Článek
Požadovat nebo očekávat od sobotního sjezdu hnutí ANO přepřahání na předních místech stranické struktury by bylo samozřejmě naivní. Tentokrát hned ze dvou důvodů. Hnutí se dodnes nedokázalo (ba ani nepokusilo) emancipovat od vůdcovského, korporátního způsobu řízení, z nějž se před lety zrodilo, takže „ANO bez Babiše“ je dnes úplně stejně nepředstavitelný koncept jako před dvanácti lety. Především ale v dané chvíli k žádným úvahám o změnách na čele není důvod.
Politickému projektu Andreje Babiše se v podstatě nemůže dařit lépe. Přízeň voličů od parlamentních voleb v roce 2021 setrvale roste a ANO vede průzkumy volebních preferencí se stabilním náskokem. Podle prosincového šetření agentury Median má navíc ANO jako jediná sněmovní strana skutečně silné voličské jádro (27,5 procenta „jistých“ hlasů) a bezmála 40procentní volební potenciál. Druhá ODS má jádro 7,5procentní a potenciál ve výši 20,5 procenta.
Vůdčí parlamentní opoziční síla komplikuje vládě ve Sněmovně život, jak jen může. Vláda svými chybami přihrává opozici mnoho příležitostí ke kritice a ANO je vydatně a tvrdě využívá. Stínová vláda ANO je vidět i slyšet. Ačkoli je spíše zesilovačem sněmovní a mediální kritiky vlády než myšlenkovou líhní alternativních řešení společenských problémů, voličům to, zdá se, příliš nevadí.
Zkrátka – ANO je silnou, stabilní, hlasitou a aktivní opozicí a optikou průzkumů má našlápnuto k velmi úspěšné volební sezóně. Úvahy o změnách ve vedení se tím dostávají do kategorie nepříliš užitečných teorií. Z hlediska volby lídrů je i z tohoto důvodu sobotní sněm spíš formalitou.
Co by ovšem jeho delegáty mělo trápit, je koaliční potenciál. To je věc, kterou se každá strana, již průzkumy aktuálně pasují na potenciálního vítěze několikerých voleb, musí vážně zabývat. Alespoň interně. Český volební systém ještě nikdy nikomu nedopřál tak drtivé vítězství, aby mohl pomýšlet na vládnutí bez nutnosti hledat koaliční partnery, nebo aspoň podporu pro menšinovou vládu.
Agresivní, ukřičený marketing a sžíravá kritika vládních stran sice mohou krátkodobě fungovat a přinášet hezké preference, ale také kopou hluboké příkopy a komplikují budoucí spolupráci. Všichni navíc mají v celkem čerstvé paměti, jak to vypadá, když někdo vstoupí s hnutím ANO do koalice, jak vypadá přístup Andreje Babiše k týmové koaliční spolupráci – a v neposlední řadě jak to s takovou stranou nakonec dopadne.
Kombinace živé zkušenosti sociálních demokratů a současného dryáčnického způsobu opoziční práce dělají z hnutí ANO nejen obávanou opoziční sílu, ale také obávaného potenciálního partnera.
Konkrétní podoba volebního výsledku dokáže otupit hodně hran, ale i tak je dnes velmi těžké představit si budoucí spolupráci ANO s některou z dnešních vládních stran.
Jediné, co ANO zatím udělalo pro zvýšení svého koaličního potenciálu, je jmenování Karla Havlíčka do pozice stínového premiéra. Je to jakýsi příslib, že v budoucích koaličních jednáních by teoreticky bylo možné pracovat s kontroverzní variantou „ANO bez Babiše“. ANO tím fakticky připouští, že za jistých okolností by dokázalo přistoupit na fungování po vzoru polského Práva a Spravedlnosti – tedy že dopředu, klidně i do premiérské funkce vystrčí konsenzuálnější osobu, již bude ze zadních pozic pečlivě řídit skutečný lídr strany, v případě Andreje Babiše patrně „přes esemesky“.
Na druhé straně v čerstvém rozhovoru pro TV Nova Babiš avizoval, že on sám „může dělat premiéra zítra“ a že hnutí má hned tři potenciální premiéry – kromě něj a Havlíčka ještě Alenu Schillerovou. Do sněmovních voleb, po nichž bude tato rozvaha zásadní, zbývá ještě hodně času, ale je patrné, že v tomto ohledu dává ANO najevo jistou pružnost.
Největší brzdou volebního potenciálu ANO je bariéra mezi jeho elektorátem a voliči vládních stran. Ta působí velmi nepropustně, a přestože nespokojenost s výkonem kabinetu vyjadřují stovky tisíc jeho voličů, k ANO jich přechází zcela mizivé procento. Mnohem více budou tedy babišovci i do budoucna lovit ve vodách SPD a stran, k nimž mířil zhruba milion hlasů, které v posledních sněmovních volbách propadly.
