Článek
Jsou lidé, kteří se do ostatních zapisují jaksi samozřejmě už svou pouhou přítomností. Nedá se třeba říct, že s nimi souhlasíte nebo dokonce že obdivujete a vyzdvihujete jejich dílo. Podstatná je jejich existenciální blízkost, způsob jejich existování, jejich postoje k životu, který je přesvědčivý sám o sobě, a přetrvává i ve chvílích, kdy s vámi fyzicky nejsou. K takovým lidem patřila Petruška Šustrová, která se v pětasedmdesáti letech odebrala k Pánu.
Disidentka, aktivistka, mladá revolucionářka, později novinářka, to všechno se o Petrušce bude psát. A všechno to nějak bude pravda. Petruška však v silném smyslu slova BYLA jinde: Její životní pravda ve vztahu ke světu a lidem spočívala v otevřenosti, které byla schopná, i v pevnosti, kterou při všech změnách a životních peripetiích dokázala udržet. V přirozeném postoji matky, která se stará i o ty, kteří by to nečekali, jež dokáže rozdávat i těm, kteří vlastně ani nic nechtějí. Když jsme na konci 90. let v Lidových novinách měli, tehdy ještě my mladí, začínající novináři, možnost s Petruškou pracovat v jedné redakční místnosti, byl tento mateřský prvek vlastně všudypřítomný. Tolikrát jsme spolu nesouhlasili, tolikrát se přeli, ale vždy zůstával respekt k její existenciální autoritě. Je jedno, zda to byla aura vtělená a od počátku daná, anebo „charis“ zářící díky získané životní zkušenosti, při níž si ve vazbě a ve vězení Petruška sáhla na dno.
Všechna slova tváří tvář smrti blízkých přestávají najednou stačit, přicházejí o smysl, který snad někdy měla, jsou nedostatečná, protože v nich není a nemůže být život, který skončil. A není ani potřeba hledat slova a ohýbat je ke smyslu a vypovězení bolesti, zůstává-li plnost vzpomínky, která najednou není jen zákmitem krásné minulosti, nýbrž nezapomenutelnou součástí existence těch, kteří žijí dál.
Z Petrušky si nelze nenechat v sobě tu oddanost svobodě, volnosti myšlení a konání a také živočišným a estetickým radostem běžného života, spojeným s přirozeným smyslem pro humor. Ani dnes se to všechno nejeví tak samozřejmě, jak se na první pohled může zdát. Petruška měla v sobě zvláštní kompas, kterému filozofové v minulosti říkávali morální cit. Ten ji vedl v osobním i veřejném životě, do něhož se nevrhala z nějakého potěšení, ale proto, že to bylo nutné, že to žádal onen silný cit – ať jako zakladatelka revolučního hnutí mladých na konci 60. let, nebo jako porevoluční náměstkyně ministra vnitra. Bylo potřeba se postavit za věc, a tak to Petruška dělala, nakonec jí to vydrželo po celý život. I v době komunistického režimu, který v 70. a 80. letech postupně dodělával i díky lidem jako Petruška, protože i pro obyčejné lidi ztrácela vláda komunistické ideologie legitimitu nejvíce pošlapáváním práva na svobodné myšlení a cítění. Nebyl to nakonec nedostatek západního zboží, nýbrž to, že už se nedalo vydržet žít ve dvojím řádu reality veřejného a soukromého, co režim vyčerpalo a položilo. Svoboda potřebuje k sebepotvrzení obojí, vnitřní i vnější smysl, a to Petruška dokazovala prakticky neustále. Můžeme sice zůstat vnitřně svobodní, ale bez možnosti svobodu veřejně projevovat není svoboda nikdy celá.
Vyrovnávání s minulostí (a historie byla jednou z Petruščiných životních posedlostí) nebrala jako uvádění věcí na pravou míru, nýbrž jako pochopení souvislostí, z nichž něco takového jako dějiny (osobní i veřejné, státní) vznikají. Historie je vždy složitější, než jak to z pohledu ideologie vypadá, nestačí říct, kdo byl hrdina a kdo zločinec, kdo byl vítěz a kdo nakonec poražený. I k tomuto pochopení Petrušce pomáhal její vnitřní kompas morálního citu, který měl u ní ještě pevnější boží kotvu. Bůh nebyl ideologické alibi, nýbrž jistota, že empatické nasazení sebe sama v bitvě s nespravedlnostmi všeho druhu má smysl, i když se jeví absolutně marné. Nespravedlnost, jakákoliv, vyvolávala v Petrušce puzení něco proti ní udělat, nějak se alespoň proti ní veřejně postavit, což byla i její hlavní porevoluční kritická novinářská práce. Nikoli podrobná analýza ekonomická či právní, nabízení alternativ vývoje, nýbrž nasazování morálního citu v zájmu udržení všeobecné spravedlnosti.
I proto Petruška Šustrová nepotřebuje heroizaci ani pomník, stačí, že tento étos ve společnosti zůstává a že bude i po její smrti dost těch, kteří ho budou chtít nést dál…