnosti do cíle vychovat děti, které by se vzájemně potřebovaly, které by si uměly pomáhat, až tu nebudu.
Život ztratil budoucnost. Neumím si představit, že bych měla téměř před koncem začít od nuly. Nevykládejte mi utěšující fráze, neraďte, když jste nezažili.
„Nechte mě, nedávejte mi žádné úkoly, už nemůžu,“ opakuji slova maminky, která mi řekla, když v osmdesáti umírala. Tehdy mě velmi bolela. Proto je svým dětem neříkám nahlas, říkám si je jen pro sebe, ale právě jsem je pochopila.
Jediné, co vím, že žít se musí. I když nechci, protože to nesnesitelně bolí. Ráno zatnu zuby a vstávám do beznaděje prázdnoty, v níž nedokážu mít radost z kapky deště na právě rozkvetlé růži. Vědecky analyzuji, že před pár měsíci by mi po takovém zážitku bylo krásně alespoň několik desítek minut. Teď obraz po mně sklouzne a nezanechá žádnou stopu.
Nekonečná postní doba. Křížová cesta se zastaveními, které si nosím v duši. Nosím ji s sebou, jsem v ní ponořená. Končím tichem Bílé soboty, kdy ještě nikdo netuší, že ráno bude hrob prázdný. Tělo v beznaději ztrácí jednotlivé orgány a všechny fyziologické procesy se slévají do bolesti.
.
Odsouzená na smrt. Vinná jako každý mladý člověk. Plná plánů pečlivě sepsaných na rok 2024: Zlepšit se v atletice. Přečíst spoustu knížek doporučené literatury, naučit se toho hodně z archivnictví. Naplánovat studium v Německu. Najít lásku. Upéct dorty. Koupit si koloběžku. Zorganizovat akce pro archivnický spolek. Začít psát bakalářskou práci. Potěšit maminku. Najít si čas pro kamarády. Jít na mistrovství Evropy. Hledat cestu. Zakopávat, dělat chyby, být rozčilená na bližního svého. Dalšímu obětavě pomoci. Trochu prokrastinovat. Žít a dělat druhým radost svou prostou existencí.
Náhodně odsouzená na smrt. Zlo probublává světem, který ho popírá, který chce všechno vidět namalované na růžovo. Zlo je vlastně relativní, nebudeme si s ním kazit den plný pohody. Svět lemovaný Piláty, kteří si myjí ruce nad zodpovědností. Mladý zakomplexovaný Jidáš může bez překážky rozdat šestnáct náhodných polibků ze strašidelných zbraní. Šestnáct nevinných mrtvých.
Přijetí kříže. Nevěřím, že se to stalo. Zatím si stále myslím, že se ráno vzbudím do normálního dne, že se to nemohlo stát. Modlitby přece mají sílu zastavit zlo. Nic jiného jsem nechtěla, jen aby moje děti byly chráněné od fatálního zla. I když jsme svobodní, přece svoboda musí někde končit. Určitě tam, kde někdo vraždí náhodné nevinné bližní. Nevěřím, protestuji. Ne, ne, ne. Nechci přijmout porážku. Žádná snaha ztrátu nevyrovná. Chci si s dcerou vyměnit místo v říši mrtvých. Beztak už nemám budoucnost. Pane, prosím, sejmi ze mě tento kříž. Bezmocnost dosedá na má ramena, každá buňka v těle se bouří proti kříži, vysílená zažívám zoufalství dokonalé samoty. Křičím: „Proč?“ Odpověď v prázdnotě neexistuje.
Pád. Zatím první. Zatím ještě funguje život ze setrvačnosti, nasbíraná síla z dní, za které jsem uměla děkovat: „Pane, nezasloužím si tolik darů, já hříšná.“
Energie naakumulovaná v bateriích někde na dně duše mi dává sílu vstát, jít do práce, něco tam dělat, vrátit se domů, uvařit večeři pro Nikoho, uklidit pro Nikoho. Necítit, nic necítit, už ani bolest.
A potom někde na začátku bezesné noci na dně duše nacházím poslední zapomenutý cit. Poslední záchvěv zabité lásky. Hrdlo se sevře a je nevyhnutelné se propadnout do tsunami pláče, do vysílení vzlykat, polomrtvá se ponořit do prázdna, přitlačená křížem se rozplynout v pórech neživé hlíny, na které ležím.
Ráno si strčím kabel z baterií s posledními zbytky energie rovnou do hlavy a vstanu jako robot naprogramovaný na plnění povinností, včetně povinnosti usmívat se na nezúčastněné.
Setkání s mámou. Tak snadno se odříkává modlitba za duchovní povolání. Roky jsem ji mechanicky odříkávala s pocitem, že by se neměla týkat mých dcer. Kláštery jsou potřeba, ale bez mých dětí. Chci být svými dcerami obklopena, vidět jejich děti. Vidět moje geny přenesené přes jejich geny v těch malých tvorečkách. Biologická touha po nesmrtelnosti. V létě několik nocí nespím. Nechci se smířit s tím, že i nejmladší dcery odcházejí z domu, že nebudu každý den vědět, jak prožily svůj den. Být bohatá prožíváním jejich života. Unavená léty, spokojeně zpomalovat a nechat je běžet.
A pak přijde definitivní odchod. Bez smyslu. Náhlý. Nemohla jsem tě ani potkat, podívat se ti do očí a pátrat po smyslu této oběti. Protože to není smysluplná oběť. To je zkáza bez smyslu, vítězství Zlého.
Není mi dáno tiše v srdci nést poselství oběti svého dítěte, cítit v tom nějaký smysl. Marie, tehdy pod křížem ve tvém srdci vítězila bolest, anebo tichá spokojenost z naplněného poslání tvého syna? Já mám jen bolest.
Pomoc od Šimona. Náhodní chodci se zastavují. Snaží se pomoct. Je to jejich práce. Prevence posttraumatického syndromu. Profesionální rady, které vycházejí ze zprůměrovaného pozůstalého.
„Spíte?“
„Chodíte do práce?“
„Přemýšlíte o sebevraždě?“
„Plánujete ji nějak konkrétně?“
„Komu nedokážete odpustit to, co se stalo?“
„Komunikujete s lidmi?“
„Máte kamarádku?“
„Nepotřebujete antidepresiva, prášky na spaní?“
Kroutím hlavou. Neplýtvám slovy. Funguju. Potřebuju jediné, vrátit dceru.
Šimonové z Kyrény jdoucí z pole své každodenní práce, pomáhají tam, kde musí. Sehnutí pod křížem vědí, že ho jen poponesou, ale pak nám ho zase vrátí.
„Zavolejte, kdybyste něco potřebovala.“
„Děkuji, na shledanou, sbohem.“
...
Přichází Veronika. Zdánlivě nesmyslně přikládá malý šátek na celé rozdrásané tělo. V očích se jí mísí bezmocnost nad nepoměrem malého šátku na tak velkou bolest. V koutcích očí je naděje, že její touha pomoct bude naplněna. Objetí. Pozvání na kávu. Trpělivé vyslechnutí valící se řeky smutku a beznaděje. Společné ticho. Procházka zámeckým parkem. Otázka: „Jak se máš?“ na kterou mohu odpovědět: „Je to stále horší.“
V každé drobnosti vzpomínka na mrtvou dceru. Síla podívat se na mou bolestí zohavenou duši. Bezmocnost lékaře, který už neví, jak léčit, jen drží za ruku. I tak přijde, zůstane, neuteče do šťastnějšího světa. Vytrvale stojí u temné duše zohavené dotykem Zla a snaží se o transfuzi naděje.
A znovu pád. Šimonové se vracejí na pole, Veroniky už nestojí u cesty, aby setřely slzy, kříž musíme nést sami. Zem se nám přestala točit, čas se přestal dělit na dny, rozmázl se do šedé skvrny. Tato bolest je pochopitelná jen pro ty, kteří ji zažili. Setkáváme se, a každého to bolí jinak. Utíkám do vlastního temného údolí a padám do prázdna za dcerou. Ležím v samotě a nechci to změnit. Nevnímám, že tam dole už dcera není.
Pláč na nesprávném místě. Pláču stále, kvůli drobnostem. Vždy pláču při mši. Nevím proč. Pláč je ozdravný. Oplakávám zmařené plány. Oplakávám svou pohřbenou budoucnost. Oplakávám pramínek lásky, který se vsakuje do vysušené země. Oplakávám nespravedlnost, že po celoživotní dřině nemohu sedět ve stínu stromu, ale musím se plahočit vysušeným svahem ke ztracenému slunci, ve které beztak nevěřím. V maximálním zoufalství křičím: „Blaze neplodným, blaze těm, které nikdy nerodily a nekojily!“ Dar, co přinesl kdysi štěstí, teď vypaluje nesnesitelné rány.
I po třetím pádu se musí vstát. Ležím, plíce plné prachu cesty mi nedovolí se nadechnout. Počítám své hříchy. „Proč jsi nepotrestal mě? Takto to bolí víc? Trest za hříchy moje a mých předků?“ Hledám odpověď, propadám se zoufalstvím k starozákonnímu trestajícímu Bohu a někde ještě hlouběji na mě cení zuby hinduistická božstva. Milovala jsem milosrdného a teď mi rozleptávají plíce ostrá zrníčka trestů za moje hříchy.
...
Vysvlečená musíš ukázat své dobité tělo. Ukazuji svou dobitou duši. Stydím se za ni. Všichni můžou vidět moji slabost, moji neschopnost ochránit své dítě, moji ochablou víru v její nesmrtelnost. Koukněte se na mě, nedokážu se ani modlit.
Přibitý na kříž a vystavený světu. Konec. Už si ho přeju, nevidím smysl. Jak jsem se těšívala na rodinná setkání. Ráda jsem plánovala, vařila, pekla, tak aby se pak, co všichni přijdou, mohlo jen sedět, smát, hrát. Čím byly dívky větší, tím více mi pomáhaly. I při práci se dá povídat, smát, radovat se. Po práci být smysluplně unavená. Být spokojena, že jsem se o něco snažila a bylo to dobré. Dceřin nenaplněný život mě přerůstá, vytrhává mě ze sna o spokojenosti. Se zraněnou vysílenou duší se cítím nepotřebná šiřitelka bolesti. Vím, že nemohu říct to, po čem teď tak toužím: „Dokonáno jest.“ Úleva v nehybnosti smrti není na přání, ta se musí dožít.
Dotek mrtvého, dobitého, chladného těla. Mysterium smrti. Doživotní obraz mrtvé dcery, který rozkrajuje člověka na dvě poloviny. Odtrhává zbytek dní od dosavadního života a dělá z něj živoření.
Konečnost hrobu. Stavíme dceři hrob. Čtyři dny před její smrtí jsme plánovali, jak jí budeme stavět byt. Měla jsem dobrý pocit, že ví, co chce a ví, jak za tím jít, i přes dřinu a těžkosti. Byla jsem ráda, že jsem ji to naučila. Měla jsem pocit, že mé dítě může být užitečným nástrojem dobra.
Místo toho hrob, který bude i mým hrobem. Ještě je to anonymní místo s cizími jmény na zapomenutém náhrobku. Ale někde v kamenické dílně už se vysekává její jméno s datem smrti. Chodím na to místo plakat, s jiskřičkou naděje hledím do jámy, ve které se s dcerou jednou setkáme. První naděje do budoucnosti.
Někde tam na obzoru je vzkříšení. Nevěřící Tomáš se stává mým blízkým přítelem. Chci se dotknout dceřiných ran a cítit, že existuje někde, kde se jí ty rány zahojily. Kde se zahojí i moje rány. Někde strašně daleko, abych tam zatím zvládla dojít.
