Nastává věk hněvu. Bestseller Pankádže Mišry účtuje se slepou vírou v rozum

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Krátce poté, co komunismus doskomíral před tváří světa jako nedokonalý systém vládnutí, řítí se stejným směrem i demokracie.“ Tento výrok amerického teroristy McVeigha posloužil jako varovné proroctví pro Pankádže Mišru, autora knihy Věk hněvu.

Použít citát teroristy je na první pohled provokací. Proč ji vzdělaný indický spisovatel z vyšších londýnských vrstev použil?

Mišrova filozoficko-historická práce, která teď po šesti letech vyšla v češtině, zaznamenala světový úspěch. Ačkoli o Timothym McVeighovi (1968–2001) – který se po návratu z první války v Zálivu neuměl uplatnit v normální společnosti a „protestoval“ tím, že před federální budovou v Oklahoma City odpálil kamion s výbušninou a zabil 168 lidí – píše s jistým porozuměním.

Nejde o sympatie. McVeigh pro Mišru i ve Věku hněvu zůstává „odporným teroristou“. Veteránův postoj podle něj ale zároveň ilustruje, do jaké krize se dostala společnost, která se sice hlásí k demokratickým a liberálním hodnotám, a přesto se najdou lidé, ve kterých probouzí doslova vražedný hněv. Právě tento hněv se stal novou internacionálou, o čemž svědčí třeba příběh, že se bílý šovinista McVeigh v americkém vězení spřátelil s prominentním arabským teroristou Ramzím Ahmadem Júsufem, mozkem prvního útoku na Světové obchodní centrum v roce 1993.

Rostoucí intenzita hněvu a opakované výbuchy násilí podle Mišry varují, že přestává fungovat současný svět, přesněji světový pořádek založený na osvícenské ideologii nekonečného pokroku. Osvícenští filozofové o tomto světě poprvé mluvili koncem 18. století, když žádali pro všechny lidi svobodu a rovnost. Přitom předpokládali, že se všichni budou chovat podle pravidel rozumu. V důsledku toho se měla dostavit trvalá prosperita. Teď se ovšem svět potácí v krizích a společnost ve stále větší míře ovládají destruktivní emoce.

Podle indického autora to nebylo skvělé ani předtím. Pokud se mluvilo o pokroku, šlo spíše o propagandu vládnoucích elit než reálný popis poměrů, soudí Mišra. Osvícenství přineslo liberální demokracii i ekonomickou svobodu, zároveň ovšem došlo k zotročení národů třetího světa ve jménu ekonomického prospěchu, celé národy byly zataženy do nejkrvavějších vyhlazovacích válek historie, vznikly odporné diktatury včetně nacismu a stalinismu.

Naposled se „osvícenská ideologie“ dle Mišry stala viníkem toho, že se stamiliony, možná miliardy lidí na celém světě, ale hlavně v Africe a Asii dostávají do bezvýchodné situace. V první řadě se to týká mladých mužů, kteří si sice užívají svobody a kterým se nabízí velké možnosti uplatnění, ovšem společnost má příliš málo zdrojů, a tak nějakého úspěchu může dosáhnout jen menšina z nich. Ti neúspěšní propadají pocitům méněcennosti a depresi a jedinou možnou reakcí je vzdor nebo přímo hněv vůči příslušníkům úspěšných elit. „Revoluční touha, jež se dá uklidnit jen násilím a destrukcí“, se dnes šíří po všech světadílech – stejně jí podléhali koncem 19. století anarchisté, jako o sto let později McVeigh a Ramzí Júsuf.

„V době svobody a podnikání zkrátka existuje více přání, než může být smysluplně splněno,“ shrnuje filozof hlavní důvod krize liberalismu a sektářského násilí, které ji provází.

Tuzemského čtenáře může zaujmout úvaha, že ani rok 1989 nebezpečný trend nezměnil – právě naopak.

Od toho roku podle Mišry „slábne energie postkoloniálního idealismu“, který ještě věřil tomu, že vykořisťované národy třetího světa dosáhnou stejného uznání a bohatství jako jejich někdejší metropole. Stejně oslabil „socialismus coby ekonomická a morální alternativa“ k „bezuzdné globalizaci kapitálu“. Od té doby se prý už jenom potácíme v „neoliberálních fantaziích“, podle kterých má každý „podnikat, neustále se rekvalifikovat v dynamické ekonomice, prodávat se v nových a nových baleních a neustále se adaptovat na nové technologické revoluce“. Všem se to však nedaří.

Speciálně revoluce v informačních technologiích ještě vyostřila rozdíly mezi outsidery a úspěšnou elitou. Zpočátku se zdálo, že nezávislí a svobodomyslní uživatelé sociální sítí Facebook, Twitter a WhatsApp dokážou svrhnout autoritářské režimy na celém světě, a tím naplnit ideál svobody, ekonomické rovnosti a blahobytu. „Ale řidiči Uberu, kteří se lopotí za propastně nízké jízdné, ilustrují mnohem lépe, jak samostatně výděleční ‚podnikatelé‘ často dopadají,“ upozorňuje Mišra. V tuzemských reáliích jsou zřejmě vhodnějším příkladem „řidiči Boltu“.

Po takovém selhání není divu, že „počet nadbytečných mladých lidí vykázaných do předpokoje moderního světa, jakéhosi rozšířeného uprchlického tábora v Calais s veškerou jeho špínou a beznadějí, v posledních letech exponenciálně roste“. Není divu ani to, že s náborem nových členů nemají velký problém teroristické organizace. Bezpečí uvnitř silné komunity a někdy i možnost vyniknout nabízejí neúspěšným zase velké autoritářské režimy, ať v Turecku, Rusku, Indii, nebo Číně. Liberální civilizace Západu, shrnuje Mišra, si v této konfrontaci neví rady, propadá panice, proto v Evropě i Americe „exponenciálně roste nenávist k menšinám“, ze které vyrůstají populisté formátu Donalda Trumpa.

Dalším důsledkem je fakt, že „v sáhodlouhých traktátech rozhněvaných bílých mužů, v ediktech pomstychtivých islámských, buddhistických a židovských šovinistů nacházíme nelítostný machismus, který ani netiší, ani se nesnaží pochopit utrpení slabších národů“. Tím se spirála hněvu jen zrychluje.

Samotná kniha vyvrací podezření, že se Pankádž Mišra sám ocitl na šikmé ploše vyznavačů násilí, které jejich intelektuální dobrodružství nakonec přivede k oslavování terorismu.

Neopouští totiž terén klasické vzdělanosti. V jádru jeho kritiky osvícenství a liberální ideologie stojí tradiční konflikt dvou nejznámějších osvícenců. Zápornou roli Mišra přidělil Voltairovi (1694–1778). Který byl sice „ikonický intelektuál, který pomáhal založit občanskou společnost a bojoval za svobodu slova“, ale také tvůrce nešťastné ideologie, podle níž může dosáhnout svých cílů každý, kdo žije svobodně a jedná podle rozumu.

Jednoznačně kladným hrdinou tu ovšem není ani Jean Jacques Rousseau (1712–1778), který se nikdy netajil nenávistí k cizincům a ženám. Včas však upozorňoval, že ani v novém světě řízeném podle zásad rozumu každý úspěchu nedosáhne. Svoboda jenom prohloubí nerovnost i nespokojenost a v chudší většině populace probudí nezvladatelný resentiment vůči mocným.

Mišra se ve Věku hněvu příliš nevzdaluje ani od soudobého mainstreamu, konkrétně od vlivné identitářské ideologie. Oceňuje jednoho z jejích zakladatelů, slavného Michela Foucaulta (1926–1984), který „pohrdal kapitalistickým Západem“, netajil se „odporem ke komunismu“, zároveň však věřil, že k nim existuje alternativa. Další z průkopníků identitářské ideologie Derrick Bell (1930–2011) zase tvrdil, že pokrok neexistuje, o čemž údajně svědčí fakt, že americká společnost je počátkem 21. století právě tak rasistická jako před dvěma sty lety. „Vládnoucí elity dnes reagují na ztrátu legitimity běžně a s úspěchem šířením strachu z menšin a imigrantů,“ přitaká Bellově tezi také Mišra.

Příslušníci vyšších vrstev Západu mohou Mišrovu studii pochopit dokonce jako přátelské varování. Britskou, americkou i francouzskou společnost autor sice tvrdě kritizuje, přesto uznává jejich rozhodující roli v dějinách posledních 250 let i to, že ostatním národům dosud nezbývalo než anglosaské a francouzské elity napodobovat.

Nemluvě o tom, že Mišrova žena je sestřenicí britského expremiéra Davida Camerona. Nemůže to s národy Západu myslet úplně špatně.

Hlavním poselstvím knihy není apel k „likvidaci“ liberální civilizace, ale výzva překonat „apokalyptické nálady“ současnosti. Poslední věta zní: „Potřebujeme o sobě i o světě začít přemýšlet způsobem, jenž povede ke skutečné změně.“

Mišrův bestseller může poučit i Čechy, pokud si chtějí osvojit jeho anglocentrický pohled. Autor jim to usnadňuje tím, že se o nich zmiňuje jenom okrajově, navíc s pochvalou: Souhlasně cituje prezidenta Václava Havla, který kriticky poukázal „na nové božstvo, ideál nekonečného růstu produkce a spotřeby“.