Článek
Slovo „skanzen“ se v jistých kruzích a ústech stalo synonymem zmaru. Naše země údajně nevzkvétá proto, že tu máme údajně „skanzen“, kterého se potřebujeme fofrem zbavit.
Požadovaná léčba obvykle postupuje tak, že musíme stůj co stůj něco nového postavit, respektive něco zbourat nebo zalít betonem. Ultimátní argument na cestě k prosperitě: Chcete snad žít ve skanzenu? Skanzen v ČR nechceme!
Za této situace obzvlášť není divu, že oblouky železničního mostu přes Vltavu, klasická součást pražského panoramatu a genia loci metropole, ze svého místa pod Vyšehradem zmizí. Stát a Správa železnic připraví nahrazení starožitné konstrukce novým, větším mostem, a dosavadní konstrukci se pokusí přemístit o několik kilometrů proti proudu na jižní okraj města.
V atmosféře skanzenu-zla by tlaku účelu a majoritních hospodářských požadavků vydržela vzdorovat málokterá stavba. A most, od roku 2004 prohlášený kulturní památkou, je v roce 2023 přitlačen zády ke zdi.
Jeho kapacita pravděpodobně nebude stačit – zvlášť když město správně hodlá investovat do rozvoje kolejové dopravy. A je sešlý. Sešel proto, že jsme se o něj mizerně starali a hanebně ho nechali zchátrat. Kdo? Na prvním místě vlastník, český stát. Ten, který most orazítkoval jako památku.
Za situace „zády ke zdi“ se východisko, které oznámil ministr dopravy Martin Kupka, zdá ještě rozumné. Za předpokladu, že se splní proklamace o estetické kvalitě novostavby a památkové ohleduplnosti. A nestane se, že konečný výsledek bude ve jménu „deskanzenizace“ pilován a nafukován tak dlouho, dokud ekonomická a dopravní měřítka drtivě nezvítězí nad kulturními hodnotami. Chystá se dílo, které si budou lidé z náplavky fotit ještě ve 22. století, tak jako teď my. Tak ať za něco stojí.
Více k tématu:
Příběh železničního mostu demonstruje, v jak nesmyslné klišé se „skanzen“ vyvinul. Jako bychom si v logice hádek potřebovali všechno zpřítomnit do okamžiku současnosti, a pak to ještě zjednodušit: pro, nebo proti, bourat, nebo nebourat, nemocný muž Evropy, nebo ekonomický tygr. Nic před tím a vlastně ani potom, nic mezi tím. Skanzen – bude hůř. Čím víc stavíme – tím bude lépe. To je ale uhozená debata. S ošklivými tóny budování světlých zítřků.
Tradiční přístup, pořád zatížený zkušeností praktického nihilismu za komunistů, je zhruba takový: veřejné statky, které zdědíme nebo si pořídíme, necháváme tiše odepisovat – dokud není zle. Cvakání nůžek u slavnostních pásek, fotky v novinách, hrdé vzkazy politiků a činovníků na sociálních sítích znamenají všechno. Péče, průběžný zájem, všední starostlivost neznamenají nic. To se dá říkat o uklízení chodníků, o dálnicích devastovaných kamiony, o veřejném prostoru ulic. I o mostech.
A pak, až nám to začne padat na hlavu, se jednoho dne probudíme a začneme volat: Strhněte už někdo ten skanzen, tady se nedá žít!
To je ale nedorozumění. Ten skanzen nespočívá v nemovitostech, ale v myšlení. V takzvaně kulturně vyspělé zemi by to s železničním mostem nikdy nenechali dojít tak daleko – protože by bylo všeobecně srozumitelné, že jde o hodnotu, památku, o kterou je potřeba se permanentně starat. A když bude patrné, že nevyhnutelně přestává sloužit novým nárokům, a bude to patrné dávno a v klidu, ne v havarijním stavu, tak by se našlo to nejlepší řešení pro dopravu i historickou paměť.
U nás ne. My na poslední chvíli, zatímco vlaky se po mostě už jen opatrně sunou vratkým krokem, vedeme zápas v bahně mezi zachováním skanzenu a pácháním kulturního barbarství. Že hlavním viníkem je předchozí lhostejnost, v takové chvíli působí už jen jako bezcenné zjištění, bohužel.
