Mládež má fyzičku jako v roce 1923. Proč to není úžasná zpráva

Dětství a pubertu v roce 1923 asi většina z nás vidí romantickým kaleidoskopem, v němž se míhají děti svištící bosky po strništi, holky skáčou přes švihadlo a hrají vybíjenou, kluci lítají za merunou, ručkují do korun stromů, děvčata hopsají panáka, ta lépe situovaná hrají tenis. V Sokole se tuží v běhu, skocích, plížení, šplhání, lezení, ve cviku rovnováhy, ale i v házení, vrhání, zvedání a nošení břemen, jak o tom mluví dobové dokumenty.

Proto překvapí komentář badatelů, kteří zjistili, že jejich dnešní vrstevníci, mládež mezi 11 až 19 lety, jsou na tom s fyzickou kondicí stejně jako jejich předchůdci. Což přece zní báječně.

Podle výzkumníků to ale vůbec není dobrá zpráva.

Aleš Suchomel, vedoucí Katedry tělesné výchovy a sportu liberecké Technické univerzity, konstatuje, že za uplynulých sto let nastal velký vývoj tělesné zdatnosti, který měl svůj vrchol v 90. letech minulého století. Od té doby však tělesná zdatnost dětí a mládeže klesá.

Vědci zopakovali experiment z roku 1923. Tehdy jej uspořádal uznávaný tělocvikář a sokol Emanuel Roubal se svým synem, lékařem Janem Roubalem. Jejich současní následovníci převzali metodiku, testy upravili a otestovali 4700 dětí. Zjišťovali jejich výšku a váhu. Studenti dělali shyby, skákali z místa do dálky, běhali, házeli míčkem.

„Překvapením bylo, že pro některé děti bylo třeba házení míčkem nová zkušenost. V několika případech dokonce míček skončil vzadu, ne vepředu,“ poznamenal další z badatelů Lukáš Rubín.

Měření a vážení ukázalo, že chlapci i dívky jsou v průměru zhruba o deset centimetrů vyšší, než byli před sto lety. A jsou také v případě chlapců o 12 kilogramů a u dívek zhruba o sedm kilogramů těžší než jejich vrstevníci v roce 1923. Častěji se dnes objevují extrémy, v nichž u obou pohlaví přesahuje hmotnost hranici 100 kilogramů.

„Co se týká motorické výkonnosti, nejsou výsledky již tak jednoznačné jako u somatických charakteristik a staví nás před řadu otázek,“ říká doktor Rubín. „Ano, jsou testy, kde byl propad výsledků očekávatelný – jako například u shybů. Nicméně pokles zde není tak dramatický. A naopak, u některých testů jako skok do dálky či rychlostní běh vycházejí současné výsledky příznivěji, než by se dalo očekávat.“

Organizační tým však k interpretaci dat podotýká, že do druhé poloviny minulého století se výkonnost z různých důvodů obecně zvyšovala. Zato v posledních dekádách byl zaznamenán zvrat a dochází k jejímu poklesu.

„Zkráceně řečeno jsme se vlastně vrátili na úroveň po 1. světové válce, navíc trend je stále klesající, což rozhodně není pozitivní zpráva,“ dodává Rubín.

„Obáváme se, že tento negativní výsledek by mohl dál pokračovat. Pokud se s tím něco neudělá, tak to bude mít v konečném výsledku negativní vliv na naši populaci,“ doplňuje Rubína jeho kolega Suchomel.

Jedním z faktorů, který vědce znepokojuje, jsou obrovské rozdíly, které dnes mezi dětmi panují. Zatímco v roce 1923 na tom byla veškerá mládež – zjednodušeně řečeno – plus minus stejně, nyní jsou některé děti na špičkové úrovni, ale jiné nezvládnou prakticky nic.

„Upozornit bych chtěl především na extrémní hodnoty v tělesné hmotnosti na obou stranách spektra a pohybové schopnosti v těch nízkých hodnotách, tedy u tělesně nezdatných jedinců. Těchto extrémů v populaci výrazně přibylo,“ varuje Suchomel.

V roce 1923 byla dle jeho slov populace homogennější. I když je v roce 2023 průměrná hodnota podobná, zaznamenali liberečtí výzkumníci výraznější extrémní hodnoty. „Jedinci tělesně nezdatní, kteří dosahují extrémně nízkých hodnot v pohybové zdatnosti, přitom představují potenciální zdravotní riziko spojené s výskytem civilizačních onemocnění zejména kardiovaskulárního systému souvisejících s nedostatkem pohybu.“

Dnes jsou mezi školáky velké rozdíly. Ve třídě jsou děti, a není jich podle Suchomela málo, které nedokážou udělat shyb, a vedle nich spolužáci, kteří jich udělají třicet. Mají totiž specializovanou sportovní přípravu. „To v roce 1923 nebylo, tam byla všestranná gymnastická příprava daná Sokolem a vrcholnou sportovní událostí byl Všesokolský slet. Dneska většina dětí, pokud sportují, tak jsou součástí specializované přípravy, a pokud jsou to třeba horolezci, vynikají v tomto testu – shybech –a výsledky zkreslují,“ připomíná Suchomel.

Co s tím? Podle Lukáše Rubína je mnoho cest, ale měly by se ve finále spojit v jednu, jak říká, multifunkční. Což se osvědčilo v zahraničí. Jde například o větší důraz na preventivní medicínu u dětí, nikoli až na léčení jejich problémů. Ministerstvo, ale často i města nebo kraje by měly podle něj mnohem víc podporovat vznik sportovních klubů. Ale pozor, nehovoří o těch špičkových, jednostranně zaměřených, které si pěstují sportovní oddíly a slouží jim jako líheň talentů. Na mysli má všestranné pohybové kroužky, kde nepůjde o poměřování sil a výkonnosti, nýbrž o budování vztahu k pohybu. Pokud vám teď na mysli vytanul Sokol, asi nejste daleko.

„Změnit by se měla výuka školního tělocviku. Nemyslím, že má mít více hodin, ale měla by být mnohem kvalitnější. Cílem je pěstování radosti z pohybu, která děti přirozeně motivuje, aby se hýbaly i ve volném čase, protože je to zkrátka baví,“ vysvětluje Rubín. V některých školách se o to už podle něj snaží, nejde ale o paušální změnu.

Na dotaz, zda v České republice sleduje, například ze strany ministerstva školství, tendenci k nastolení onoho prospěšného multifunkčního postoje, odpovídá Rubín lakonicky: „Ne.“