Padesátá léta se vracejí. V Česku i na Slovensku

Upřímně řečeno moc nechápu, proč se KDU-ČSL rozhodla zrovna teď vyštvat ze strany svého bývalého předsedu a mimochodem nejdéle sloužícího ministra českých vlád Cyrila Svobodu.

Pokud lidovcům vadily Svobodovy kontakty s Moskvou, mohli si jich všimnout nejpozději v roce 2015, kdy se vetřel dokonce přímo ke stolu Vladimira Putina při oslavě propagandistické ruské televize Russia Today (dnes RT). Argument, že Svoboda poskytl rozhovor v zásadě neviditelnému webu Voice of Europe, je komický. Jako celá lidovecká politika založená na urážení sexuálních menšin a ochraně nezdaněného lokálního alkoholismu.

Nicméně je to koneckonců jejich věc. Je dobré vidět, že strana, která po listopadu 1989 strávila ze všech českých partají nejvíce času ve vládách, má momentálně jasně srovnané priority. Na místě Mariana Jurečky bych tedy uvažoval spíš o tom, jak cenné zkušenosti svého předchůdce využít: Svoboda je (zatím) jediným předsedou lidovců v jejich víc než 100leté historii, který dokázal stranu vyvést ze Sněmovny. Stalo se to v květnu 2010.

Co je ale důležitější: kdyby se lidovci nerozhodli vytáhnout Svobodu znovu na světlo, mohli jsme si všichni odpustit další nekonečně trapnou estrádu na téma „kdo vymyslí nejblbější paralelu mezi dneškem a naší temnou minulostí“.

Cyril Svoboda do toho šlápnul zcela neohroženě. Výzva k odchodu ze strany mu připomněla „stalinské metody“. Je mi žinantní vysvětlovat tyhle věci 67letému muži, tak snad jen pro ostatní: „Stalinské metody“ opravdu neznamenaly, že s vámi někdo nechce být v jedné politické straně, takže vás požádá, abyste vypadl. „Stalinské metody“ znamenaly v lepším případě mnoho let žaláře na Sibiři, v tom obvyklejším vyloučení ze strany prostřednictvím popravy. A pokud víme, dokonce ani KDU-ČSL se nechystá upálit Svobodu v parku před Palácem Charitas.

Cyril Svoboda to samozřejmě ví. Jen si zkouší, co všechno lze s vážnou tváří diplomata vyslovit. Nehraje tuhle nedůstojnou hru zdaleka sám, což jsme minulý týden hned poznali, protože se k němu ochotně připojili další žongléři a žonglérky se slovy. Kupříkladu poslankyně hnutí ANO Jaroslava Pokorná Jermanová si hned vzpomněla na 50. léta. Což nebyl špatný pokus, nicméně v žebříčku hnutí proslaveného svou vnitřní demokracií to na nejvyšší příčky nestačí.

A to dokonce ani v případě, kdy necháme stranou nezastavitelné plkání Andreje Babiše na téma „novodobé totality“. Podle pravidelně aktualizovaného žebříčku Šťastného pondělí zůstává na nejvyšší příčce někdejší liberecký poslanec ANO Jiří Bláha. Ten v roce 2018 přirovnal k Miladě Horákové… a na to si fakt počkejte… ano, poslance KSČM a předlistopadovou bolševickou mlátičku Zdeňka Ondráčka. Muže, který v lednu 1989 svým obuškem hrdinně rozháněl demonstranty během Palachova týdne.

A minulý týden jsme také zjistili, že soutěž o nejblbější historickou paralelu získala mezinárodní rozměr! Stačí popojet pár set kilometrů východně na Slovensko. V zemi, kde vládne nadějný předlistopadový komunista Robert Fico a brzy nastoupí jeho prezident, se také vrací totalitní manýry. Nikoliv ovšem kvůli premiérovi a jeho touze ovládnout média a zničit nevládní organizace.

Totalitní praktiky prý dovezla do Bratislavy francouzská automobilka Renault, která přerušila spolupráci se svým „ambasadorem“, zápasníkem Atillou Véghem poté, co bijec v prezidentské kampani podpořil vítězného Petera Pellegriniho.

Pan Végh z toho usoudil, že se „komunismus vrátil“. Automobilka tvrdí, že slavný zápasník porušil ustanovení ambasadorské smlouvy, podle níž se má chovat „apoliticky“. Podstatou kapitalismu je, že své zboží obvykle chcete prodávat lidem různých politických názorů. Ano, spousta firem se do politického života a veřejných debat sama ochotně zapojuje. Je to jejich rozhodnutí a jejich riziko.

Pokud ale soukromá korporace usoudí, že nechce být spojována s fanouškem jednoho politického směru, člověk v tom jen obtížně hledá návrat časů, v nichž Renault nebyl na Slovensku úplně běžně dostupným zbožím. Zvlášť když o tom veřejně píše na instagramu celebrita, kterou sleduje 400 tisíc lidí. Skutečně komunismus jako řemen, kde se obětí stávají ti nejprivilegovanější příznivci vládnoucí třídy.

Abychom si rozuměli, i v docela vyspělé, systémem brzd a pojistek svázané demokracii může občas momentální většina projevit tendenci ke zdivočení a omezování občanských práv a svobod. Zažili jsme to za poslední roky i v Česku. Naposledy třeba při partyzánském vypnutí „konspiračních webů“ po ruském útoku na Ukrajinu, jakkoliv to bylo rozhodování v mimořádné situaci.

O těchto věcech se samozřejmě můžeme bavit úplně vážně - a také bychom měli. Anebo je tu možnost prostě jen plácnout banální paralelu s „komunismem“, „50. léty“ nebo třeba „normalizací“. Čímž na sebe také elegantně prozradíme, že nám o žádnou debatu nejde. Protože za pomoci úplně prázdných žvástů ji ani vést nelze.

Což je v případě podobných vyjádření, obavám se, také jejich pravý smysl.