Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Dodnes není jisté, jak to s těmi příspěvky vlastně doopravdy bylo. Podle jedné z verzí neplatil předseda Českomoravské komory odborových svazů (ČMKOS) Josef Středula členské příspěvky do svazu KOVO, počítačový systém mu automaticky odebral členství a jemu nezbývalo než rezignovat také na funkci. Teď jde jen o to dát politováníhodný zádrhel do pořádku.
Podle druhé verze předseda příspěvky také neplatil, ovšem jeho nepřátelé to využili k útoku na jeho pozici tím, že zprávu o prohřešku předali médiím dříve, než mohl chybu napravit. Podařilo se ho tím „svrhnout“, ovšem případní „vzbouřenci“ byli přitom tak neschopní, že ani nenavrhli jeho nástupce.
Průběh aféry ovšem nevystihuje problém, který se v odborech skutečně řeší. Celá řada odborových předáků a zřejmě i část základny má dosavadnímu předsedovi za zlé, že kandidoval na prezidenta. Neuspěl, tím podle nich poškodil prestiž celé komory, navíc před odstoupením z kampaně podpořil pravicovou ekonomku Danuši Nerudovou. To byl pro levicově smýšlející odboráře nepochopitelný krok.
Vedení odborové centrály ani své domovské organizaci KOVO nebyl Středula za celý rok schopen vysvětlit, co se tehdy přihodilo, případně se za nepovedený politický projekt omluvit. Z pohledu vyšší spravedlnosti tedy svým pádem zaplatil za arogantní chování vůči kolegům.
Dnes se ovšem ukazuje, že z aféry neexistuje pozitivní východisko. Žádný z odborových svazů dodnes nedokázal nabídnout ke Středulovi alternativu, navíc místopředseda Vít Samek na možnost převzetí funkce okamžitě rezignoval. To prozrazuje, že ČMKOS nemá k dispozici vůdce se stejným sebevědomím a schopnostmi politického vyjednávání, jako má (v této chvílí bývalý) předseda. Menším zlem tedy bude v pondělí znovu zvolit neúspěšného prezidentského kandidáta, tedy předsedu, který neplnil ani povinnosti běžného člena a neplatil příspěvky. Další pád odborářské prestiže tím je naprogramován.
Více k tématu:
Pokud by měla mít aféra s příspěvky na odbory hlubší dopad a ČMKOS by z ní odešla stejně oslabena, jako se to po mezalianci s populistickým hnutím ANO přihodilo sociální demokracii, utrpěla by tím celá společnost. Zaměstnanecké odbory se totiž během uplynulých dvou staletí staly jednou z institucí, které mají ve společnosti klíčovou úlohu.
V první řadě nikdy nešlo o živelné protesty ani bezobsažný populismus. Odbory vycházely ze srozumitelného učení o třídním rozdělení společnosti, které v průmyslovém věku způsobilo vlastnictví strojů a obecně výrobních prostředků. Na jedné straně bohatli jejich vlastníci, proti nim se profilovaly chudší vrstvy, které na strojích pracovaly.
Akce odborů byly reakcí na prohlubující se nerovnost, přitom jejich vůdci dokázali najít řešení, tedy povinnost velkých koncernů zajistit svým zaměstnancům slušné příjmy a tím i životní úroveň. Dohoda odborů se zaměstnavateli od té doby zajišťuje stabilitu celé společnosti, dokonce na ní stojí prosperita moderního kapitalismu. Odbory by pochopitelně ztratily svůj smysl, kdyby se sociální nerovnosti podařilo odstranit, něco takového ovšem v neoliberálním prostředí posledních desetiletí nehrozí.
Nadále jsou potřeba odboráři, po kterých se ostatně ani nechce, aby stáli na barikádách s rudými prapory. Někdo však na sebe musí vzít tu nevděčnou práci a za všechny absolvovat se zaměstnavateli únavná a pro média nezajímavá jednání o mzdových tarifech. Někdo jiný také sotva vládě připomene, ať neprosazuje v Parlamentu asociální zákony, případně bude varovat zástupce i těch největších globálních firem, že nesmějí překročit určité meze ani ve vztahu k těm „nejbezvýznamnějším“ námezdním pracovníkům.
V takovém závazku odborů nejen vůči svým členům je ostatně pevný základ, na kterém by měl pondělní sněm ČMKOS najít řešení své personální vichřice a vysvětlit veřejnosti nezbytnost své další existence.
