Článek
S nedočkavostí očekávaný vládní „ozdravný balíček“ byl nakonec rozbalován nejen ve čtvrtek odpoledne, ale ještě po celý pátek. Až úplně vespod se například ukázalo, že „ozdravit“ nás má i 21procentní daň z přidané hodnoty na kojenecké vody a neslazené minerálky. Rada ministrů zjevně usoudila, že tyto tekutiny jsou v porovnání s vínem prudce jedovaté.
Hrátky s doslovným (medicínským) a přeneseným (finančním) významem slova „zdraví“ tu nejsou samoúčelné. Ministerstvo financí vydalo k balíčku tiskovou zprávu, která se celkem čtyřikrát odvolává na to, že zdražení je „v souladu s principy ochrany veřejného zdraví“ (2× hazard, 1× tabák, 1× líh). Potud se vláda tváří, že ke zdraví obyvatelstva a zdravému státnímu rozpočtu kráčíme tou samou cestou.
V tom případě by ale nemohlo zůstat víno dál osvobozené od spotřební daně – což zůstává. Exkluzivní ekonomická podpora konzumace jednoho z alkoholických nápojů trvá. Že přežila i operaci „za pět minut dvanáct“, neskutečnou vládní licoměrnost jen podtrhuje. Kdybyste někdy potřebovali někomu svými slovy vysvětlit význam slova „farizejství“, prosím, poslužte si.
Na druhou stranu ale všechno to, co na nás pětikoalice vybalila, v něčem potěšilo. Totiž jazykovým činem, alespoň činem ve stadiu oznámeného pokusu oň. České poměry jsou totiž odjakživa zatížené takzvaným jetřebismem. Mluvou založenou na souvětích s nevyjádřenými podměty v duchu „je třeba, aby…“ nebo „musíme si uvědomit, že nelze…“. Protože se tímto – a teď přijde slovo, které si v nějakém dalším Šuplíku ještě užijeme – fenoménem zabýval už Karel Čapek, otevíráme při této příležitosti podšuplík Okénko klasiků:
Předchůdcem jetřebismu je Čapkova fráze „někdo by měl“. Píše: „Někdo by měl něco udělat, aby se zlepšila situace. Někdo by měl dát podnět k tomu, aby celý svět něco udělal. Někdo by měl promluvit vládnoucím do duše. Mělo by se něco stát, dokud není pozdě. Někdo by se měl v této věci chopit inciativy. … Lidská fantazie a moudrost je přímo nevyčerpatelná ve vynalézání úkolů, které by měl někdo vzít na sebe; naproti tomu je nápadně skoupá, pokud jde o to, co bychom mohli udělat nebo oč bychom se mohli pokusit my sami. … Jenomže, pokud je nám známo, věci a činy nevznikají tím, že by je někdo měl udělat, nýbrž tím, že je někdo udělá. Kolumbus neříkal, že by někdo měl plout na západ, nýbrž že tam popluje sám, dostane-li loď.“
Psal se rok 1938. Zkopírovat to a vztahovat na dnešní vládu by působilo nepatřičně pateticky státotvorně. Koneckonců, vláda je zvolená, jmenovaná a placená od toho, aby pracovala a neokecávala, „co je třeba“ a „mělo by se“. A navíc je vyzkoušené, že když něco dělá, nedělá to automaticky dobře.
Doručený a rozbalený balíček má ale tu přednost, že se dá prohlédnout, vyzkoušet, reklamovat, vyhodit do popelnice, spálit a tak dále. Nejsme na bázi „je třeba a někdo by měl“, což je úlevné. Viz i filipiku proti zvýhodnění vinařů – ta může vzniknout, protože je o čem se bavit a co kritizovat, máme pevná fakta, ne tekuté (sic!) dojmy.
Opuštění podmiňovacího způsobu bylo v některých případech už vysloveně přezrálé. Když se ví, že 96 ze 101 ročně registrovaných automobilů Ferrari je kupovaných na firmu, je už dávno jasné, že s touhle daňovou výjimkou „by se mělo něco udělat“, a otázka zní, proč to někdo neudělal mnohem dřív.
Možné vysvětlení můžeme znova nalistovat u Čapka. Hned na té samé stránce. Sotva zúčtuje s „Někdo by měl“, navazuje heslem „Věc není tak jednoduchá“:
„Toto rčení je do jisté míry protějšek toho předešlého; obyčejně ho užívá ten, kdo by měl něco udělat. … Každá věc je naprosto jednoduchá a samozřejmá, pokud se jen tak uvažuje, že by ji někdo měl udělat; ale jakmile řeknete Petrovi nebo Caplovi, že by ji měl udělat on, ukáže se ihned, že věc není tak jednoduchá. Kdepak, pane, tady jsou ukrutné potíže. Nemáte ponětí, s jakými překážkami by se to setkalo. Prostě nedá se to dělat. Proč? Protože věc není tak jednoduchá. … Řekli bychom, že skoro všechny užitečné nebo důležité věci, které se v posledních tisíciletích staly, nebyly tak docela jednoduché. Kdyby lidé považovali věci za neuskutečnitelné jen proto, že „nejsou tak jednoduché“, bylo by asi na světě málo z toho, co se nazývá dílem lidským.“
Ano! Jak bodře zahlásil ministr Nekula nad dílem lidským ve slevě Lidlu: „Když se chce, tak to jde!“
A když se nechce, protože přece věc není tak jednoduchá, tak to nejde, jako u spotřební daně z vína.
Proč se neváží kamiony na dálnicích, aby je přetížená auta neničila, nevyhazovali jsme miliardy oknem a dál neprivatizovali zisky a nesocializovali ztráty plynoucí z nákladní dopravy? Věc není tak jednoduchá, jak vysvětlil na twitteru ředitel silnic a dálnic pan Mátl a zaslouží si bod za snahu, i když jsem tomu moc nerozuměl, protože věc bude asi ještě mnohem složitější, než se původně zdálo.
„Věc není tak jednoduchá“ je i základní figurou ohlasů na vládní úspory, podle toho, z jakého oboru přicházejí: Bude se pálit načerno. – Prostor pro zlevnění knih není. – Zvýšení daně z příjmu právnických osob výrazný výnos nepřinese. – Zvýšení daně z nemovitosti sváže obcím ruce. – Poroste nelegální hazard.
Může se ukázat, že to všechno bude pravda. Nebo že ta která lobby ještě politiky stiskne víc než jiná a dosáhne svého. Ale poddat se tomu, že věci nejsou tak jednoduché, znamená přestoupit do stavu nemohoucnosti. Jako ve filmu: zatímco k Zemi sviští kometa, Leonardo DiCaprio volá: „Někdo by měl zachránit planetu!“ Ale ukáže se, že věc není tak jednoduchá. Takže nic.
