Odmítali jsme i 30 korun u doktora, nemůžeme čekat nejlepší péči, píší čtenáři

Redakce Seznam Zpráv vybrala do Fóra čtenářů nejzajímavější názory z diskuze u článku o poměrech v tuzemském zdravotnictví.

František Ryza: Před léty jsem byl na kardio operaci. Operoval mne pan primář se svým týmem (bylo jich celkem asi osm, operace trvala šest hodin). Pan primář se mi osobně představil při vyšetření, sympaťák, borec a machr. Hodinu před operací mě navštívil mladý doktor (Juryi z Ukrajiny) a velmi slušnou češtinou mi řekl, co se mnou hodlají dělat. Všechno jsem mu odsouhlasil, neb jako „hornická lopata“ nerozumím lékařským pojmům, oboru kardio ani za mák. Svoji práci udělali naprosto skvěle.

Jiří Horák: Myslím, že téměř každý z pacientů by si přál, aby jej operoval nebo jinak léčil ten, kdo má v oboru největší renomé. Jenže to by pak ten lékař, který to „umí“ nejlíp, musel pracovat jako robot 24/7, zatímco ostatní, méně renomovaní, by neměli do čeho „píchnout“ (nebo spíš do koho říznout). V tržní medicíně takový nesoulad nabídky a poptávky lze regulovat cenami lékařských výkonů placených klientem-pacientem. Ve zdravotnictví hrazeném převážně zdravotním pojištěním jako u nás je to mimo realitu.

Vojtěch Maruška: Zkuste v nemocnici v okresním městě sdělit, že chcete tam, kde mají větší praxi a znalosti díky většímu objemu operací. Ale máme obrovskou nevýhodu: národ, který odmítal platit i 30 Kč u doktora, nemůže očekávat ten nejlepší servis.

Oldřiška Sováková: Já mám dobrou zkušenost s nemocnicí v Říčanech, kde mi pan doktor (kapacita v oboru, proto jsem k němu šla na doporučení známé přesně ve stylu „neznáš někoho“) operoval zápěstí. Také přišel, já už ho tedy znala. Anesteziolog se jmenoval Volodymir a postupně mě připravil na zákrok. Vše v pohodě, zápěstí funguje, jako by se nikdy nic nestalo.

Martin Kuba: Když u nás je důležitější, jestli se bude v ordinaci připlácet 30 Kč. Jsme národem, kvůli kterému řetězce dávají extra moc slevových akcí, to v zahraničí vůbec tolik nefrčí. Prostě je pro nás v průměru nejzásadnější cena a jak výhodně jsem něco pořídili. Kvalita je pro drtivou většinu až druhotná.

Alena Bulvová: Zkuste se ptát na zkušenosti a odbornost, když jste na vyšetření čekal čtyři měsíce. Jdete na operaci a přijde lékař ve věku kolem 28–30 let hovořící slovensky. Laškovně jsem se zeptala, jestli to už někdy dělal. Napřed ztuhl a když viděl, že se směju, tak se usmál taky. Ale určitě cítil, že to myslím vážně. Naše zdravotnictví je na tom tak, že je člověk šťastný, když vás vůbec někde vezmou.

Kamila Klegová: Pokud si budete smět vybrat operatéra, tak se nikdy nikdo a nic nenaučí. Trochu kontraproduktivní uvažování. A nemyslím si, že by „obyčejní“ čeští lékaři nic neuměli. Náhoda je blbec a ti naši jsou zodpovědní, zruční, chytří a hlavně dobří. A když bych někdy musela jít pod nůž, bude mi jedno, jak se jmenuje, protože vím, že tam bude někdo, kdo to umí. Jinak by tam nebyl. A všechno statní je snobismus a pocit privilegovanosti. A na to si „my Češi“ často rádi hrajeme. Pokud je někomu fakt zle, nikdo ho neodmítne a už vůbec neodbyde jenom proto, že je to obyčejný, řadový občan. To jenom blázen si může myslet, že když někoho znám nebo dám úplatek, že to bude lepší. Lepší bude jen péče před a po, protože to sestrám někdo přísně připomene.

Petr Dušek: Podobná absence povědomí o konkrétním odborníkovi je běžná v mnoha oborech. Pokud nahlásím pohřešování, také se neptám, kdo bude pátrání řídit a kolik má zkušeností. Elektrikář, automechanik ve značkovém servisu atd. Předpokládám, že má odpovídající kvalifikaci. Upřímně, v čem by mi pomohlo jméno operatéra? Ani se nesnažím chodit pouze k primáři nebo docentovi. Možná jsou lepší, ale každý musí někde začít a začátečník mívá větší motivaci než starý rutinér. A na někom se to naučit musí. Díky bohu za naše zdravotnictví, jaké je. V USA je péče srovnatelná s naší, velice nákladná, a jedním z bonusů v práci je i zdravotní pojištění, na které většina jinak těžko dosáhne.