Článek
Je to obraz absurdity českého školství. Učitelé sdělují rodičům: „Je to proti našemu přesvědčení, proti představě, jak chceme učit, ale teď budeme několik měsíců žáky připravovat na přijímačky. Jinak nemají šanci.“
Přijímačky na střední školy. Symbol selhávání českého školského systému. A nemusíme se vyjadřovat tak jemně. Není to jen hloupé a neproduktivní. Je to teror, je to systematické týrání dětí.
Ten úvodní citát pochází z Montessori školy. A jeden z důvodů, proč připomínám právě tuto perspektivu, je i výročí – Maria Montessori založila první „Dům pro děti“ v lednu 1907. Ale datum je jen hříčka, není podstatné.
Můžete si říci, že řeším něco, co nestojí za zobecnění. Montessori školy jsou v Česku zcela okrajové. Je to nevýznamná alternativa.
Počkejte ale. Přijímačky obecně surově zasahují do smyslu vzdělávání a rozvoje dětí – na všech typech našich základních škol. Pohled z Montesori je stejně dobrý jako každý jiný. A bohužel potvrzuje jedno základní pravidlo: Nikdy nevěřte ani slovo politikům a úředníkům, kteří mluví o reformě školství.
Nejsem mluvčím Montessori škol. Jsou mezi nimi rozdíly podobně jako mezi jinými školami – některé mohou být výborné, jiné průměrné, některé špatné. Podle toho, kdo tam učí. Základní principy jsou ale jasné: spolupráce, rozvoj osobnosti, individualizace výuky, příjemné a bezpečné prostředí.
Možná to zní jako abstraktní kategorie, které se povinně objevují v každé „vizi“. Pozoruhodné je, že se objevují i v textu každé české školské reformy. A že jich už bylo. Redukce učiva, aby děti nebyly zahlceny fakty. Úspěch pro každého žáka neboli důraz na individuální posun, nikoli plošné poměřování s cíli v učebních plánech. Rozvoj dovedností spíše než memorování faktů. Bezpečné prostředí…
Co je tedy alternativa a co „mainstream“? Liší se to jen v tom, že v Montessori školách to funguje, zatímco státní školství není schopné svých cílů dosáhnout? Je tam prostě moc dětí, málo peněz, nedostatek dobrých učitelů?
Dobrá, všechno to zní logicky a každý rodič se s tím tak či onak běžně setkává. Ale co to znamená?
Znamená to, že žádná školská reforma nebyla nikdy myšlena vážně. Abych byl spravedlivý, někteří politici to určitě mysleli či myslí upřímně. Ale měli by snad být upřímní i k sobě a vědět, že se změny nedožijí.
Maria Montessori, nedatovaný snímek z Nizozemského státního archivu.
Co je alternativa a co je „mainstream“? Je to jedno, přijímačky na střední ten rozdíl spolehlivě smetou. A z pohledu některých politiků i odborníků to tak má být: zde se nastaví kritérium, podle nějž se ukáže, co děti umí – bez ohledu na to, kam chodily do školy.
Chápete? Děti se něco učí, podle systému školy a kvality učitelů se nějak rozvíjejí. A pak jim úřad řekne: „Stop, teď je na řadě státní test!“ Ten sice vůbec neodpovídá tomu, co stát v reformách říká o smyslu a cílech výuky, ale je tu. Je, jak se říká, „nepodkročitelný“. A vy, děťátka, ať je vám deset nebo patnáct, se musíte zocelit. Uspějete a jdete dál za úspěchem. Nebo neuspějete…
Rozlišovat alternativu a „mainstream“ ztrácí smysl. Respektive rovina rozlišení se posouvá. „Alternativa“ jsou školy – ať už jakékoli. A „mainstream“, to je úředně vyměřený test.
Zcela se to vymyká pochopení. Jakýsi úředník určí, jak má vypadat výkonnost dítěte, které se uchází o přijetí na střední školu. Tento úředník přitom neví nic o onom dítěti a téměř nic o těch školách.
V Montessori škole se snaží rozvíjet osobnost každého dítěte, netlačit na ně „frontální výukou“, nezahlcovat je fakty, učit je komunikovat, učit je sebevědomí. Ale pozor, není to tak, že by se děti válely po koberci a nic nedělaly. Učí se. A leccos umějí. Ale aby měly šanci udělat přijímačky na střední školu, musí nastoupit speciální typ výuky a doučování.
Ani po pobytu v běžné státní škole děti nemají šanci přijímačky udělat. Moc toho neumějí, učení mnohé z nich vůbec nezajímá. A nezajímá ani část učitelů. Děti ambiciózních rodičů, které směřují na gymnázia, musejí téměř nutně projít speciálními kurzy a doučováním.
Takže ve „výběrové“ státní škole jsou na tom děti podobně jako v Montessori. V segregované státní škole jsou na tom hůř. Tam rodiče často na zaplacení speciálního doučování nemají peníze ani motivaci.
Je to teror. Nevím, jestli naši úředníci vůbec dokážou pracovat s myšlenkou, že by státní přijímačky být nemusely. Tak jako nejsou v mnoha civilizovaných zemích. Musíme mít státní razítko na šanci na vzdělání?
Co kdybychom nenutili učitele a děti několik měsíců dřít na nesmyslné testy? Co kdybychom je nechali v klidu se učit? A co kdybychom jim opravdu vytvářeli čím dál lepší podmínky pro to učení?
No nic. Kdybyste někdy zase slyšeli, jak někdo říká, že to tak bude, nevěřte mu ani slovo!
