Komentář: Základní i střední školy se mění. Jen s univerzitami nikdo nehne

V českém školství, o jehož nezbytné reformě se roky mluví a sepisují koncepce, se překvapivě alespoň něco málo začíná dít. Po letech kvantitativního růstu, kdy základní škola musela být v každé vesničce a každé krajské město chtělo svou vlastní univerzitu, bychom se konečně mohli zaměřit také na kvalitu.

Politiky k tomu ani tak nedohnalo nějaké osvícenství, ale paradoxně spíš nedostatek peněz. Ministr školství Mikuláš Bek z hnutí STAN, jenž je pod palbou učitelů, kteří se cítí podvedeni slibem o platu ve výši 130 procent průměrné mzdy, a jehož příští týden čeká stávka některých vysokých škol, přišel s úplně novým argumentem - efektivitou.

Troufnul si položit otázku, jestli všechny peníze směřující do školství - 270 miliard korun ročně - jsou efektivně vynaloženy. Což je samozřejmě dost ožehavé, protože se to nedá snadno změřit a protože vzdělávání všechny politické strany rády označují jako svou prioritu.

Tuzemské školství je světově unikátní tím, jak je decentralizované a atomizované. A jak extrémní množství kompetencí drží ředitelé a zřizovatelé. Obce u základek, kraje u středních škol a všemocné akademické senáty řídící vysoké školy.

Ministr s tlakem na efektivitu začal u veřejných základních škol, kterých jsou dnes v zemi zhruba čtyři tisíce. Bek volá po jejich slučování, k čemuž chce obce finančně motivovat. Samozřejmě s citlivým ohledem na to, že prvostupňové školičky mají v malý obcích svůj velký komunitní význam a že rodiče si pochvalují snadnou dostupnost.

Jde o extrémy: Když třeba mají čtyři sousední vesnice každá svou malotřídku, tak je chce dotlačit do společné základní školy s více třídami. Výsledkem nemusí být jen dramatická ekonomická úspora, ale především také kvalitnější výuka. Školní inspekce v jedné ze svých zpráv uvádí, že ve větších institucích je více času na vzdělávání, protože se všichni - každý „školník“ zvlášť - nemusejí zabývat provozními patáliemi typu prasklý vodovod.

Bek se zároveň rozhodl zastropovat počet pedagogických pracovníků, jako jsou učitelé, asistenti pedagoga či školští psychologové, který se v posledních letech zvedal výrazně rychleji než počet dětí. Což je dobře, ale v jednu chvíli je nutné říct - dost, stačí. Mezinárodní srovnání ukazují, že čeští učitelé mají méně přímé pedagogické činnosti než ti západní. Jednoduše řečeno - že méně hodin učí ve třídách, zato věnují více hodin přípravě.

I kdyby se ale v regionálním školství podařilo najít a odstranit všechny neefektivity, nezvýší to podprůměrný a dále klesající podíl výdajů ze státního rozpočtu na školství. Peněz je málo pořád.

V případě středních škol už vlna slučování proběhla - v některých regionech se povedla víc, jinde méně. Říkalo se tomu vznešeně optimalizace sítě škol. Kraje jako zřizovatelé k ní byly donuceny rozpočtovými úsporami v kombinaci s nižším zájmem o některé školy a obory.

Největší neefektivnosti zůstávají na středních odborných školách bez maturity včetně učilišť, v nichž chybějí studenti a učni, ale učitelé zůstávají. Ministr Bek chtěl k další optimalizaci středních škol použít jako cukr evropské peníze z Národního plánu obnovy, ale vláda to zamítla. Bez cukru se toho moc reformovat nedá, protože ředitelé škol i regionální politici - i s ohledem na krajské volby v roce 2024 - o žádné velké změny zrovna teď nestojí.

Jediný, kdo se jakýmkoliv reformám zcela brání, jsou tak vysoké školy se svou extrémní autonomií a akademickým svobodami. Terciární vzdělávání trpí typickým českým nešvarem - roztříštěností. Je to vlastně úplné stejné jako s obcemi nebo základními školami. Je jich na desetimilionovou zemi až moc, protože i tady platí ono motto: klidně malí, šedí, průměrní, to je jedno, důležité je, že jsme samostatní!

V Česku dnes máme 26 veřejných vysokých škol, kromě dvou z nich jsou to všechny univerzity. Dále v zemi funguje ještě 50 soukromých vysokých škol, dvě státní (Policejní akademie a Univerzita obrany) a pak ještě několik zahraničních univerzit nebo jejich poboček.

Člověk by mohl na základě tolika institucí poskytující nejvyšší vzdělání zvolat: To musí být země zaslíbená, chytrými lidmi a inovacemi oplývající! Kdepak. Tuzemské vysoké školství - až na výjimky - už roky spí. Hlavní potíž není ani tak v počtu škol, ale v tom, že všechny dělají vlastně totéž. Chtějí být univerzitami, tedy poskytovat spoustu oborů na více fakultách. Nabízet bakalářské, magisterské i doktorské studium a navrh ještě dělat výzkum.

Tím se ale energie, talenti nebo peníze jen rozmělní a výsledek je bídný, šedivý. Ideální by bylo mít vysoké školy rozmanitější - maximálně třeba deset univerzit, které budou centry excelence a výzkumu a kde se budou soustředit vědci. A vedle toho mít profesní vysoké školy, které budou pružněji reagovat na potřeby trhu práce. Třeba dnes by už někdo takový měl okamžitě otevírat obor o umělé inteligenci.

Všechny tyhle problémy a hrozby nejsou ničím novým, už před patnácti lety je v Bílé knize terciálního vzdělávání detailně popsali experti v čele s Petrem Matějů a Danielem Münichem. Navrhli také spoustu změn, ale za ty roky se z těch doporučení podařilo prosadit jen naprosté minimum.

Důvod? Naprostá neochota podstatné části vysokých škol akceptovat nutnost změn. Každá je přesvědčena, že musí mít charakter univerzity. A protože si užívají velké autonomie, nikdo s nimi nehne. Žádná vláda nepůjde do střetu s veleváženými rektory, děkany, profesory a docenty. Kdyby na ně někdo přece jen zatlačil, budou volat, že ohrožuje jejich akademické svobody a nezávislost.

Partikulární zájmy hlavních aktérů tudíž znemožňují jakoukoliv reformu. Vlastně o ni vysoké školy nestojí, současný rigidní systém jim vyhovuje. Jsou zabetonované, funkcionáři a vyučující tam až na čestné výjimky chtějí hlavně klid a pohodu.

Je to svět sám pro sebe, uzavřený tomu vnějšímu. Soukromému sektoru i zahraničním partnerům. Kariéru dělají výhradně lidé zevnitř, kteří tam jsou od studentských let. Tento incestní způsob personálního rozvoje pak přirozeně brání novotám a pokroku: My to tady takhle děláme roky, tak je to správně!

V mezinárodních srovnáních pak vidíme, jak se české univerzity propadají a ztrácíme talenty. Bohužel, má to fatální důsledky pro celou společnost. Ztráta konkurenceschopnosti vysokoškolského vzdělávání dopadá na konkurenceschopnost celé ekonomiky. Dnes to pociťujeme o to víc, když nechápeme, jak je možné, že zrovna Česko zamrzlo a začíná zaostávat.

Je to opravdu divné, protože tolik vědců a badatelů snad nikde jinde nemají! A to nejen na univerzitách, ale také třeba v 54 výzkumných ústavech Akademie věd. To by bylo, aby z toho něco nevzešlo. Aspoň jeden důležitý vynález či inovace ročně!

Pokud si přece jen kladete otázku, proč to nefunguje, existuje řešení: Měl by vzniknut buď nový výzkumný ústav, nebo nová univerzita, kde se příčiny úpadku vzdělávání budou zkoumat. A nejlépe v Karlových Varech, které si už roky stěžují, že jsou jediným krajským městem bez veřejné vysoké školy.