Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Je pondělí 20. listopadu 1989. Slunečné, studené ráno. Posluchárna Přírodovědecké fakulty na Albertově je přeplněna k prasknutí. Srdce mi nekontrolovatelně buší. Prodírám se ke katedře.
V ruce svírám prohlášení, které jsme sepsali přes víkend na koleji. V neděli jsme vylepovali první zprávy po tramvajích. Honili nás policajti. Byl jsem vybrán, abych prohlášení prezentoval. Vyzýváme v něm ke stávce studentů, přešetření zásahu policie 17. listopadu, a k nastolení demokratické diskuze.
V posluchárně je chaos. Předbíhá mě jakýsi studentík ve slušivé bundě s vyhrnutým límcem. Svým klidem a rozhodností okamžitě ovládne celé shromáždění. Jeho prohlášení je mnohem radikálnější než to naše z Budče (pražská vysokoškolská kolej, pozn. red.). Požaduje odchod sovětských vojsk a svobodné demokratické volby. Yes!
„Nevíte někdo, kdo to je?“ ptám se kamarádů. Prý ňákej Pánek. Zaplaťpánbůh za něj, říkám si a svůj pomačkaný papírek s prohlášením, které najednou už tak revoluční není, strkám zpátky do kapsy.
Místnost praská už nejen figurativně, ale doslova. Přesunujeme se na křižovatku před fakultou na Albertově, tam, kde revoluce před třemi dny začala. Jen to v pátek ještě nikdo nevěděl.
Šimon mluví z jakéhosi improvizovaného pódia, snad popelnice. Těsně pod ním stojí děkan Přírodovědecké fakulty. „Jsme demokraté,“ říká Pánek, „nechme pana děkana promluvit.“
Děkan nás vyzývá, abychom se okamžitě vrátili do učeben. Demonstrace k ničemu nevedou. Budeme se prý bavit později.
Děkuji panu děkanovi za příspěvek, říká Šimon Pánek. Máte samozřejmě také hlas. Jeden hlas. Teď budeme hlasovat.
Smějeme se, hodně hlasitě se smějeme, tleskáme a zvedáme ruce. Jsou nás tisíce.
Okupační stávka začíná.
V noci spíme na chodbě na zemi za vchodem do budovy. Čekáme na útok komunistické policie a armády. Za městem se prý shromažďují tanky. Nosím bílou košili. Co kdyby.
Profesoři nám odmítají vydat klíče od učeben, kde jsou tiskárny a kopírky. Musíme tedy plakátky psát ručně.
Další den nám profesoři klíčky už vnucují. Že prý to tak nemysleli.
Vydáváme se do továren přesvědčit dělníky.
Venku sněží. Svět je tak nějak čistší.
