Článek
Po středečním jednání protestujících lékařů se zástupci Ministerstva zdravotnictví se zdá dosažení dohody o něco pravděpodobnější než před ním. To je dobrá zpráva. Zlí jazykové by mohli hledat souvislost mezi touto skutečností a faktem, že jednání se tentokrát neúčastnil osobně ministr Válek, ale to by byl krátkozraký sarkazmus. Nikdo jiný než šéf rezortu nakonec stejně nemůže dohodu „přikrýt“.
Jisté je, že vyjednávači nespokojených lékařů a ministra Válka se podle společné tiskové konference dokázali shodnout na několika věcech – v první řadě na ochraně mladých lékařů bez atestace před šikanou nadřízených, kteří někdy mohou tlačit své podřízené do přesčasů pod výhrůžkou, že jim budou komplikovat postgraduální vzdělávání.
Shoda údajně zavládla i nad tématem přemíry přesčasové práce a ministerstvo slíbilo přitlačit na organizaci práce v nemocnicích tak, aby přesčasové práce bylo potřeba méně. To je zatím hodně mlhavé, ale ministerstvo i lékaři se tváří, že si rozumí.
Stručně řečeno, vlastně tím posledním, na čem dosud shoda, nebo alespoň náznak harmonie nepanuje, je odměňování.
A protože platí, že není-li dohodnuto vše, není dohodnuto nic, tak osud poskytování zdravotní péče od prosince zase jednou závisí na výsledku hádky o peníze. Možná je to pozice, do níž chtěl Vlastimil Válek své soupeře v jednáních dostat. Je-li možné dohodnout se vlastně na všem kromě peněz, je pak docela snadné nenápadně shazovat protistranu tím, že jí stejně o nic jiného než o peníze od začátku nejde.
Je ale nutné přiznat, že předseda Sekce mladých lékařů a čerstvě také viceprezident České lékařské komory Jan Přáda se do této pozice do jisté míry vmanipuloval sám.
To, co stálo na samém počátku protestu Nebuď mýval – tedy organizace práce, méně přesčasů, lepší podmínky vzdělávání, je v podstatě na dobré cestě k dohodě. Od zrušení paragrafu zákoníku práce o 832 přesčasových hodinách přes debatu o vzdělávání a pracovních podmínkách.
Jenže pak Přáda neodolal a vzal si k ruce odbory. Jejich podpora je dvousečná. Na jedné straně mají dosah a vliv, komunikační prostředky a zkušenosti, ale na druhé straně protlačily Přádovi do společného dokumentu své odvěké sny včetně velmi komplikovaných nápadů, jako jsou výsluhy (není jasné pro koho a za co) nebo možnost předdůchodu bez krácení penze (zřejmě pro každého, kdo kdy prošel kolem nemocnice).
Takže tam, kde do jednání už mluví více odboráři než Přádovi lékaři, to teď drhne. Na posledním jednání sice nešla řeč o výsluhách, ale Dagmar Žitníková, předsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče, zase oprášila svůj starý nápad zavést jednotné platové tabulky plošně ve všech nemocnicích bez ohledu na zřizovatele a právní formu.
Žitníková to vydává za rychlé řešení, které by mohlo odvrátit prosincový nástup protestu. Už to je absurdní.
Šlo by o obří a velmi riskantní legislativní proceduru. Řada krajských nemocnic má právní formu akciových společností (vlastněných krajem). Představa, že stát striktně tabulkami diktuje výši mezd v – některých? – akciových společnostech a soukromých korporacích, je bez nadsázky strašidelná. Že stát narychlo „vyvlastňuje“ dnešní krajské akciovky, aby se znovu staly příspěvkovými organizacemi, nebo dokonce zestátňuje soukromé špitály, aby v nich mohl určovat mzdy, to není představa o nic hezčí.
Navíc je poněkud bizarní vyžadovat takové kroky od vlády, která sama sebe vidí někde napravo od politického středu. Šance získat pro plošné zavádění platových tabulek v nestátních organizacích širší vládní podporu je zcela mizivá. A i kdyby náhodou, šance stihnout takové opatření zavést do začátku prosince je nulová.
Na jedné straně tedy stojí ministerský – nepříliš konkrétní – návrh jakési „garance nepodkročitelné výše platu“. A na straně druhé odborářské snění o plošných tabulkách napříč zdravotnictvím.
Tady bude cesta ke kompromisu ještě složitá, nicméně pokud má zdravotní péče v prosinci vypadat alespoň přibližně tak jako teď, bude nutné nějakou shodu najít. Pravděpodobně dojde k rychlému přifouknutí tarifních tabulek v míře, kterou dovoluje úhradová vyhláška na příští rok, a k příslibu budoucích jednání o zvláštním zákoně o odměňování zdravotníků.
Nenechme se mýlit – peníze a platy do debaty o přesčasech patří, protože vyšší cena práce lékařů představuje ekonomickou motivaci nemocnic ke změnám v organizaci práce. Současná debata o přesčasech by ale neměla být zneužívána k pokusům o naplnění odborářských snů o „zglajšaltování“ odměn v celém zdravotnictví.
