Miroslav Macek patřil k symbolům devadesátek. A už v nich zůstal

Komentář si můžete také poslechnout v audioverzi.

Jestli měl Václav Klaus někdy nějakou „pravou ruku“, byl jí nesporně Miroslav Macek (1944-2024). A to jak téměř v doslovném výkonném, tak v přeneseném myšlenkovém smyslu. Proto je také přirozené, že jako jeden z prvních na Mackův odchod z tohoto světa reagoval právě Klaus.

Miroslav Macek nebyl jen Klausovým rádcem, byl i „tvůrcem“ Klause, jak ho dnes známe a jak si ho jednou jako společenský fenomén jistě zpracuje i historiografie. Podporoval silné stránky svého favorita: formulace ekonomických a pravicových ideologických postojů, pracovitost, čich na důležitá symbolická gesta, smysl pro spin v politice. Byl striktní v ideologických stanoviscích (jedinec je vším, není nic takového jako společnost). Pragmatický v podstatných politických rozhodnutích.

Proto byl Miroslav Macek pro Václava Klause tak důležitý jako analytik, konzultant a stratég ve zlomových chvílích, ať už to bylo rozdělení Československa v roce 1992, které by bez Mackovy mediátorské aktivity asi tak snadno neproběhlo, nebo při štěpení ODS v roce 1997, kdy s Klausem formuloval pojem „sarajevský atentát“, který dokázal zakrýt skutečnou podstatu politické krize v Občanské demokratické straně, která zásadně ovlivnila polistopadový vývoj na dalších dvacet let.

S Miroslavem Mackem bylo velmi zajímavé diskutovat. Byl rychlý v úsudku, přímočaře argumentoval, nedělal moc kliček, zato reagoval na svého soupeře v diskuzi. A argumenty přijímal a také rychle proměňoval v protiargumenty, jak jsme s režisérem Radimem Procházkou rychle zjistili při natáčení dokumentu o tzv. Sarajevu, nazvaném Papírový atentát, kdy jsme pochopitelně dost točili i s Miroslavem Mackem. Bez něj by to rozhodně nešlo, byl to on, kdo na Klausově obraně pracoval od prvních minut krize a dostal ho z nejhoršího nejenom svou horečnou promyšlenou aktivitou, ale hlavně v samotném plném nasazení za něj, zkrátka už tím, že zůstal. Řada minulých přátel Václavu Klausovi odcházela, Macek zůstával.

Bylo to i osobním naladěním. Macek Klausovi imponoval svým sebevědomím, které v jisté viditelné aroganci soutěžilo s tím Klausovým. Jistě, na předsedu nikdy neměl (vždyť kouzlu Klause podlehlo i ego Milana Knížáka), ale blížil se mu v této disciplíně velmi. Macek měl navíc specifický intelektuální vtip, který Klausovi dost chybí, a k tomu kulturně-společenskou znalost, jež také Klausovi konvenovala. Byl totiž podobně „kulturní člověk“ jako Klaus a byl na to hrdý (tedy oba byli). Tento velmi zvláštní druh intelektuálního snobismu byl tím nejsilnějším tmelem jejich pracovního a snad i lidského přátelství.

Při vší kritičnosti vůči oběma těmto mužům-symbolům 90. let je třeba přiznat, že s takovými politiky se diskutuje a soupeří zcela jinak než s některými kulturně limitovanými osobnostmi, které jsou dnes v některých stranických špičkách. Byla jiná doba, říká se v takových chvílích…

Kulturní záběr a vzdělanostní přehled, jakož i vnější formální dojem gentlemana samozřejmě z nikoho nesnímá problematické stránky. I Miroslav Macek jich měl dost.

Předně měl „zvláštní schopnost“ být u problematických převodů peněz, jako byl prodej Knižního velkoobchodu nebo později privatizace Spořitelny do rukou Erste Bank, kde na hraně střetu zájmu kasíroval milionové částky. Z Knižního velkoobchodu je ikona tunelování v devadesátkách, tedy postupu, kdy se podivně ztrácely peníze, ale nikdo nebyl postižitelný. Macek jako místopředseda ODS tehdy všechno svým spolustraníkům vysvětlil, a ti jeho verzi přijali drtivou většinou. Nakonec i Macek se od Klause něco naučil. Přijal jeho způsob, jak se vyrovnávat s chybami a omyly. Moc o nich nemluvit, ale pro příště se poučit, ať už při výběru vhodných lidí kolem sebe, nebo ve veřejném vystupování.

Po odchodu z politiky se již Miroslav Macek nemusel moc omezovat, mohl se klidně věnovat svému koníčku překládání Shakespeara a dalších klasických autorů z angličtiny, případně glosování společenského a politického dění, v němž se osvědčoval jeho analytický, ale velmi přísně ideologický duch. V tom se Macek ze svých pozic v 90. letech minulého století vlastně nikdy neposunul, což opět víceméně platí i pro Václava Klause, jistě s některými odlišnostmi a výjimkami. Když si ale člověk přečte, co píše Macek o homosexuálech a jejich nutkavosti předvádět svou genetickou odchylku či aberaci na veřejnosti, velmi se to blíží Klausově proslavené formulaci, že „nemá nic proti homosexuálům, ale vadí mu homosexualismus“. Skoro by se dalo říct, že tu Klaus od Macka opisoval, ale jistě se to často dělo i naopak, jak to u naladěním a postoji blízkých přátel bývá.

Macek dál jako by reprezentoval „staré dobré porevoluční pravičáky“ a byl také umanutým šiřitelem „kultu zdravého rozumu“, který nám vždy řekne, jak se máme chovat a jednat, jak hodnotit události a činy své i ostatních. Tedy „nám“, ušlechtilým a vzdělaným mužům, kteří jsou právem na sebe hrdí…

Ostatně Miroslav Macek byl i básník, rád veršoval, tepal rýmem nešvary a vytvářel ve veršovánkách nádoby moudrosti pro všední den. Dnes už je říká na onom světě, každopádně jich spoustu nechal tu, snad i proto, abychom je, až tu nebude, mohli dál s radostí či kriticky číst. Uctěme tedy zesnulého tím, co měl nejraději, vlastní tvorbou.

„Domů strach si nepouštějte,

zdravý rozum v hlavě mějte,

jedné rady navíc dbejte:

Na sebe vždy spoléhejte!“