Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Realita vývoje v Evropě i v sousedství nás přibližuje variantě dvou regionálních konfliktů. Připravují se na to USA, měla by se připravit také Evropa. A měli bychom se připravit my, přesněji řečeno pracovat s takovou možností jak ve své bezpečnostní politice, tak v Radě EU.
Válka na Ukrajině je válkou ruské imperiální doktríny „území za životy“. Rusko bude o nová území na Ukrajině válčit, dokud nebude poraženo, protože životů svých občanů má k dispozici nadále dost a nijak mu na nich nezáleží. Evropa nesmí Kremlu v otázkách území ustoupit. Musíme mu dávat jasně najevo, o co nám jde. Podporovat Ukrajinu, která je ochotna své území bránit, znamená přímo podporovat naši vlastní bezpečnost. Nemluvě o významném odsunutí hranice nebezpečného Ruska dál od nás i od Evropy.
Rozvíjí se ale také druhá hrozba regionálního konfliktu. Jeho zárodek je na Blízkém východě po útoku Hamásu a masakru izraelských civilistů. Charakter tohoto konfliktu zatím není zřetelně ustanoven. Izrael bohužel musí – v důsledku svého bezpečnostního selhání – vrátit úder v hustě zalidněném urbánním Pásmu Gazy, kde se teroristé schovávají za civilisty. Porážka Hamásu bude proto takřka nevyhnutelně znamenat značné ztráty také na civilních životech, obří škody na infrastruktuře a velké humanitární dopady.
Jak podpora práva Izraele na potrestání teroristů, tak i snaha o snížení humanitárních dopadů jsou v zájmu evropské bezpečnosti. A dělat musíme obojí. Je ovšem třeba zároveň diskutovat varianty vývoje včetně možné eskalace celého konfliktu.
Primární snahou teroristů je dodat konfliktu etnický, rasový a náboženský charakter, a tím sjednotit arabský i nearabský svět islámu proti sionistům, židovskému státu a jeho zastáncům. Takový vývoj je v přímém rozporu s naší bezpečností. Nejen proto, že povede k velkému, možná nadregionálnímu konfliktu, ale i proto, že potlačí rodící se významné rozdíly v politice arabských zemí jak vůči Izraeli, tak vůči Evropě. A může vést také k opětovnému oživení podpory terorismu v evropských muslimských komunitách, která poklesla po porážce takzvaného Islámského státu nebo chcete-li ISIS.
Posouvat Hamás do někdejší pozice ISIS není dobré. Hamás se sice dopustil barbarství hodného té nejhorší sorty islamistů, ale nevede totální válku proti bezvěrcům. Chybným přístupem nicméně můžeme teroristům pomoci celý konflikt přesně do takové polohy posunout.
Je v našem zájmu dělat maximum, aby konflikt mezi Hamásem a možná i Hizballáhem na jedné straně a Izraelem na straně druhé nebyl interpretován v etnických a náboženských pojmech a intencích a nerozvíjel se v nich.
Na potlačení této interpretace ve prospěch interpretace právní – potrestání za zločiny proti sousednímu státu Izrael – máme bytostný zájem. Protože „právní“ výklad konfliktu umožní jeho deeskalaci a může zabránit jeho rozšíření nad regionální úroveň. Naopak výklad konfliktu v pojmech antisemitismu a Hamásu jako reprezentanta arabského a islámského světa je zájmem teroristů a jejich sponzorů. Je to zájem sjednotit za sebou svět islámu – proti nám.
Na prevenci tohoto potenciálního rozměru konfliktu, na potlačení jeho dezinterpretace potřebujeme klást značný důraz - to se týká diplomatických jednání, politiků i médií.
Stojí za povšimnutí, že podobný přístup lze v současnosti zaznamenat i ze strany některých blízkovýchodních vlád. Egypt je sice ochoten propustit humanitární pomoc do Gazy, ale nevpustí Hamás a původní egyptské členy Muslimského bratrstva z Gazy do Egypta.
Saúdská Arábie už investovala příliš mnoho do sblížení se Západem a Izraelem na to, aby se nechala zatlačit do jedné fronty s íránskými kleriky a islámskými gardami usilujícími o zničení Izraele.
Turecko konečně předalo svému parlamentu k ratifikaci švédský vstup do NATO a chce se odpoutat od gravitace nové regionální války. Obdobně opatrné bude na vlásku visící a nestabilní Jordánsko nebo modernizované Tunisko, kolísající pod náporem masových protiizraelských radikálních demonstrací.
Pro naši bezpečnost je zásadní schopnost velmi dobře rozlišovat mezi jednotlivými blízkovýchodními zeměmi, jejich zájmy a inklinacemi, a neházet je do stejného pytle za použití rizikových antiislámských a protiarabských generalizací.
Na celém vývoji je také důležité rozpoznat, že jak Rusko, tak například Katar, v němž bezpečně sídlí nejvyšší představitel teroristického Hamásu, jsou země žijící z nafty a plynu. Ano, i tento konflikt může – na náš účet – významně zacvičit s energetickými trhy a cenami. A musíme si uvědomit, že náš odklon od plynu a nafty a od fosilní energetiky vůbec je neoddiskutovatelnou cestou ke zvýšení naší bezpečnosti. Snížení spotřeby, úspory a obnovitelné zdroje naši bezpečnost zvyšují, protože zmenšují dosah a dopad imperiálních a teroristických excesů na náš každodenní život a ekonomiku.
Dva regionální konflikty – i v případě střetu Izraele s Hizballáhem a Íránem a zasažení širšího regionu Blízkého východu – můžeme jako Evropa v dnešní kondici ustát jen v synergii a spolupráci s Američany. Přesněji řečeno v širokém politickém spojenectví Evropy a USA.
Jak v podpoře Ukrajiny, tak v případě důraznějšího postupu USA na Blízkém východě musíme těsně spolupracovat a důvěřovat si. Ano, Amerika má svého Trumpa. My jako Evropa musíme ustát demonstrace muslimů v Londýně, Paříži nebo Berlíně, a neztratit přitom ani demokracii, ani se nebát tvrdého odmítnutí etnicko-náboženského šovinismu v kterémkoli směru.
Migrační geopolitické rozhraní se nachází na české západní hranici nikoli díky naší nekonečné moudrosti nebo kvůli vyvádění našich populistů. Plyne z dekád uzavřeného komunismu ve východní Evropě. Integritu Evropy je třeba společně posilovat právě za dnešních nelehkých okolností. Některé extrémistické představy o tom, že právě dnes můžeme nebo potřebujeme dělat protievropskou politiku, jsou hazard s naší bezpečností. Zejména při pohledu na Slovensko a do Maďarska. V krizi obstojíme jako koherentní Evropa spolu s USA, nikoli jako jednotlivé státy.
Z hlediska bezpečnosti Česko obstojí pouze se solidní domácí politickou stabilitou a širším konsenzem. Po letošní strategické změně v úřadu prezidenta, která se ještě musí usadit a pracovně zaběhnout, budeme i my v příštích letech nepochybně řešit agendu sílícího domácího populismu. Ten se jak protiukrajinskou, tak protievropskou politikou řadí mezi rizikové bezpečnostní faktory našeho vlastního vývoje.
Posilování parlamentní demokracie k větší efektivitě, zlepšování kvality právního státu (i po blamážích jako Bečva), zesilování investic do vzdělání a výzkumu, ale i synergie poněkud rozklíženého systému spolupráce ústavních institucí. To vše jsou kroky k posilování naší vlastní odolnosti, a tím i bezpečnosti. Dělejme je s rozvahou, ale cílevědomě. Narůstající regionální nestabilita nás bude prověřovat více, než jsme si za uplynulé tři dekády zvykli. Nebude to snadné.
