Článek
Před týdnem jsem se tu v Šuplíku vztekal nad tím, jak se notoricky zaměňují výrazy obvinit a nařknout, ačkoli to není jedno a totéž. Z toho vyplynul pokus o poučku, že si máme hlídat skutečné významy slov, ze které bych dnes rád slevil, když dovolíte.
Abych neupadl v podezření, že jazyku upírám dorozumívací funkci na úkor puristického slovníkaření: Ne, významy se podle potřeby mohou měnit a mění v jednom kuse.
Takže asi nebudeme bazírovat na tom, že letadlo ve skutečnosti znamená pták, hmyz nebo křídlo, protože to byly, jak připomíná Pavel Eisner, významy tohoto slova ve středověké češtině. Nebo že záložník není fotbalista ani voják v záloze, nýbrž zakladatel, jelikož „záložník“ mu říkali někteří národní obrozenci. Místo poutníka se tehdy objevil výraz cestující, což nám ale nebrání správně interpretovat hlášení „Upozorňujeme cestující, že tato souprava končí ve stanici Kačerov“.
Významy se běžně proměňují i během délky lidského života: Když někdo cca ve věku 70+ doma řekne „Zítra ráno jdu na středisko“, moje generace nejspíš na první dobrou rozumí, že je to totéž jako „jdu k doktorovi“. Protože za komunistů se ustálil termín „zdravotní středisko“, zkráceně středisko, jako místo, kde ordinovali praktičtí lékaři. Jakkoli zdravotní střediska existují pořád, generace X, Y, Z a mladší by si už tím, která v té výše zmíněné větě bije, nemusely být tak jisté. Jaké středisko, středisko čeho?
Podobný úkaz se týká slova bezpečnost, s tím rozdílem, že ho ve smyslu „policie“ už snad nepoužívají ani ti nejstarší z nás. Ale bývala to synonyma: zavolat (na někoho) bezpečnost (čili Veřejnou bezpečnost) rovná se zavolat policii. Ostatně, důkazů toho – policajtů hlásících se do telefonu vlastně absurdním slovem „bezpečnost“ – jsou seriály typu Malý pitaval a spol. plné.
Věta „Cestou na středisko mě zastavil příslušník“ by dřív dávala celkem jasný smysl, dnes už zaplaťpánbůh ne, protože příslušníka (dříve Veřejné bezpečnosti) nazýváme podle toho, čím je, tedy policistou, případně strážníkem. A ne esenbákem, ve výslovnosti zásadně [esembákem].
Není zase bůhvíjak důležité, že telefon se v češtině dál vytáčí a pokládá, nebo dokonce zavěšuje, ačkoli u toho už děláme jiné pohyby než za časů pevných linek. Navíc vytočit číslo pomocí kroužení ciferníkem na mobilu moc nejde.
Ani nesejde na tom, že do popelnic od slova popel sypeme většinou všechno možné až na ten popel sám. Hlavní je vědět, o čem je řeč.
Speciálním případem jsou koncesionáři a koncesionářské poplatky. Jde o těch dnes už hanebně nízkých 45 a 135 korun měsíčně, které platíme na Český rozhlas a Českou televizi. Terminus technicus je „rozhlasový poplatek“ a „televizní poplatek“, ale od dřevních dob se jim zásadně říká koncesionářské, ačkoli žádnou koncesi už nikdo od nikoho nepotřebuje. A titulovat plátce jako „koncesionáře“ je nepatřičné.
„Koncese (z lat. concessio, dovolení, připuštění, ústupek)“, shrnuje Wikipedie, je například „státní povolení k provozování některých vybraných živností“ – podle zákona jde třeba o služby soukromých detektivů nebo provádění balzamace. Ano, pokud zaplatíte koncesionářský (správní) poplatek, můžete se stát koncesionářem (živnostníkem s koncesí).
Uznejte ale, že jde o trochu jiný proces než o „koncesi“ k přepínání kanálů na vašem ovladači nebo ke klikání na displeji.
Rozhlasoví a televizní koncesionáři se nám říká proto, že stát ze začátku koncesoval, takže dovoloval a připouštěl přístup k vysílání skrze příslušný elektronkový aparát. Kdo zaplatil koncesionářský poplatek, mohl vlastnit rozhlasový přijímač. A vstávat s ranní rozcvičkou za bujarého doprovodu klavíru, prostě začít úplně nový život.
V dnešním jazyce se už koncesionáři dělí na platící a neplatící. Nový televizní ředitel dokonce uvažuje o tom, že se zřídí speciální (prémiové, jak jinak!) stránky, kde budou věci, které uvidí jen ti platící. Nic (nebo klidně i něco) proti, ale jestli se někomu říká koncesionář (podle vzoru akcionář), nemá mít i koncesionářská práva, stejná jako jeho předkové? Slovo „koncesionář“ ve svém pravém významu nezná koncesionáře první a druhé kategorie, podle toho, jestli platí, nebo ne – respektive jestli neplatí, koncesionáři to nejsou.
Nápad ředitele Součka stran toho, že „platící koncesionáři“ dostanou na internetu (v klasickém televizním vysílání by asi nešlo) lízátko navíc, nakonec zase obrací pozornost k obsahu slov. Rozhlasové a televizní vysílání rozhodně není cosi, co nám stát dovoluje užívat, a tím z nás dělá „koncesionáře“.
Sám ten archaický termín by nevadil. Jen opatrně, aby si ho někdo nezačal vykládat tak, že svobodná média a jejich publikum se neobejdou bez státního svolení a připuštění.
