Článek
Před rokem vznikl na vinohradském úseku pražské magistrály humanitární hotel. Od loňského února obývají dva domy lidé ze všech oblastí a společenských tříd těžce zkoušené Ukrajiny.
Lidé s udělenou dočasnou ochranou tu sdílí střechu nad hlavou s mezinárodní skupinou organizované podpory. Skládá se ze sociální pracovnice, učitelky, právníka, fotografa, básníka, ekonomky, environmentalistky, studentky sociologie, právničky a programátora. Humanitárnímu hotelu říkají jeho obyvatelé Telesyk, podle ukrajinské pohádky, jejíž chlapecký hrdina prchá před nebezpečím do neznáma na huse.
Pořád se tu něco děje. Kromě neustálých ranních i večerních karavan lidí unavených ze směny ve skladu či samoživitelstvím, lidí se specializacemi, minulostí a domovy se v Telesyku hlavně vítá a provází. Ve všech smyslech.
Procházka dvakrát šesti patry (hotel tvoří dva domy) je exkurzí po pyramidě potřeb. Někteří z jeho obyvatel měli za života vše a taky vše ztratili. Navzdory své podivuhodné rozmanitosti se většina Telesyku shodne na jednom: 23. února 2022 usnula a vzbudila se ve snu. Spíše o tom ale mlčí.
Na 700 lidí, kteří v Telesyku v průběhu válečného roku bydleli, zakusilo samotu svědka. Mnoho z nich ji nevnímalo zrakem či sluchem, ale jiným smyslem, který dědíme a nevíme o něm do chvíle, než si spojíme pohyb dějin světa s osudem svých blízkých nebo sebe.
Coby jednoho z pracovníků podpory hotelu je součástí mé práce naslouchat obyvatelům Telesyku. Poslouchat ticho mezi slovy jejich příběhů. To, o čem mlčí naše komunita, je podstata života zpochybněná nevysvětlitelným zlem. To o čem mlčí, se nedá pochopit. Dá se to pouze prožít.
Obyvatelé vinohradského hotelu byli vystaveni nelidským věcem. Ani po roce pro ně nenacházejí slova. Samozřejmě to lze říct jednoduše. Zabili mi mámu při evakuaci. Snoubenec zítra odjíždí do zákopů zabíjet lidi. Zrovna jsme splatili hypotéku a barák trefila raketa.
Nic z toho ale nedokáže vyjádřit ten pocit hrůzy. Ukrajinci to vědí, tak o těch věcech mlčí.
Někomu válka
Poslední dny prosince 2022 vezeme s kolegou humanitární pomoc a vojenské vybavení na Ukrajinu. Před budovu ministerstva obrany přijíždíme druhý den pozdě večer. Z reproduktorů sporťáku křižujícího hlavní třídou zní do temného Kyjeva lidovka v disko kabátě.
„Někomu písně, někomu válka,“ říká mladý dobrovolník Jevhen, kterému předáváme české vybavení. Při pohledu na vzdalující se auto se usmívá. Není těžké odhadnout, kolik bolesti za tím úsměvem je. Kolik bolesti je v tichu po té větě. Zítra pojede Jevhen s nákladem do zákopů u Bachmutu. Působí v organizaci Vrať se živý. Když se ten název vysloví před Ukrajinci, změní výraz.
Hodiny předtím čekáme na celní kontrolu. Několik policistů se střídá v nákladním prostoru naší dodávky, celníkům dokolečka opakujeme to samé: „Vezeme humanitárku, vojenské vybavení, osobní zásilky.“
„A co je v těchhle krabicích?“
Do ukrajinštiny mi únavou proklouzne mateřská ruština: „Osobní zásilky pro lidi.“
Celník se napřímí: „Tak pro lidi, nebo pro Rusy?“
Rozrušeně otevírám krabici s konzervami a pletenými ponožkami. „Pro lidi.“
„A tohle?“ ukáže na náš nejcennější náklad.
„Helmy pro Vrať se živý.“
„Pokračujte,“ mávne policista.
Opouštíme hranici mezi mírem a válkou s těžkým vědomím příslušnosti k lidskému druhu zase jednou rozděleného na „ty naše“ a „ty proti nám“. Polská celnice svítí jako diskotéka, zatímco ta ukrajinská jen tak tak poblikává ze zdrojů služebních aut.
Neztratit řeč
Pokud nenajdeme způsob, jak o zkušenosti Ukrajinců mluvit, připravme se na ticho, které bude nakonec pro všechny bolestivější než neustálý klepot na odhlučněné dveře staré Evropy. Ti, kteří klepou, totiž začínají být unavení.
Lidé z Telesyku jsou vděční za českou podporu. Nedávno odjely dvě ženy. Matka a dcera. Se slzami v očích děkovaly za vše, co pro ně česká země udělala. Večer se vrátily do města, kterým před půl rokem procházela frontová linie. Jejich dům má vysklená okna, ale prý se blíží jaro, prý na tom tolik nezáleží. To, na čem záleží, ve mně ale hřmělo ještě pár dní po jejich odjezdu.
Roste tu ztracená generace mladých kluků a holek, která se už nikdy v životě nevyspí bez benzedrinu. Nemluví se o tom nejen kvůli tomu, že na takové věci není naše řeč stavěná, ale také proto, že takové myšlenky demoralizují, a to si teď Ukrajina nemůže dovolit.
Bude se to řešit až po válce.
William Wordsworth píše v jedné své básni o propuštěném vojákovi, kterého na procházce potká shrbeného u škarpy. Voják zdánlivě nejeví zájem se zvědavému chodci svěřovat. Svůj příběh odbyde pár slovy. Chodec odtuší, že voják spoléhá na samozřejmost nevysloveného. Wordsworth píše o neúplnosti výpovědi a její významové mnohosti zároveň. Popisuje postavu stejně polopřítomnou, jako je její řeč.
Onu polopřítomnost zažívají i mí klienti z humanitárního hotelu.
Jako čtenář poezie jsem Wordsworthovi vděčný za to, že zformuloval, o čem slyším Ukrajince mlčet.
Náš hotel se dříve nebo později zavře. Jeho obyvatelé půjdou do návazných ubytování nebo zpátky do války. Temné výročí 24. února ale budeme trávit spolu. Bude to konec pracovního týdne, na gesta nebude čas ani nálada. O čem bude naše komunita mluvit, zhruba tuším. O čem bude mlčet, vím jistě. O tom, o čem mlčel i mladý Jevhen během našeho nedávného setkání.
Jevhenovi přeji, aby bylo jeho mlčení hlasitější než všechny diskotéky svobodného světa.
Nám ostatním přeji nikdy neztratit řeč.
