Článek
Na sobotním sjezdu se dalo najít hned několik plusů. Piráti pochopili, že na kňourání už není čas. Nijak zvlášť se už nepatlali v tom, co se jim stalo ve vládě, kdo je podrazil a kdo je či není kmotr.
Strana si uvědomila, že jestli je někdo může dostat z průšvihu, ve kterém se zrovna nacházejí, jsou to oni sami. „Všechno, co máme, jsme my,“ je ostatně heslo, které si prý nechal vytetovat čestný kapitán Ivan Bartoš.
Výběr Zdeňka Hřiba za jeho náhradníka se jeví jako logická volba. Je výrazný a reprezentuje představu o typickém pirátovi - minimálně v očích veřejnosti, když už ne všech spolustraníků. V hodně lidech vyvolává silné emoce, což není kvalita sama o sobě, ale u strany, která bojuje o přežití, se může hodit.
Třetí čtení
Máte rádi podcast Vlevo dole? Seznam Zprávy vám v neděli přinášejí jeho část v textové podobě. Může jít o zprávu, která vám v podcastu unikla, ale stojí za přečtení, širší komentář, nebo detail, který si zaslouží větší prostor. Nebo také něco úplně jiného :).
Piráti po trojím výprasku čekají klíčové volby. Sjezdové klišé všech stran v problémech „musíme se změnit a víc zabrat“ se u nich opravdu musí stát realitou. Samotný průběh sjezdu ale vypadal jako přesný opak toho, čeho chce strana dosáhnout. (Otázka samozřejmě je, jestli potřebné změny přinese zrovna Hřib, kterého podpořila část dosavadního vedení. Ne všichni mu to zřejmě uvěřili.)
Největší problém bude s výzvou „buďme jednotní“. Protože sjednocení Piráti ze sjezdu rozhodně neodcházejí. Hřib sice zvítězil, ale jen 454 hlasy z 866, jeho největší konkurent Lukáš Wagenknecht nezískal o moc méně - 401 hlasů.
Mimochodem to víceméně reprezentuje poměr sil i v pražské buňce - a bude zajímavé sledovat, jak si se sjednocením strany poradí někdo, kdo nespojuje ani své nejbližší kolegy.
Řada Pirátů hned na sjezdu odmítla s novým vedením spolupracovat a další začali žádat o zrušení členství, mezi nimi i výrazné tváře jako Janka Michailidu. Pokud má strana navenek působit jednotně, měli by odpůrci, kteří ve straně zůstanou, skousnout porážku a následovat nové vedení. Má to ale háček - že je rozhádanost problém, bylo jasné už dřív, a k ničemu to nebylo.
Kdo je tady žolík?
Jednoduché to nebude ani s plánem, aby se strana „přestala utápět v procedurách“. Už průběh volby totiž potvrdil, jak Piráti svoje procedury milují: Dělaly se čárky, kdo jak dlouho mluvil, a operovalo se systémem karet a žolíků.
Velké pozdvižení způsobil Hřibův návrh na úpravy stanov. Piráti totiž považují svá přesložitá pravidla na všechno za posvátná. Posuďte sami - Hřib chce, aby nově námět k hlasování musela podat alespoň pětina členů. Jak to bylo dřív? „Dvojnásobek druhé odmocniny z počtu přítomných členů, nejméně však jedna setina a nejvýše jedna pětina z počtu přítomných členů.“
To už člověk začíná chápat, že strana v minulosti utratila víc peněz za vlastní fungování než za volební kampaně.
Úplně nejdůležitější by ale měl být pro Piráty závazek „pojďme řešit problémy voličů a ne svoje“. Jenže právě o problémech voličů a o tom, jak je zaujmout, mluvili kandidáti ze všeho nejméně.
Místo toho se řešilo, kdo jak upravil poměry ve které městské firmě, nebo kdo si zaplatil kampaň před sjezdem na Facebooku. A pořádal se festival floskulí o kormidlech, vzpouře na pravoboku nebo práci v podpalubí.
Víc než kdy dřív tak platí: Jestli může někdo Piráty zachránit, jsou to oni sami. A oni sami si také mohou běh za záchranou odsabotovat.
