Článek
Sloupek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Dnešní Šuplík se věnuje názvům ulic. Podceňované téma by ve skutečnosti vydalo na celé knihy, takové ambice tento sloupek nemá, a proto se omezí na to, čemu odborná literatura říká honorifikační urbanonyma. Takže na jména, která veřejná prostranství dostala „po někom“ a „po něčem“, aby tím byl uctěný a ustanovený něčí význam. A zalitý postupně do smaltovaných cedulí, občanských průkazů, obchodních rejstříků a mapových aplikací.
Krátké akademické předznamenání, které míří k podstatě:
Jména ulic, náměstí i jiných veřejných prostranství jsou součástí každodenní zkušenosti člověka s městem. Jsou to nepostradatelné prvky městské krajiny, tak všudypřítomné a běžné, že je obyvatelé mnohdy užívají jen jako praktickou pomůcku pro orientaci v městském prostoru, bez hlubšího přemýšlení o jejich významu, bez uvědomění si, že mohou tvořit otisk historického vývoje města, regionu či celé země a že mohou představovat relikty zmizelých prostorových a sociálních vztahů.
Jde o citát z výtečné monografie Martiny Ptáčníkové Mezi Stalinovou třídou a Husákovým tichem (vydala Academia, 2021). Autorka na bohatém fondu písemných i ústních pramenů zkoumá, proč se různé pražské ulice jmenovaly a jmenují tak a ne jinak, jak se jim ve skutečnosti říkalo a říká, a co to všechno vypovídá o naší paměti. Doporučuji. Klidně i Nepražákům.
Aktualizačním momentem se teď stalo ohlášené přejmenování žižkovské Koněvovy ulice na Hartigovu. Vyměnit na významné městské třídě jedno honorifikační urbanonymum za druhé, to už se vidí málokdy. Vždyť od posledního převratu – a co jiného u nás ve velkém ulice přejmenovává? – uplynula víc než tři desetiletí.
Což se v tomto případě odrazilo i na proceduře. Kdyby se býval psal rok 1990 a ulice se jmenovala dejme tomu Gottwaldova, nebude se to řešit několik let, radnice neuspořádá velkou anketu mezi místními občany a nebude se počítat, kolik osobních dokladů a firemních razítek si bude potřeba vyměnit. Prostě se jedna cedule odšroubuje a přidělá nová, jakmile bude jasné, co na ni napsat.
Společenská objednávka na náhradu Koněva ale nebyla ani zdaleka tak markantní. Takže vystoupila do popředí technická stránka věci. Historie a to, jestli se sluší společně připomínat tímhle způsobem její víc než spornou postavu, se zdála být méně důležitá než námaha, jakou změna přinese občanům v každodenním životě. A jestli to vůbec stojí za to.
Název totiž po letech „funguje“ úplně jinak než dřív. Honorifikační funkce sovětského maršála byla nahrazena funkcí orientační, mohl by to vyjádřit odborník.
Ano, Koněvova ulice je hezkou ukázkou, jak každodenní zkušenost člověka s městem už dávno vstřebala původní záměry těch, kdo kdysi pojmenovávali městskou krajinu. A ze jmen ulic udělala jen praktickou pomůcku.
Ostatně, i Hartigově ulici budou někteří ještě dlouho dál říkat Koněvka. Tak jako nejstarší generace dodnes používají Leninku (dnes Evropská), Kirovku (dnes Štefánikova) nebo Belkrédku (dříve Belcrediho, později Obránců Míru, dnes Milady Horákové). Podobné příklady se najdou po celé zemi.
Proces „dehonorifikace“, jinak řečeno zevšednění názvů veřejných prostranství zároveň částečně vysvětluje, proč se dokážeme smířit s tím, jak moc se ulice jmenují „špatně“. Pod tím „špatně“ mám na mysli například nápadnou orientaci na ruský a někdejší sovětský prostor. Neoddělitelně spojenou s orientací na dějiny, které v době, kdy ulice dostávaly svá současná jména, psali jejich tehdejší rudí vítězové. Je to znát pořád.
Kompas městské krajiny je ustřelený východním směrem, zeměpisně i historicky. Obávám se, že s tím nejde nic moc dělat. Protože tu většinou nejde o problematická jména (někdy ba naopak!), ale o to, že jich je velmi mnoho. Že z tohoto pojmového světa pochází opravdu neúměrně vysoké procento názvů. Zatímco jiné důležité postavy minulosti nebo plochy na zemském glóbu jako by neexistovaly.
Kdyby někdo sestavoval naučný slovník podle mračna jmen našich ulic, narazil by na Puškina, Gogola a Tolstého, ne na Shakespeara. Na Maxima Gorkého, ne na George Orwella. Na Ural a Kavkaz rozhodně spíš než na Alpy. Na města v bývalém SSSR spíš než na Paříž a Vídeň, natož třeba Boston. Na Gagarina, ne na Armstronga.
Co víc: na Fučíka spíš než na Kubiše a Gabčíka, Morávka, Mašína a Balabána. Každou chvíli na Družbu, 1. máj, Pionýry, Brigádníky, Budovatele – všechno má v uličním cloudu Česka silné zastoupení.
Jako celek je názvosloví pořád poplatné době mezi lety 1945-1989. Že z něj potom rychle zmizely očividné hanebnosti a naopak některá důstojná honorifikační urbanonyma přibyla, vlastně mate – když se ve velkém na cedule vrátil Masaryk, ještě to neznamená, že se tabulky na nárožích rozhlížejí do všech azimutů, natož aby honorifikovaly spíš Západ i s jeho osobnostmi a liberální demokracií.
A navíc, pořád existují názvy, které se nedají akceptovat ani s maximálním přimhouřením očí. Ani když uplatníme teorii, že jméno ulice působí jako neutrální orientační pomůcka, a tudíž slouží dobře.
Takže, trapas je třeba Čapajevova ulice v Ostravě, protože tento bolševický vojevůdce a posmrtná legenda sovětské propagandy se bil s jednotkami československých legionářů. V Bezdružicích, to mi přijde neuvěřitelné, se jedna z hlavních ulic jmenuje Revolučních gard, čili podle ozbrojených jednotek neblaze proslulých poválečným násilím.
Dodnes existují tři ulice pojmenované po Antonínovi Zápotockém, komunistickém prezidentovi s krví 50. let na rukou, kromě toho odpovědném za takzvanou měnovou reformu. Je to vůbec možné?
„Samozřejmě“ jsou i ulice Pohraniční stráže. I Spartakiádní. Své ulice mají Mládež, Průkopníci, Zlepšovatelé (znovu Ostrava). Což by se ještě alibisticky mohlo brát jako neutrální pojmenování, ale ze Svázácké ulice už doba nesvobody čouhá jako sláma z bot. Máme to zapotřebí?
A skutečně se tenhle komunistický antikvariát dá odbýt tím, že ta slova už „nikdo tak nebere“ a že „nic neznamenají“? Není to spíš tak, že jejich zabudování do každodenního života – a tím pádem běžný výskyt – tiše autorizuje jejich hodnotu, a to z kontextu logicky kladnou?
Nemluvě o tom, že se stoprocentně najdou lidé, například potomci politických vězňů, kterým to může osobně dost vadit. Původní obsah slov jim nezevšedněl, nezvykli si.
Máme to zapotřebí? Nemyslím si.
Další důvod, proč se ulice (tentokrát opravdu myšlena uliční síť jako celek) jmenují „špatně“, je jednak méně vážný, jednak subtilnější. Navíc nejde o českou specialitu.
Totiž: důležité ulice, náměstí a nábřeží neodvolatelně obsadili čítankoví klasici: Komenský, Hus, Palacký, Tyl, Žižka, Tyrš a spol. Nic proti, na druhou stranu to ale spoluvytváří dojem, že ulice našich měst občas nabízejí jeden velký výlet časem po socialismu, národním obrození, velkofilmech filmech Otakara Vávry a východních bojištích druhé světové války.
Dominuje stará škola a někdo jen trochu současnější se do téhle pouliční party dostává jen s vypětím všech sil a často někde na periferii, pokud vůbec. V Praze viz například Tomáš Baťa, Pavel Tigrid, Jan Werich, Emil Zátopek, všechno finalisté soutěže o Největšího Čecha. Zasloužilci a zasloužilkyně přibývají, ale dobré adresy jsou beznadějně rozebrány. Někdy už dobrých sto let.
Speciální a křiklavý případ představuje dvojice I. P. Pavlov–Božena Němcová v Praze 2. První má náměstí a rušnou stanici metra, druhá nehostinnou uličku u Nuselského mostu. Ve jménu urbánní spravedlnosti by si to měli prohodit – ale kdo to zařídí? Když se tak zabýváme tím, kolik času a peněz teď bude stát Koněvova, vypadalo by přejmenování metra z objevitele podmíněného reflexu na „Boženy Němcové“ jako výkon kalibru expedice na Mars.
Náš prst tím pádem zůstává nasliněn směrem k východu. Nic osobního, milý Ivane Petroviči…
Zaplaťpánbůh, že honorifikační funkci nahradila funkce orientační, jinak by tu vážně nebylo k žití. Hlavně nezabloudit.
