Komentář: Změnila se situace na bojišti, nebo jsme zamrzli my sami?

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Do října přicházely nadějné informace o ukrajinském tlaku na ruskou obrannou linii. Vládlo přesvědčení, že Kyjevu pomůžeme k vítězství a k osvobození okupovaných území. Nyní se objevují pochybnosti o úspěšnosti ukrajinské ofenzivy a u nás se začíná proměňovat pohled na vedení války. Na smysluplnost sveřepého úsilí Zelenského dosáhnout míru vojensky, nikoli kapitulací a ztrátou území. Na kompaktnost vojenského a politického vedení Ukrajiny. I na kompaktnost postoje Západu.

Pochybnosti překryly fakta. Že se Ukrajina brání napadení supervelmocí již 22 měsíců. Že nedopadla jako my v roce 1968. Že padly desítky tisíc ukrajinských mužů a žen. Že z ruské armády je polovina a mýtus elitních útvarů a superiorních schopností je nenávratně pryč. Včetně kredibility ruských zbraňových systémů. Že ztráty ruské armády daleko přesahují válku v Afghánistánu (1979–1989). Že se Rusko vnitřně udržuje ve válečné kondici jen za cenu obětování špatně vycvičených rekrutů. I za cenu pádů z oken neloajálních přisluhovačů, oligarchů nebo oponentů. Včetně pozabíjení žoldnéřských velitelů, po ponižující moskevské panice před postupujícími vzbouřenými vagnerovci.

Putinovi odpadávají loajální spojenci ze zemí bývalého SSSR. Ztrácí sympatie i v rozvojovém světě. Moskva definitivně pozbyla pozici supervelmoci. Klesla na úroveň spolupráce se Severní Koreou. Musí podlézat Číně a Íránu, kterému zřejmě předává jaderné a vojenské technologie. Putin sedí doma, letět může jen tam, kde je jistota, že nebude zatčen za barbarské činy na Ukrajině.

Pokračování války odčerpává bezmála třetinu rozpočtu Ruska, přináší hluboký vnitřní morální úpadek země a zdegenerování vnitřních poměrů do orientální diktatury. Rusko přestalo být partnerem Západu a nebude už součástí vyspělých západních projektů, od kosmického výzkumu po moderní technologie, vědu a sport. Přitom nemá pracovitost, výkonnost a disciplínu Asie, kde se snaží prosadit alespoň svými surovinami prodávanými pod cenou.

Projevující se válečná stagnace není výsledkem obnovení ruských vojenských nebo diplomatických schopností. Ani úpadku schopností Ukrajinců. Je to spíše únava Západu a eroze vůle podporovat Kyjev potřebnými prostředky podle přijatých závazků. V podmínkách, které již nejsou výsledkem euforie z ukrajinského vzedmutí, ale tlaku nezbytnosti sebeobrany. V té již nejde o sympatie, ale o elementární civilizační a sebezáchovnou soudržnost.

Úbytek soudržnosti Západu je zřejmý ve vnitropolitických obstrukcích v americkém Kongresu, které blokují další pomoc Kyjevu. Republikánům jde více o poškození Bidena než Putina. Obstrukce možná byly předvídatelné. Evropa ale nestihla splnit ani svoje závazky, natož nahradit americký výpadek. Obstrukce právě na podpoře Ukrajiny ukazují hloubku a charakter vnitropolitické krize v USA. Ta bude nepochybně pokračovat.

Proruská linka se projevila i v blokačních ambicích kverulující Budapešti. Orbánovo zesměšňování liberální demokracie v Evropě se nepokrytě realizuje odklonem od západních hodnot, mezinárodního práva, i snahou sabotovat unijní politiku podpory Kyjeva. Komu tím slouží? Podobnou cestou se možná vydá nová vláda v Bratislavě. Metastází je i nové rozhodnutí o účasti ruských sportovců na olympijských hrách. MOV přitom musí vědět, že riskuje katastrofu pro celou olympiádu v Paříži.

Naplňují se varování o rozbití pozornosti vypuknutím druhého konfliktu mezi Izraelem a Hamásem. Na Blízkém východě Západ hledá společnou politiku daleko obtížněji. Veřejné mínění a média jsou rozpolcena, a nejen v Evropě. Čím déle bude konflikt trvat, tím spíše se Rusko pokusí o návrat na globální scénu právě v tomto rozpolcení a díky jemu. Obdobně jako to udělalo v Sýrii, po anexi Krymu, kde vyvolalo migrační vlnu v roce 2015. Bude chtít prohloubit regionální konflikt a dále jej eskalovat zatažením dalších zemí.

Kreml bude znovu eskalovat migraci civilistů i z Ukrajiny a migrační vlnou zasáhnout evropské volby v Evropě. Všimněme si, jak se migrace opět vrací do předvolebních agend. Všimněme si, kdo ji bude v synergii s Kremlem a jeho zájmem vnitropoliticky živit.

Naše vlastní situace se již plně vyvíjí jako vnitřně problematická. Dopady války, v cenách energií i návazných hospodářských těžkostech jako inflace, se plně prosadily do vnitropolitických potíží. Nečekaně se zvedly populistické protesty v nejvzdělanějších profesích a vrstvách české společnosti, mezi učiteli, zdravotníky a lékaři, ačkoli tyto vrstvy nejsou nejvíce ekonomicky zasaženy. Hospodářské potíže jsou zde využity jako spouštěč nespokojenosti i mezi těmi nejvzdělanějšími.

Vnitropolitickou krizi nepochybně povzbuzuje i neobratná nebo váhavá, sociálně disproporční vládní politika výdajových omezení. Významnou roli bohužel hrají i pokleslé snahy kapitalizovat válečné potíže populistickou opozicí a odbory. Bez ohledu na jasnou a srozumitelnou kauzalitu i hrozbu probíhajícího masivního válečného konfliktu v sousedství. Nemáme patrně společnou odpovědnost za stát a jeho budoucnost, ani ve válečném ohrožení, a když se přestává dařit. Každý opět kope jen za vlastní prospěch, bez výjimky.

Na politické scéně se dokonce objevilo i nacionálně šovinistické štvaní proti válečným uprchlíkům. Rozbíjení společenského a vnitropolitického konsenzu o nutnosti solidárně pomáhat napadenému je otevřenou destrukcí elementárních prvků společenské soudržnosti a humanitární tradice, kterou jsme my sami tolikrát využili směrem ze Západu. Politické střety nad důsledky války, i s některými vládními chybami v řízení dopadů a rizik, zřejmě povedou k ještě hlubší vnitropolitické krizi.

Je přitom bohužel patrné, že vládní koalici chybí v krizi jasný tah k aktivní a praktické prozápadní politice v širokém spektru agend. Od hlubší západní integrace země vstupem do eurozóny přes racionální debatu o reformně unijních agend rozšiřováním většinového hlasování právě v oblasti společné bezpečnostní politiky až po urychlení výstavby evropských obranných a vojenských kapacit. Přestože potřebujeme posilovat společnou evropskou politiku a pozici, nadále se projevuje kontraproduktivní euroskepticismus - snahou okopávat nebo blokovat strategické společné unijní agendy a zpochybňovat evropskou soudržnost a její vytváření.

Překvapivá je i obnovená váhavost v agilnější politice vůči Rusku, za rámec přetahování se o majetkové a sankční agendy. Připomíná to strkání hlavy do písku před velikostí ruské ambasády v Praze, dokud se nevyšetřily výbuchy ve Vrběticích. Potřebujeme posun směrem k ofenzivnější politice v ingerenci do ruského vnitropolitického diskurzu a vývoje v Rusku. Od vyslání nového velvyslance až po ofenzivnější zasahování do vnitřních ruských agend. Přinejmenším v reakci na ruské zasahování do našich vnitřních věcí máme odpovědět posílením naší přítomnosti v ruském vnitřním dění, a to všemi možnými a dostupnými způsoby. Když to zvládne Kreml vůči nám, proč se nepoučíme?

Vůle i nový prostor ke koordinaci zahraniční a bezpečnostní politiky sice jsou, zatím se ale neprojevují dostatečně hmatatelnými a ofenzivními výsledky a kroky. Jakkoli jsme letos úspěšně překonali degenerativní Zemanovu éru i riziko její prezidentské recidivy. Volební preference nyní bohužel signalizují, že se návratu nacionálně-socialistické protizápadní politiky asi nedokážeme vyhnout. Tentokrát pro změnu ve složení parlamentu a vlády. Není katastrofa udělat chybu, ale opakovat ji je na pováženou. Přinejmenším proto, že v našem regionu okamžitě následuje mrzačení důležitých demokratických, veřejnoprávních i justičních a právních institucí. Všimněme si Slovenska.